Když tělo nemá teplo: Jak se pozná nebezpečné podchlazení a jak s ním bojovat

Průměrná teplota povrchu lidského těla se pohybuje v rozmezí od 35,8 do 37,4 °C, přičemž teplota tělesného „jádra“ je zhruba o jeden stupeň vyšší. Jen při této optimální teplotě dokáže metabolismus fungovat na plné obrátky. O zachování tohoto stavu se stará „vnitřní termostat“ těla, který lidem stejně jako tisícům jiných teplokrevných živočichů umožňuje tělesnou teplotu účinně regulovat. Když je zima, umí si tělo přitopit. Dlouhodobé vystavení se chladu z něj však může pracně vyráběné teplo rychle vytáhnout. Právě tehdy začíná člověku hrozit podchlazení.

Jak se tělo brání zimě?

Lidské tělo si za všech okolností počíná velmi hospodárně. Když je vystaveno chladným podmínkám, omezí průtok krve v okrajových částech. Když nebude krev tolik cirkulovat, nebude se ani od studených a promrzlých rukou a nohou výrazněji ochlazovat. Cílem tohoto kroku je udržet co nejdéle optimální teplotu ve středu těla, kde se nachází životně důležité orgány. Termoregulační systém raději odepíše prsty na ruce, aby nemusel přijít o srdce nebo plíce. Omezení průtoku krve je tak první pasivní obranný mechanismus, jenž bude bránit kolapsu orgánových soustav. Není to však jediný systém bojující s chladem.

Tělo dokáže pohotově nastartovat svalový třes, pomocí něhož lze krátkodobě zvýšit produkci tepla o 20–30 %. Jenže jako všechny systémy rychlého spalování je i tento energeticky velmi náročný.  Délku svalového třesu ovlivňují momentální energetické rezervy těla, přičemž mimovolní pohyb svalů pomáhá tělu z nejhoršího, ale pokud je soustavně vystaveno chladu, organismus se brzy vyčerpá a oslabí.

Podchlazení snadno a rychle

Kritické teploty je možné dosáhnout skutečně rychle. Nejhůře jsou na tom takzvané hraniční skupiny, tedy novorozenci, malé děti a lidé důchodového věku. Ti všichni mají totiž od přírody náchylnost k prochladnutí, stejně jako podvyživení, vyhublí a nemocní jedinci. Specifickou skupinou jsou i lidé s popáleninami nebo nitrolebečním krvácením – jejich termoregulační systém je totiž zcela v rozkladu.

Je jasné, že lidské tělo nejsnáze prochladne v kontaktu s mrazivým prostředím, zvlášť pokud je jeho vliv umocněn ještě větrem a vlhkem. Roli hraje také oblečení a v neposlední řadě i únava, vyčerpání, dehydratace, případně požití alkoholu. Podchlazení ovlivňuje i fyzická aktivita – ze všeho nejhorší je vůbec se nehýbat, nebo si dokonce sednout či lehnout. Pro vznik podchlazení nemusí mrznout, stačí, že je vám dostatečně dlouho chladno.

Příznaky klesající teploty

V případě mírného podchlazení, kdy „mráz leze za nehty“, člověk pociťuje pálivou a bodavou bolest na kůži, mezi prsty nohou a rukou. Sám na sobě může pozorovat blednoucí kůži, uvědomuje si, že má rychlejší puls i dech a že se nekontrolovatelně chvěje. Právě to, že si je těchto příznaků vědom, mu dává najevo, že jeho podchlazení dosahuje mírnějšího charakteru. Pokud by jej tyto projevy přestaly trápit, jde o signál těžšího podchlazení.

Při něm pocit bolesti ustupuje, prsty přestávají brnět a člověku už vlastně není taková zima. To, že má pomalejší reflexy, nemůže se úplně spolehnout na to, co vidí, a dýchá jen mělce, už jej netrápí. Chce se mu jen spát. Není nic divného, když si těžce podchlazený člověk rozepne zimní bundu, protože mu je pocitově horko. Další stupeň podchlazení už nevnímá, ztrácí totiž vědomí.

První pomoc

V případě mírného podchlazení má tělo podchlazeného teplotu mezi 36–34 °C. Často bývá patrný svalový třes, jak se organismus postiženého snaží dorovnat rozdíl mezi teplotami. Ne vždy se ale objeví, záleží, jak dlouho již tělo s chladem bojuje a jaké má energetické rezervy. V této fázi je podchlazený schopný ještě komunikovat (reagovat alespoň na oslovení), byť jeho řeč může být trhaná a nejasná. 

