Keltská expanze: V nejslavnější éře pronikli Keltové až do Malé Asie

Jednotlivé keltské kmeny mezi sebou soupeřily, byly nejspíš politicky zcela autonomní a povědomí o kulturní sounáležitosti u nich nehrála podstatnou roli. Území, kde se keltská kultura prvotně rozvíjela a které můžeme označit za jádro keltských kmenů, se rozkládá od východní Francie až po Rakousko a část Čech. Zdejší pozdně halštatská kultura, vyznačující se mimo jiné i bohatými hroby elit s množstvím dokladů o intenzivních kontaktech se Středomořím, v průběhu 5. století př. n. l. plynule přecházela v kulturu laténskou, kterou již připisujeme Keltům. V této době jsme též svědky významného rozšíření území s nositeli této kultury, a to severním, západním i východním směrem. 

Éra keltských válečníků

Keltové podle některých starověkých autorů, především Tita Livia (59 př. n l. – 17 n. l.), pronikali již od 6. století př. n. l. do severní Itálie, zcela zřetelně se ovšem keltská expanze, nejen jižním směrem, rýsuje od závěru 5. století. Kolem roku 400 př. n. l., zřejmě v důsledku zhoršených klimatických podmínek, které zasáhly nejcitelněji některé přelidněné oblasti na sever od Alp, nastal v jádru Kelty osídlené části Evropy zřetelný společenský kvas. Podle výpovědi archeologických pramenů, například proměny pohřebního ritu (konec pohřbů žehem a uložení v mohyle a začátek kostrového plochého hrobu) s postupným úbytkem bohatě vybavených knížecích hrobů a s přibývajícím množstvím pohřbů vojáků, procházely původní keltské společnosti změnami, které se také velmi zřetelně projevily ve výrazné tendenci k pohybu, přesunu celých kmenů či jejich částí a v šíření laténské kultury i do oblastí dříve jí nezasažených. 

Postupně tak přichází éra keltských válečníků a jejich četných střetů a tažení po celé Evropě, které neustále sílily a přetrvaly až do poloviny 3. století př. n. l. Z alpských průsmyků keltští válečníci znovu pronikali do Itálie a postupně se usazovali v severních úrodných oblastech země a v pádské nížině. Další výrazné migrační proudy vedly už od 5. století př. n. l. do oblastí dnešního severního Španělska a Portugalska. Zhruba v téže době začali Keltové pronikat na Britské ostrovy, které osídlovaly po několik dalších staletí. V o něco mladším časovém horizontu Keltové rovněž postupně kolonizovali části Karpatské kotliny, a tak se ocitli v dosahu středomořských oblastí na jihu i východě. Jejich tažení často ničivě zasahovala do jihovýchodní Evropy včetně Řecka a také do Malé Asie. 

Bojovná bratrstva

Nejznámějším se stalo jejich tažení do Řecka, které v roce 279 př. n. l. dospělo až k Delfám s bohatými pokladnicemi Apollonova chrámového okrsku. Mohutná armáda o údajně 85 tisících bojovníků pronikla od Panonie do Řecka, kde se částečně rozdělila. Válečníci, jimž velel jistý Brennus (či Brennos) postupovali k Delfám, kde ovšem utrpěli porážku, samotný jejich velitel se při bitvě zranil a záhy zemřel či spáchal sebevraždu. Pořád ještě početné zbytky armády se obrátily na severovýchod a podle Polybia se v nitru thráckého území, na východním svahu Balkánského pohoří, částečně usadily, a se souhlasem makedonského krále založily stát Tylis. Ten zničili Thrákové v roce 212 př. n. l. Další skupiny přešly dokonce na území Malé Asie, kde se usadily v hornaté krajině kolem dnešní Ankary, v oblasti, jež po nich uchovala označení Galatia.

TIP: Vítejte u Keltů! Jak se žilo tajemnému kmeni na českém území?

Původ těchto útočných hord není vždy jednoznačně znám, v některých případech se mohlo jednat o větší vojsko složené z bojovníků konkrétního kmene, jindy je mohli tvořit příslušníci konkrétních rodin a rodů z nejrůznějších částí keltské Evropy, kteří se spojili pod autoritou význačného válečníka. Válečná bratrstva hledající věčnou slávu a pozemskou kořist měla zřejmě také v keltském kulturním okruhu velkou tradici. Taková seskupení se pak přirozeně mohla stát jádrem nově vzniklého kmenového útvaru.