Když utichl hřmot zbraní: Jak třicetiletá válka změnila tvář Evropy

Zástupci znepřátelených stran se sešli už roku 1644, ale od samého začátku bylo jasné, že vyjednávání budou zdlouhavá a těžká. Vybrána byla města Münster (kde jednali císařští vyslanci s francouzskými) a Osnabrück (kde se jednalo se Švédy). To ale neznamenalo, že by válka skončila. Zatímco se diplomaté dohadovali, vojska nadále ničila německé a české země. Každý válečný úspěch totiž znamenal posílení vyjednávacích pozic.

Exulanti

Ne všichni byli uzavřením míru nadšeni. Největší zklamání cítili určitě čeští emigranti. Už dvacet osm let se snažili o obnovení stavovské monarchie v Čechách, bojovali ve švédských i jiných službách, působili na dvorech vládců a najednou se ocitli ve vzduchoprázdnu. Jejich naděje na návrat domů a opětovný zisk majetků byly ztraceny. „Běda, jak nešťastný je konec švédské války. Doufali jsme v osvobození ode jha antikristova tyranství, a hle, upadli jsme hlouběji do jeho osidel.“ Toto napsal nejslavnější z nich, Jan Amos Komenský.

Utužení absolutismu

Vestfálským mírem české země definitivně přešly od stavovského státu k absolutistické monarchii, což bylo uzákoněno již přijetím Obnoveného zřízení zemského v druhé polovině dvacátých let. Až dosud si čeští stavové svého panovníka volili, nyní nastupovali králové z rodu Habsburků podle dědičného práva. Stavům volba příslušela jen v případě vymření Habsburků po meči i po přeslici. Omezení ale bylo víc, například stavovský sněm mohl projednávat jen věci, které mu panovník předložil.

Sněmu ale zůstal jeden důležitý mocenský nástroj, a to schvalování berní. Jenže tento nástroj stavové příliš nevyužívali. Změnilo se totiž i samotné složení stavovské obce. Ze starých panských rodů, kterých bylo před rokem 1618 asi sedmdesát, jich zbylo v zemi jen dvacet. Na jejich místo nastoupily zčásti rytířské rody povýšené do panského stavu a zčásti rody cizí, které dostaly v českých zemích inkolát (zemské domovské právo). Tato kosmopolitní šlechtická obec byla úzce spojena s vídeňským dvorem a neměla zájem na tom, pouštět se s ním do konfliktů.

Zkrvavená země

Válka dopadla krutě na všechny složky obyvatelstva, ale nejvíc jí trpěl venkov. Vesničané se nemohli spolehnout na hradby, ani se nemohli vykoupit. Soldateska je brala za zdroj obživy a snadné kořisti a podle toho se k nim chovala. České země patřily k nejvylidněnějším oblastem. Před rokem 1618 žilo v Čechách 1 700 000 obyvatel, po válce klesl tento počet na 934 000, Morava na tom nebyla o mnoho lépe. Z 800 000 obyvatel zůstalo po válce asi 500 000. Dnes se odhaduje, že bylo během války zničeno na 6 000 obcí. 

V českých zemích nezmizelo obyvatelstvo jen kvůli válečným tažením. Významnou roli zde hrála i emigrace. Kvůli víře opustilo jen Čechy na 150 000 lidí a na Moravě nebyl tento počet o mnoho nižší. Tito emigranti směřovali nejčastěji do Slezska, Saska, ale třeba i do Falce.

Města na kolenou

Třicetiletá válka znamenala zkázu i pro řadu opevněných měst. Kromě úbytku obyvatel je tížily dluhy. Během války se totiž právě města stávala dojnou krávou pro nepřátelské vojevůdce, kteří si nechávali platit tučné výpalné. Lépe se k nim ale nechovala ani jejich vlastní vojska, která požadovala značné obnosy na ubytování nebo výživu. Královská města v Čechách, s výjimkou Prahy, dlužila po válce 11 500 000 zlatých a to byla taková částka, že ji nebyla schopna splácet. Dluhy byly uhrazeny teprve padesát let po válce.

Úpadek měst ovlivnila i neutěšená situace na venkově. Venkov do měst dodával potraviny, což se v době válek podstatně omezilo. Ve městech se tak nekonaly trhy, města nenakupovala a měšťané se snažili zajistit si obživu sami obděláváním polí kolem hradeb.

Napravení škod

Evropa se vzpamatovávala z následků války poměrně dlouho. Některé oblasti Německa dosáhly předválečného počtu obyvatel až 200 let po válce. Švédský generál Banér napsal roku 1638, že „v Meklenbursku není nic jiného než písek a vzduch.“ Po celé Evropě došlo po válce k výraznému poklesu cen potravin, za nímž stála menší poptávka ve městech. Tento trend byl patrný po celou druhou polovinu 17. století. Ceny pšenice klesly o 66%, ceny masa o 33%, pivo stálo jen 20% předválečné ceny.

To všechno zhoršovalo postavení sedláků a spolu s utužujícím se nevolnictvím vedlo k selským bouřím a nepokojům. Postavení venkovského lidu se zlepšilo teprve ve druhé polovině 18. století v souvislosti s osvíceneckým absolutismem. Například zproštění od daní a robot platilo v Čechách a na Moravě ještě v osmdesátých letech 17. století. Třicetiletá válka ukončená vestfálským mírem tedy ovlivnila nejen život lidí, kteří ji prožily, ale ještě i jejich vnuky.