Koktavý král Bertie: Jak Jiří VI. překonal traumata z dětství?

Nikdy nebyl vedený k tomu, že usedne na trůn. Žil ve stínu bratra Eduarda a před sebou měl nudný život druhého a nezajímavějšího prince. Osud tomu však chtěl jinak. A tak se plachý koktavý Bertie stal králem, přesněji řečeno: lidem dodnes velmi uznávaným Jiřím VI. 

Neduživé princátko

Na svět přišel 14. prosince 1895 – v den výročí úmrtí svého pradědečka, manžela královny Viktorie. Proto po něm dostal i jedno ze svých křestních jmen – Albert. Doma se chlapci, druhorozenému synovi waleského prince Jiřího, říkalo Bertie. Prý byl tichý, plachý, náchylný k nemocem a ustrašený – stačilo málo, aby se rozbrečel. Nikoho to ale příliš netrápilo. Ani to, že měl chlapec problémy s mluvou. Zadrhával se a koktal, jen velmi těžko se vyjadřoval. Prý za to mohl jeho velmi přísný otec, který lpěl na disciplíně, a také profesionální vychovatelky a učitelé. Když totiž vyšlo najevo, že Bertie píše levou rukou, donutili ho být pravákem. Protože je to přece normální, ne? A tak se ke všem nejistotám a slabostem, kterými chlapec trpěl, přidala ještě jedna navíc...

Námořníkem ve válce 

Bertieho kariéra byla dopředu daná. Dva roky je kadetem námořnické školy a v pouhých devatenácti letech, s hodností poddůstojníka, rukuje. V té době je už jeho otec panovníkem Velké Británie. A tak když Albert odjíždí do války, mohlo by se zdát, že jde jen o populárním krok královské rodiny – aby se ukázala před veřejností v dobrém světle. Princ je ale vystavený nebezpečí jako každý jiný muž.

V červnu roku 1916 se u Jutska na lodi jeho veličenstva Collingwood účastní největší námořní bitvy první světové války. Po jejím skončení je však jasné, že Bertieho zdravotní stav nezvládne takový nápor stresu a napětí. Mladý princ je proto v únoru 1918 jmenován důstojníkem u výcvikové jednotky námořního letectva. A po založení královského letectva je přeložen k jeho jednotkám. 

Zodpovědný syn 

Po válce odchází Bertie studovat na slavnou Trinity College v Cambridgi. Jeho oborem jsou dějiny, ekonomika a občanská nauka. Později mu udělí titul vévody z Yorku, který vedle poct znamená především společenské povinnosti – hodně povinností. Mladý muž často zastupuje svého otce. Podniká cesty po Velké Británii, otevírá doly i nové továrny, trpělivě reprezentuje královskou rodinu.

Někdy v té době potkává Albert mladou Alžbětu Bowes-Lyonovou. A i když se mu tato klidná a krásná žena velmi zamlouvá a zamiluje se do ní, jejich manželství se zdá být ze začátku problémem. Alžběta je sice potomkem skotského krále Roberta I. a Jindřicha VII., z hlediska práva ale nepochází z panovnického rodu, a proto není vhodnou manželkou pro prince, byť ne korunního. Jiřího žádost o ruku zodpovědná slečna odmítá, a to i když je jejich sňatku ochotný požehnat i sám král, kterého mladá dívka okouzlila. Alžběta řekne ne dokonce dvakrát. Bertie musí dva roky čekat, než svolí a navleče si zásnubní safírový prsten z welšského zlata.

Klidný život 

Ačkoliv mladí snoubenci očekávají, že lid bude s jejich svatbou nesouhlasit, opak se stává pravdou. Společnost bere nerovné spojení pozitivně. Považuje ho za jasný signál, že se stařičká monarchie mění v moderní královskou rodinu. Novomanželé se stěhují do jedné z nejrušnějších částí Londýna, na Piccadily. A i když žijí v samém centru metropole, vedou vlastně klidný, neokázalý život. Nevyvolávají skandály, plní své povinnosti a postupně na svět přivítají dvě dcery – Alžbětu a o čtyři roky později Margaret. 

V roce 1936 umírá Jiří V. a veškerá pozornost se upíná na Bertieho staršího bratra. Eduard se stává novým panovníkem země. Plánuje se oficiální korunovace, ale ještě než k ní dojde, ukáže se budoucí král opakovaně ve velmi špatném světle. Odmítá plnit povinnosti spjaté s úřadem. Nebaví ho každodenní papírování, nerad čte úřední listiny, stále je v pracovním skluzu. Co ale ještě více znepokojuje královský dvůr, je Eduardovo tíhnutí k totalitním režimům. Otevřeně sympatizuje s diktátory, jako je Mussolini nebo Adolf Hitler.

Rozvedená Američanka 

To vše by se snad ještě nějak dalo zaonačit, ale když Eduard VIII. oznámí premiérovi svou vůli oženit se s Wallis Simpsonovou, tradičně smýšlející monarchie je v šoku. Wallis je rozvedená Američanka, v té době podruhé vdaná. Ta přece nemůže být v žádném případě královnou země! Lid ji nepřijme! A pak – její děti nesmějí zdědit korunu! To by bylo nemravné! Eduard se snaží vyjednávat, ale marně. Je postavený před nelehké rozhodnutí – buď si vezme – podle vlastních slov „lásku svého života“, nebo může vládnout Velké Británii. A tak dochází k jednomu z největších skandálů v dějinách britské monarchie. Eduard 11. prosince 1936 abdikuje na trůn. Vzdává se svých královských povinností a výsad a z jeho mladšího druhorozeného bratra je nečekaně následník trůnu. 

