Kluzké platidlo: V 10. století byli v Anglii prémiovým platidlem slizcí úhoři

Píše se rok 1087 a v anglickém Ware u Hertfordu nastal zase čas zaplatit Hughovi z Grandmesnilu za pronájem obdělávaných pozemků. Obyvatelé vesničky (včetně starosty je to dvaatřicet dalších mužů) mají jasno. Posbírají proutěné koše, vyhrnou si nohavice a začnou se brodit při březích řeky Lea. 

K tomu, aby srovnali účty, totiž nepotřebují peníze. Svou pohledávku vyrovnají hezky začerstva s pomocí živých úhořů. Nachytat jich musí 375. Ve Ware k tomu přišli ještě lacino. Za provozování mlýna v Datchetu musí jen jedna rodina mlynáře dodat bratrům Gilesovým z Ansculfu dvě tisícovky úhořů. To už je nějakých kádí, ve kterých se to hemží hadovitými těly.

Nájem půdy biskupovi z Winchesteru vyplácí obyvatelé z Wycombe třemi tisícovkami úhořů. A hned čtyři tisíce jich musí ročně dodat Richard z Harefieldu. O jeho profesi nebo společenském zařazení nevíme nic, jen že si jistě musí dávat obzvláštní pozor na kvalitu. Rybí zboží totiž směřuje přímo na stůl krále, Viléma Dobyvatele.

Knihy vyprávějí

Všechny tyto prapodivné informace jsou k dohledání v pozemkových knihách, tzv. Domesday Books. A patrné z nich je, že od 10. století byli úhoři středobodem anglické tržní ekonomiky. Zastupovali totiž oběživo – peníze. Středověcí rolníci jimi platili nejen nájem, ale prováděli i další běžné hospodářské transakce.

To, že lidé obdělávající pronajatá pole neměli hotové peníze, prý překvapivé není. Stejně jako to, že realizovat platby za pronájem a odvody museli v naturáliích. Smluvně vázané pronájmy půdy, zapsané v pozemkových knihách, poměrně často uvádějí, že někdo platil topným dřevem, slepicemi nebo vajíčky, ulovenou zvěřinou anebo sesbíranými mušlemi.

„Šokující jsou ovšem počty úhořů,“ říká John Wyatt Greenlee, tak trochu neplánovaný expert na anglickou úhoří historii. Podle záznamů z 10. století bylo výplatou v úhořích podmíněno 221 smluv. V celkovém objemu šlo o 539 785 ryb. Mezi největší transakce tohoto druhu patřila například každoroční „výplata“ opatství v Ely, které odvádělo sousednímu opatství v Thorney 26 275 úhořů za pronájem hraničních slatin. „Takže pokud jde o nepeněžní platby, jsou úhoři vůbec tou nejčastější platbou uváděnou v pozemkových knihách,“ vysvětluje Greenlee.

Kluzké téma

Na fenomén úhořích plateb narazil Greenlee vlastně jen náhodou při studiu archiválií v londýnské Britské knihovně. Námět nabídl jako téma své disertace, ale odmítli ho. Odborníkům to přišlo jako příliš těžkopádné, abstraktní a kuriózní. Greenlee nepodlehl tlaku a nad úhoři si bádal dál. S postupem času shromáždil dostatek informací k tomu, aby dokázal vytvořit unikátní interaktivní mapu úhořích plateb.

Začíná 10. stoletím a končí o sedm století později. A prakticky celou tuto dobu patřili úhoři k vyhledávanému platidlu. Proč? „Byli totiž současně lahůdkou i předmětem denní spotřeby.“ Vysvětlení vidí ve specifických stravovacích návycích, které ovlivňovala víra a náboženské učení. Jinými slovy: postní doby. Církev v časech před reformací totiž nařizovala věřícím půst více než 120 dní do roka. A po dobu půstu přísně zapovídala jíst maso. Rybina – tvorové vodní – se ovšem za maso v tom jediném pravém biblickém smyslu nepočítala. Takže poptávku po lahodných úhořích velkou měrou držely velké kláštery a opatství. 

Země zaslíbená

Greenlee upozorňuje i na nenáhodnou geografickou distribuci úhořích plateb. Dominovaly ve východní Anglii, tedy na území s četnými mokřinami, bažinami, drobnými říčními toky v nízce položených oblastech. Zkrátka, z ekologického hlediska v zemi úhořům zaslíbené. Typické pak bylo, že pomocí úhořů se z nájmu každoročně vyplácely vodní mlýny. Nejspíš proto, že díky náhonům stály přímo u zdroje. Ve 14. století ale začínají úhoři z pozemkových knih mizet, respektive je jimi vypláceno méně nájmů. Vysvětlit tento jev také není úplně snadné a záleží na výkladu nejistého dobového kontextu.

„Mohl se zvýšit objem dostupného oběživa v populaci, a trvanlivější peníze mohly začít v platbách převládat,“ uvádí Greenlee. „V principu ale nevíme, jestli začali být méně poptávané platby v úhořích anebo se sami úhoři stali nedostatkovým zbožím.“ Dost možná to souvisí se změnou klimatu a tzv. malou dobou ledovou. Ta se mohla promítnout do výskytu úhořů. Rázem už nemuseli být tak hojní, jako o čtyři staletí dříve. S populacemi úhořů pochopitelně mohlo zacloumat i to, že je po staletích lovili po půlmilionech kusů každou sezonu. „Bohužel nevíme, kolik jich v přírodě zůstávalo a jak dalece se to do jejich populací mohlo promítnout,“ říká Greenlee.

Konec kuriozity

Historikové, kteří nakonec přišli úhořímu tématu na chuť, doplňují i další variantu: dopady černé smrti. Pandemie moru výrazně změnila poměr množství půdy na obyvatele. Po ní byl trh nedostatkovým rolníkům více nakloněn, takže si pánové nemohli tolik vymýšlet, a požadovat rozsáhlé nájmy placené v naturáliích.

TIP: Přepepřená drahota: Kolik stálo koření a kdo si ho mohl dopřát?

Lidem, kteří přežili smrtící období, se zkrátka žilo o něco lépe. A protože měli k uživení méně hladových krků, mohli si dovolit jíst kvalitnější potraviny, například jehněčí. Statkáři přešli na chov ovcí a úhoři už přestali být tak žádaní… Dnes je úhoř říční v celé Anglii kriticky ohroženým druhem.