Konečné řešení české otázky: Co plánovali nacisté s českým národem?

Plány na vyřešení česko-německých národnostních problémů nuceným vysídlením se objevily dlouho před nástupem nacistů k moci. Zřejmě jako první s nimi přišel krátce po vyhlášení samostatnosti Československa 28. října 1918 Rudolf Lodgmann von Auen, který již v této době usiloval o odtržení pohraničních území a později stál v čele Německé nacionální strany (Deutsche Nationalpartei).

Úvahy tohoto typu pak nabyly na síle po vzniku Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei) v čele s Konrádem Henleinem, která v československých parlamentních volbách v roce 1935 získala největší počet hlasů a během následujících tří let se stala hlavní politickou silou sudetských Němců. Krátce po skončení druhé světové války byly na zámku v Sukoradech u Dubé nalezeny různé písemnosti pocházející z Henleinova župního místodržitelství v Liberci. Mezi nimi se nacházel i nedatovaný dokument nadepsaný Základní plánování O. A., jehož vznik kladou historikové do období mezi květnem a srpnem 1938. 

Grundplanung O.A.

Tento dokument byl velmi pozoruhodný. Obsahoval totiž podrobný rozbor dalšího postupu, přičemž jeho autoři zcela otevřeně hovořili o svých plánech. Ohledně Čechů zde mimo jiné stálo toto: „Protiněmecká propaganda dokázala v 19. století odcizit Čechy německému životnímu prostředí. Obrácení tohoto vývoje je oprávněné a je životní nutností pro Německou říši. Nikdy v dějinách už nesmí dojít k českému obrození. Je nutno zničit od základu každou další možnost takového obrození. Proto je třeba potlačit český jazyk. Je v německém zájmu, aby úplně zmizel […]. Cílem pro budoucnost musí být: rozbití českého národního vědomí, pronikání do dosavadní české jazykové oblasti německým osídlováním, převádění (také částečné přesídlení!) Čechů do nerozlučné duchovní a fyzické souvislosti s Německem.“

Vlastní aktivity charakterizovali nacističtí sudetští Němci jako spravedlivý národností boj proti „nepřirozenému a nekulturnímu tyranství Čechů“. Počítalo se i s vojenským řešením sporu, přičemž v „duchu národnostního rázu konfliktu bude třeba vést bojové akce na českém národním území už od prvního okamžiku s největší ostrostí ve smyslu totální války“.

Na každou protiakci z české strany se mělo ihned tvrdě odpovědět tak, aby byly způsobené škody a následky v poměru jedna ku deseti ve prospěch Němců. Propaganda se pak měla zaměřit především na českou inteligenci, která prý 100 let falešně interpretovala české dějiny. Ty byly přitom ve skutečnosti německými říšskými dějinami. Autoři dokumentu počítali i s využitím protibenešovské opozice a definitivního rozkolu v republice chtěli dosáhnout také podporou snah Slováků o samostatnost.  

Hitler a „česká otázka“

O nutnosti vyřídit si účty s Čechy mluvil před 15. březnem 1939 nejednou i sám Adolf Hitler. Už v knize Mein Kampf vyčítal Habsburkům, že chtěli přetvořit svou říši na slovanský stát, což je prý nakonec stálo trůn. Rétorika nacistického diktátora se vystupňovala v krizovém roce 1938 a příznačná jsou v této souvislosti slova, která si 22. srpna zapsal do svého deníku ministr propagandy Josef Goebbels: „Nesmíme tyto národy, zvláště Čechy a podobnou sebranku zhýčkat; naopak, jednou je vytlačíme. Tyto národy nechceme, chceme jejich zemi. Vůdcovy politické názory jsou velmi jasné, tvrdé, ale důsledné.“ 

Po vzniku protektorátu mohli Němci svá slova převést do praxe. Nacistům šlo především o postupnou germanizaci obsazeného území a odbojové aktivity českého obyvatelstva se staly vítanou záminkou pro uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939. Hitler totiž dobře věděl, že omezení přístupu ke vzdělání představuje významný krok v rámci připravovaného „konečného řešení české otázky“.  To ostatně už v červenci téhož roku jasně konstatoval generál Erich Friderici ve svém memorandu s tím, že „česká inteligence je nesmiřitelným nepřítelem Německa, na rozdíl od dělníků a sedláků“.

Vzdělaní lidé tedy měli být podle jeho názoru z českých zemí vystěhováni společně s bohatými vlastníky kapitálu a Židy. Nacisté také plánovali výměny českých kvalifikovaných dělníků s německými, což by posílilo „vytlačování českého živlu z česko-moravského prostoru“.

Frankovo memorandum 

Jestliže v prvním období existence protektorátu ještě nacisté postupovali s určitou opatrností, po vítězství nad Francií dospěli k názoru, že konečný triumf se blíží, a s ním také doba vyřešení českého problému. Vyšší vedoucí SS a policie v protektorátu K. H. Frank vypracoval 28. srpna 1940 Memorandum o řešení českého problému a o budoucím uspořádání česko-moravského prostoru, v němž nastínil další plánovaný postup. České obyvatelstvo podle něj není ani zdaleka rasově čisté, neboť jej „tisíciletá příslušnost Čechů k staré Říši, nebo k státům vedeným Němci“ velmi změnila.

Díky přílivu německé krve mohli Češi dosáhnout od začátku 19. století pozoruhodných kulturních a civilizačních výkonů, takže „Němci ze staré Říše nepřestávají obdivovat vysokou kulturní úroveň v Čechách, v zemi, kde očekávali ‚polské hospodářství‘.“ Rasový profil Čechů byl tedy podle Franka dostatečně příznivý, aby umožnil asimilaci nebo „přenárodnění“ větší části obyvatelstva. 