Při mírném podchlazení je první pomoc snadná, i když záleží, v jaké situaci se momentálně nacházíte: jiná řešení se nabízejí uprostřed města a jiná při túře do izolovaných divokých hor. Klíčové je dodat teplo (například teplý sladký čaj) a rozpohybovat tělo podchlazeného (podupáváním, poskakováním). I proto se této metodě říká „cukr a bič“. Na jedné straně totiž dodáváte energii a na druhé se snažíte motivovat podchlazeného k vlastnímu fyzickému pohybu. Pokud máte tu možnost, určitě pomůže mírně podchlazeného zahřát ve vytopené místnosti. Zajistěte také, aby byl postižený v suchém a teplém oblečení.

Nouzové řešení

V situacích, kdy musíte improvizovat, je někdy zapotřebí sáhnout k radikálnějším krokům. V případě nemožnosti použití jiných technik, je například možné umístit postiženého do spacího pytle se zdravou osobou. Ideálně by oba měli být nazí, aby jeden druhému mohl efektivněji předat své teplo. Při podchlazení je třeba rozehřát nejdříve „jádro“ těla (hrudník, srdeční krajinu) a velké tepny (třísla, podpaží a krk) a pak pozvolna celé tělo. Jedním z kroků je také snaha izolovat podchlazeného od chladného okolí. Pokud leží na zemi, musíte ho zvednout. Pokud se nemůže hýbat, podložte ho. 

Jakmile okolní chlad a mráz z podchlazeného vysál většinu energie, jeho teplota se teoreticky blíží třiceti stupňům. Chce se mu spát, nekomunikuje. Dýchá, ale na vnější podněty už neodpovídá. Pokud jej třeba bodnete špendlíkem do prstu, neucítí to. Je to přesně ta fáze, kterou známe z filmů: „Už necítíte chlad, ale jen příjemné teplo.“ Snažit se v takové chvíli podchlazeného rozpohybovat už není rozumný nápad, stejně jako by mu neprospěla teplá lázeň. Jen bychom tím rozproudili studenou krev v těle a nahnali ji do středu těla, čímž bychom mohli nastartovat šok z chladu, jenž by mohl být postiženému osudným.

Poslední boj s podchlazením

V krizové situaci je hlavní zabránit dalším tepelným ztrátám. Při zabalování podchlazeného střídejte prodyšné tepelně izolační vrstvy (spací pytle) s neprodyšnými voděodolnými vrstvami (igelit). Nezapomeňte dobře podložit hlavu a tělo, aby se teplo neztrácelo do země. Při těžkém podchlazení byste se měli vyvarovat manipulace s končetinami a nesnažte se tělo třít. Ideální je „zatepleného“ podchlazeného nechat zahřívat se zbytky vlastního tělesného tepla, které je schopen tvořit. Není to zrovna rychlý proces, a trvá přibližně 7 až 8 hodin, než podchlazený nabude vědomí. 

Důležitá je evakuace do podmínek umožňujících záchranu života, ideálně samozřejmě do nemocnice. Za kritickou hranicí tělesné teploty 29 °C už hrozí nebezpečí zástavy srdce i dýchání, protože se „vypíná“ krevní oběh. Pokud tělesná teplota poklesne pod 25 °C, není už koho oživovat. Tato hranice se považuje za limit smrti.

Rady profesionálů: Co v případě podchlazení (ne)doporučují záchranáři:

• Vyvarujte se alkoholu. Lidové rozehřívání tekutým teplem je dobré, pokud sedíte na chatě v teple, ale ne když bojujete v mraze o život. Mezi alkoholem pro promrzlé výletníky a pro podchlazené je zásadní rozdíl. Ty druhé může zabít.
• Podchlazeným pacientům se nepodávají léky. Jejich metabolismus je utlumený a na tišící nebo podpůrné prostředky by nereagovali. Po zlepšení stavu by se pak dostavila nepřiměřená reakce.
• Je třeba se vyvarovat aktivních nebo pasivních pohybů podchlazené osoby, to znamená, že s podchlazeným je třeba jednat jako s člověkem se zraněnou páteří. Podchlazený člověk musí být pod neustálým dozorem. Nejedná přirozeně, jeho tělo je oslabené.