Konec nemravného papeže: Jaký ortel stihl v Kostnici Jana XXIII.?

Pro Čechy je německé město Kostnice, ležící na břehu řeky Rýn při jižním pobřeží Bodamského jezera, trvale spojeno se smrtí Mistra Jana Husa. Při jezeře pak stojí budova, postavená v roce 1388, v níž se v oněch osudových letech 1414 a 1415 konalo konkláve kardinálů. Tady ona skvostná suita „špičkových“ církevních představitelů i se svým doprovodem bydlela.

Kvůli čemu ale vlastně koncil svolali? Kvůli Husovi ne. Společenství kardinálů mělo vyřešit tzv. papežské schisma, tedy církevní rozkol v otázce právoplatnosti zvoleného papeže. Za něho se považovali hned tři nositelé tohoto úřadu - Řehoř XII. sídlící v Římě, Benedikt XII. v Avignonu, a Jan XXIII., který seděl na stolci v Pise.

Od pirátů k politice

A právě to třetí jméno nás tentokrát zajímá. Původně neapolský kardinál, civilním jménem Baltazar Cossa, vykonával pontifikát v letech 1410 až 1415. Protože pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny, neměl jako mladý, nicméně ambiciózní muž zase tak růžové vyhlídky do budoucnosti. Není proto divu, že svou životní kariéru zahájil po boku středomořských pirátů. A podle některých zpráv si nepočínal zrovna v rukavičkách! 

Baltazar však patrně brzy zjistil, že pirátské „řemeslo“ není zase tak bezpečné, že daleko vhodnější bude kariéra v církevním aparátu. Však také dva jeho bratři byli za pirátství odsouzeni k trestu smrti! Když se stal roku 1403 kardinálem, měl původně mezi tehdejšími činovníky velkou politickou podporu. Když roku 1410 umřel předchozí pisánský papež - Alexandr V., nastoupil Cossa na jeho místo. Popravdě, hned po jeho zvolení se šeptalo, že předchozího papeže ve skutečnosti nechal otrávit… 

Ačkoli běžný člověk vnímá úřad papeže v jakési ideální morální čistotě, Baltazar se této představě na hony vymykal. Dokonce o něm zlí jazykové tvrdili, že byl masový vrah. Z dosažitelných pramenů se tato skutečnost nedá ani potvrdit, ani vyvrátit. V jeho curriculum vitae bychom našli i zmínku o tom, že jej považovali za rozverného smilníka. Sexuální zálibu prý měl především v jeptiškách. 

Nový papež se však ocitl na horké půdě. Neapolský král otevřeně stranil římskému papeži a Jan zase slíbil odpustky a prominutí hříchů všem, kteří na jeho válku proti neapolskému králi přispějí. O pomoc tehdy požádal i římsko-německého a uherského krále Zikmunda. 

Zikmundovy plány

Proč by mu měl Zikmund vůbec naslouchat? Jan XXIII. na počátku roku 1413 v Římě odsoudil pětačtyřicet článků anglického reformátora Wiklefa, což by se dalo považovat za počátek tvrdého a nevybíravého tažení církve proti kacířům, herezistům a rouhačům. Lucemburk zase hodlal ukončit trojpapežství. Přemluvil tedy Jana, aby svolal do Kostnice všeobecný církevní sbor, který se měl konat od 1. listopadu 1414.

Zikmund neprodleně napsal řadu listů, jimiž ve jménu papeže zval na toto jednání skutečné veličiny tehdejší církevní organizace. K tomu snad dodejme, že Zikmund se nepochybně chtěl prezentovat v patřičném světle nejen jako římský král, ale také jako tvrdý pronásledovatel kacířství a reformátorství. Kalkuloval s tím, že by mu to mohlo přinést papežovu podporu při případném usilování o českou korunu a korunu císařskou.

Jan XXIII. se za této situace zřejmě domníval, že ho kardinálové potvrdí jako papeže, takže osobně do Kostnice přijel - dokonce už 28. října, navíc doprovázen řadou vysokých církevních hodnostářů. Jistě netušil, co se tu bude za krátkou chvíli odehrávat. Své odpůrce ze strany kardinálů i krále Zikmunda poněkud podcenil, což se mu ve nakonec stalo osudným. 

