Když vražda není zločin: Kdo všechno bral spravedlnost do svých rukou?
Kdy má člověk právo vzít spravedlnost do vlastních rukou? Co třeba – když selže úřední moc? Skutečně platí „oko za oko, zub za zub!“ Ale co když za zub vezmete druhému oko? A co vraždy v zájmu většího dobra? Lze omluvit vše?
Otec ji znásilnil, tak se mu pomstila! Řeč je o Beatrici Cenci, která svou pomstu za týrání a znásilnění vzala do vlastních rukou! Když ji úřady a papež nevyslyšel a nepomohl, vymyslela vlastní plán, jak se otce-tyrana zbavit! A povedlo se.
Jenže jednou za čas chce papež šlechtu, která jindy může vše beztrestně, vystavit jako exemplární příklad boží spravedlnosti... A ta nerozlišuje mezi bohatými a chudými. Zvlášť když rodina Cenci vlastnila pěkné majetky, které mohla církev pak zkonfiskovat. A tak byla za svůj čin Beatrice Cenci – stejně jako příbuzní, kteří jí pomohli – odsouzena na smrt.
Papež však nepočítal s jednou věcí. Už v den popravy se Beatrice stala v Itálii hrdinkou. Mohla za to její nevinná krása. Nezničilo ji ani věznění a mučení. Beatricina smrt tak byla počátkem jejího znovuzrození. Nejdříve na malířském plátně, poté na divadelních prknech, aby ji nakonec objevilo i plátno filmové. Samozřejmě nesmíme zapomenout na četné pocty sochařů. Beatrice Cenci je dodnes kultem – ikonou ženy, která pomstila svou čest!
Doplatil na své milence!
Edward II. z rodu Plantagenetů si pompézně bral za ženu francouzskou princeznu Isabelu. Měli se na začátku 14. století stát záštitou a pokračovateli slavných královských rodů. Jenže už soudobí letopisci se o Edwardovi vyjadřovali mírně řečeno s opovržením: „Byl to zvláštní člověk, statný i zženštilý zároveň... Obklopil se podivnými milci, štolby a hlavně si oblíbil jednoho Gaskoňce, jehož žerty přiváděly celý královský dvůr k zoufalství, ale krále bavily.“
Protěžování gaskoňského rytíře nehněvalo jen anglickou šlechtu! „Je to beztak králův milenec,“ šuškal si celý dvůr před královnou. A tak byl půvabný Gaskoněc proti králově vůli zajat a popraven.
Edward II. sice běsnil, ale brzy si našel náhradu v Hugo Despenserovi. Ten krále nejen obšťastňoval v posteli, ale navíc suverénně vládl celé Anglii.
„Jsem nejubožejší ze všech žen,“ stěžuje si Isabela Francouzská. Už je toho na ni moc... Odcestuje proto se svým nejstarším synem do rodné Francie, aby se poté vrátila s armádou. S jásající podporou šlechty porazila na bojišti svého manžela a uvěznila ho. Po čase se jej, s vidinou nového muže po svém boku, rozhodla zbavit provždy. Najatí žoldáci navštívili svrženého krále. Do konečníku mu vrazili rozžhavený rožeň... „Zemřel tak, jak žil,“ dozvíme se lakonicky z kronik.
Láska plodí výstřednosti
Když se královna Alžběta zamilovala do Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu, bylo ji padesát pět a jemu dvaadvacet let. Přesto s ní mladík trávil, podle toho, co si šeptali dvořané, dlouhé noci – prý při karetních hrách – a odcházel z jejích komnat až při jitřním rozbřesku. V tak neobvyklé přízni se mladík „potatil“.
Jeho nevlastní otec Robert Dudley byl ve své době největším favoritem královny. Energický, ctižádostivý a emoční hoch však stárnoucí Alžbětu také pěkně zkoušel. Bez jejího svolení se oženil. A ještě ke všemu s dcerou jejího přítele a hlavního zpravodaje Walsinghama, takže si na jeho milé ani nemohla pořádně vybít vztek.
Pak šlápl vedle na válečném tažení proti Irsku, kde měl potlačit místní rebely. Ze stesku po královně prchnul z bojiště a v noci vpadl do jejích komnat. Jedna z nejúspěšnějších političek všech dob neměla pro tak emocionální a výstřední jednání pochopení a místo láskou ho zahrnula oficiálním opovržením.
Hrabě z Essexu si vše vyložil tak, že jeho milující královna má kolem sebe špatné rádce v čele s Robertem Cecilem. A stal se hlavou spiknutí, které místo rafinovanosti čpělo teatrální naivitou. Nechal v divadle Globe zahrát představení Richard II. – o svržení panovníka – a doufaje ve svou oblíbenost u obyčejných lidí, vyvolal vzpouru. Alžbětu chtěl prý zachránit. Hlavně od jejích špatných rozhodnutí asi...
TIP: Vražedkyně s modrou krví aneb Ženy, se kterými nebylo radno si zahrávat
Třebaže královna trapné povstání mávnutím ruky potlačila, nad Essexovými emočními gesty už nemohla zavírat oči. Aby ochránila svou čest a vše, co léta budovala, roku 1601 poslala svého miláčka na popraviště. Od té doby však, podle mínění všech, začala skutečně rychle stárnout. O dva roky později umírala s jeho jménem na rtech.