Albert nemá na výběr. On ani jeho rodina není připravená na nelehkou roli, ale to nikoho nezajímá. Z klidného rodinného života vstupují přímo do středu veškerého zájmu. Aby Bertie veřejně vyjádřil kontinuitu s vládou svého otce, přijímá jméno Jiří VI. A ke slavnostní korunovaci přijíždí v kočáře 12. května 1937, tedy v termínu, kdy měl být původně korunován jeho starší bratr. Lidé moc nevědí, co si o nečekané situaci myslet. V čele země je princ, který ani neumí mluvit. Mnozí se baví tím, že na nového krále sázejí peníze. Ne však na jeho úspěchy, ale na to, jak rychle se pod tíhou majestátu zhroutí... 

K-k-k-králem

Ačkoliv má Bertie skvělé rodinné zázemí, z nové funkce skutečně na zhroucení je. Mimo jiné i proto, že jej děsí vystupování na veřejnosti. Je nejen trémista, ke všemu stále zadrhává a koktá. A být králem, který nemluví ke svému lidu? To jednoduše nelze! V tento moment pomáhá svému choti ze svízelné situace jeho žena Alžběta. Musí přece existovat cesta, jak se s řečovými vadami vypořádat!

Ke králi je pozván pan Lionel Logue, expert na mluvené slovo a jazykový projev. Pro svého svěřence vymýšlí unikátní soubor dechových cvičení. A králi nezbývá, než chodit po komnatách, dýchat a opakovat si na první i druhý poslech absurdní slovní spojení. Jenže jakkoliv to vypadá šíleně, výsledek se přece jen dostavuje! Během zahájení jednání australského parlamentu vystupuje nový král s proslovem – a najednou mluví! Nekoktá ani nezadrhává. Od té doby je Jiří VI. schopný dostát svým řečnickým povinnostem. Nervozity se sice nikdy zcela nezbaví, ale alespoň je mu pořádně rozumět.

Ve válečném stavu 

Ještě před rokem 1939 se Británie přikláněla k názoru, že je potřeba udělat vše pro to, aby nedošlo k válečnému konfliktu. I proto premiér Neville Chamberlain podepisuje mnichovskou dohodu. Jenže pak napadne Hitler Polsko a bez ohledu na jakákoliv ustanovení propuká druhá světová válka. Británie se ocitá v krizi a nejen Londýn se stává pravidelným cílem bombardování. Na krále a jeho rodinu tlačí, aby odcestovali do bezpečí, ideálně do Kanady. Tehdy ale manželka Jiřího VI. pronáší svou památnou větu: „Mé dcery beze mě Londýn neopustí. Já neopustím manžela. A můj manžel neopustí svou zem.“

A tím to haslo. Nikdo nikam do bezpečí neletěl, nebyl důvod. Lid svého krále a jeho rodinu nejen za toto gesto miloval. Jiří a Alžběta oficiálně pobývali v Buckinghamském paláci, i když na noc z bezpečnostních důvodů odjížděli na Windsorský hrad. Jen těsně unikli smrti, když na dvoře paláce vybuchly dvě německé bomby! Během válečných let pak manželé pravidelně morálně podporovali svůj lid. Nejen při návštěvách vybombardovaných míst nebo muničních továren – aby bylo zcela jasné, že král je ve válce se všemi občany země,  jeho rodina podléhala přídělovému systému stejně jako každý jiný. Jídla je málo pro všechny! Mimochodem – Hitler označil Jiřího manželku Alžbětu Bowes-Lyonovou za „nejnebezpečnější ženu Evropy“.

Sjednotil zemi

Po válce je Jiřího zdravotní stav velmi špatný. I tak se ale s rodinou vydává na cestu po jižní Africe. A následně se zapojuje do organizování svatby princezny Alžběty s Philipem Mountbattenem. Tento sňatek má být symbolem znovu silné a svobodné Británie, stejně jako předtím olympiáda.

TIP: Nesmrtelní monarchové: Alžběta II. je nejdéle vládnoucí panovnicí v britských dějinách

V roce 1951 je králi, mimochodem velmi silnému kuřákovi, diagnostikovaná rakovina. V domácím prostředí podstupuje operaci, při níž je mu odstraněna levá polovina plic. Čím dál tím víc státnických povinností přebírá jeho dcera, korunní princezna Alžběta. A právě tu jde, i přes důrazná varování lékařů, poslední lednový den roku 1952 vyprovodit na cestu do Austrálie a Keni, aby pak 6. ledna 1952 zemřel ve spánku na infarkt – v pouhých padesáti šesti letech. 

Pochovali jej v kapli svatého Jiří na Windsorském hradě, jeho odkaz ale žije dál. Ostatně – u jeho smrtelného lože stál i syn Alžběty II., čtyřletý princ Charles. A právě ten se nedávno nechal slyšet, že pokud by usedl na britský trůn, pak z respektu před svým dědečkem jedině pod jménem Jiří VII. 

Bertie a Alžběta

Svatba prince Bertieho s Alžbětou Bowes-Lyonovou měla být živě přenášena rozhlasem. To však církevní hodnostáři odmítli jako dehonestující. Nevěsta po obřadu položila svou kytici na hrob neznámého vojína v londýnském Westminsterském opatství, čímž založila tradici, která se dodržuje dodnes.

Jiří VI. se ještě jako mladý muž snažil o překonávání bariér mezi společenskými vrstvami. Tradičně rozdělenou společnost se snažil sjednotit založením tábora v New Romney. Tam zval chlapce z prestižních soukromých škol i učně z továren a trval na tom, že i když má každý z nich jiný život, měli by se navzájem poznat a respektovat.