Sám na lavici obžalovaných

Církevní soudná stolice obdržela jakýsi pamětní spis, který v padesáti čtyřech článcích informoval pravdivě i smyšleně o papežově životě. Už krátce poté, co se Jan ubytoval, ho kardinálové obvinili z uvedených zločinů. O co šlo? Rozkrádání církevního majetku, rozdávání papežských výsad a samozřejmě nemravný život. Berme samozřejmě v úvahu, že šíření pomluv patřilo ve středověku ke zcela běžným praktikám i v nejvyšších církevních kruzích, ale zvěsti o Cossově amoralitě zřejmě přeháněly jen zčásti. 

Narůstaly tlaky, aby se pontifikátu vzdal dobrovolně, čemuž on pochopitelně vzdoroval. Pokud by se dobrovolnou abdikací proměnil zpět na obyčejného zchudlého neapolského šlechtice, hrozil mu reálný soudní proces. A trest by byl zřejmě vysoký. Nakonec přece jenom došlo ke kompromisu a onu širokou plejádu prohřešků mu „snížili“ na obvinění z pirátství, vraždy, znásilnění a cizoložství. Asi to bylo považováno za „banality”, neboť rozsudek byl velmi mírný. Dostal jen tři roky vězení! 

Jeden jediný

Janovy obavy se však měly naplnit do posledního písmene. A tak se 16. listopadu 1414 devětadvacet kardinálů, stovka učených doktorů práva a teologie, 141 významných opatů a 183 biskupů a arcibiskupů usneslo, že musí být obnovena jednota papežství. Všeobecně se soudilo, že nikdy dříve tak početný ansámbl kardinálů, arcibiskupů a biskupů z tehdejší Evropy pohromadě nejednal. A že se nikdy dříve ani nesešel podobný sbor vysokých světských osob. Kardinálové rozhodli, že abdikovat musejí všichni tři papeži.

O Janovi bylo sice známo, že by se tak vehementně církevním reformám nebránil, ale prostě už to „nestihl“. A skutečnost, že sídlil v Pise, která se do „papežského ringu” připojila až jako poslední, hrála proti němu. Není proto divu, že první zjevná opozice ze strany kardinálů se proti němu postavila už 19. listopadu. Aby zamezil nadcházejícímu skandálu, oznámil 16. února 1415, že je ochoten složit pontifikát. Samozřejmě jen pod jistými podmínkami - ty však totálně zamlžil. Sice to ještě jakž takž ustál, ale další konflikt byl na spadnutí.

TIP: Husův přítel Křišťan z Prachatic: Lékař ve víru revoluce

A on varovné signály nepřehlížel. Když viděl, že se situace obrací proti němu, rozhodl se jednat. Do Kostnice za ním už dříve přijel rakouský vévoda Fridrich, jeho pravá ruka. Ten na papežovu počest uspořádal velkolepou slavnost: dobrý truňk otupil pozornost strážných, čehož oba dva parádně využili. Jan uprchl v převleku za obyčejného člověka. Když se po Kostnici rozneslo, že papež „vzal roha“, začala chátra drancovat domy narychlo opuštěné jeho lidmi.

Trest? Napůl

Dočasné útočiště našel Baltazar Cossa u Fridricha, Zikmund za ním ale poslal vojáky, kteří ho lapili a přivedli v řetězech zpět. Poté už všechna obvinění přijal, nechal se i zbavit úřadu. Nově zvolený papež Martin V. ovšem nehodlal dopustit, aby jeho nehodný předchůdce unikl spravedlnosti jen tak. Původní trest několika let vězení zvýšil na doživotí. Nejprve se Jan ocitl v Gottliebenu a později pykal v Heidelbergu. V roce 1419 jej za vysoké výkupné od rodiny Medicejských propustili, to však už byly jeho dny sečteny. Martin V. jej sice vzal na milost a jmenoval ho děkanem kardinálského sboru, on však zemřel krátce před vánočními svátky téhož roku ve Florencii.