České protektorátní obyvatele přitom rozdělil do tří kategorií. Nejhorším elementem prý byli „dřívější mocipáni a většina intelektuálů“, jelikož toužili po německé porážce a doufali v obnovení Československa. Druhou kategorii tvoří lidé, kteří měli už v dobách první republiky pochybnosti o stávajícím politickém systému a prohlašovali, že za Rakouska se jim žilo lépe. Nejširší vrstvu nakonec představovali sedláci, dělníci, a „maloobčané“, pro něž prý mělo národní uvědomění spíš jen folkloristickou náplň. Když nebudou vystaveni „štvaní intelektuálů“, půjde je podle Franka zpracovat pomocí schopného německého vedení.

Na závěr Frank konstatoval, že „cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí“. Toho chtěl dosáhnout buď úplným vystěhováním všech Čechů a osídlením uprázdněného prostoru Němci, nebo zgermanizováním většiny českého obyvatelstva různými metodami. Jelikož vysídlení více než sedmi miliónů lidí pokládal Frank za neproveditelné (například z toho důvodu, že nebylo k dispozici tolik Němců, kteří by mohli zaujmout jejich místo), dával přednost druhé variantě. 

Heydrich na scéně

Do nové fáze se nacistická okupační politika dostala po odvolání dosavadního říšského protektora Konstantina von Neuratha a jeho nahrazení Reinhardem Heydrichem koncem září 1941. Ihned došlo k všeobecnému přitvrzení poměrů v podobě vyhlášení civilního výjimečného stavu a zřízení stanných soudů, které během pár týdnů poslaly na smrt přes čtyři stovky osob. Heydrich měl navíc zcela jasné představy o likvidaci českého národa a s těmito vizemi seznámil nacistické předáky na schůzce konané 2. října 1941 v Černínském paláci.

Mluvil zde s brutální otevřeností a ohledně situace v českých zemích poznamenal: „Němci v tomto prostoru musí být vedeni myšlenkou, že v této době, z důležitých válečných a taktických důvodů, nesmíme v jistých věcech vydráždit Čechy až do nepříčetnosti; z určitých taktických důvodů musíme být sice tvrdí, ale přitom musíme být opatrní, abychom je nezahnali do slepé uličky, ze které nemají jiného východiska, než se vzbouřit […]. První úkol je dán potřebami války. Tedy musím mít v tomto prostoru klid, aby dělník, český dělník, pracoval naplno pro německé vedení války. K tomu patří, že českému dělníkovi se musí dát nažrat – abych to řekl na plnou hubu – aby mohl konat svou práci.“

Heydrichův plán tedy spočíval v tom, že v době vedení války je třeba udržet na území protektorátu klid, aby mohl nerušeně fungovat zbrojní průmysl (pro nacisty byla důležitá plzeňská Škodovka, brněnská Zbrojovka a řada dalších podniků). Germanizace obyvatelstva měla z tohoto důvodu proběhnout až po vítězném ukončení války, kdy mělo být „rasově nevhodné“ obyvatelstvo vystěhováno někam na Sibiř. U „použitelných“ rolníků, dělníků či řemeslníků se plánoval o něco lepší osud v podobě vysídlení do obsazených oblastí na východě, například na Volyň.  

Přesídlení v praxi

Je poměrně málo známou skutečností, že plány na vysídlení českého obyvatelstva nezůstaly jen na papíře, ale v některých oblastech byly skutečně realizovány. Nacisté měli v úmyslu vytvořit postupně se rozšiřující německé enklávy na českém území, které by byly propojeny se sousedními župami v Německu či Rakousku. Tak by bylo české obyvatelstvo zatlačováno do stále menšího prostoru. 

Jako první začalo vystěhování obyvatelstva z oblasti rozšiřovaných vojenských cvičišť. Nejdříve byli postiženi lidé žijící v obcích na Drahanské vrchovině, kde padlo rozhodnutí o vystěhování již v roce 1940. Prvních pět vesnic bylo vyklizeno do konce března 1941. Následovaly další fáze a celkem muselo do dubna 1945 odejít obyvatelstvo 33 obcí v počtu přesahujícím 18 000 osob. Ještě horší situace nastala v prostoru Benešovska a Sedlčanska, kde vzniklo rozsáhlé cvičiště zbraní SS. Postiženo tím bylo okolo 30 000 lidí a vyklizení (částečné, nebo úplné) postihlo přes 70 vesnic a větší množství osad. Totéž se dělo v podhůří Brd. 

TIP: Nejen územní ztráty: Co všechno se změnilo po vzniku protektorátu?

Vyvlastnění sice probíhalo za finanční náhradu, ta však neodpovídala skutečné hodnotě opuštěného majetku. Kdo na ponižující podmínky nacistů nepřistoupil, tomu byl majetek prostě zkonfiskován. Vystěhovalcům navíc nebyla přidělena žádná nová půda.

Někteří čeští sedláci museli odejít i z oblastí německých národnostních ostrovů na Jihlavsku či Vyškovsku. Do protektorátu naopak přicházeli etničtí Němci z oblasti Dobrudže, jižní Bukoviny či Besarábie, kteří se usazovali v domech konfiskovaných jejich původním majitelům za odbojovou činnost, nebo se jednalo o majetky zabavené Židům. Toto vše tedy mělo sloužit k postupnému ovládnutí prostoru českých zemí a je nepochybně velkým štěstím pro český národ, že druhá světová válka skončila porážkou nacistického Německa.