Když smog zabíjí: Vražedná mlha, která dusila celý Londýn

Londýn před sedmdesáti lety platil za industriální velmoc. Následky války byly sice drtivé a stále patrné, přesto se však město radovalo z nečekaného rozmachu. Průmyslu se opět začínalo dařit a kolem řeky Temže vyrůstaly nové továrny. Místo těžkopádných elektrických tramvají radnice na jaře zavedla elegantní dieselové autobusy, které obyvatele dokázaly dovézt kamkoliv, aniž by potřebovaly koleje. A miliony domácností topily uhlím. Levným a nekvalitním.

Čistota životního prostředí nikoho nijak zvlášť netrápila. Vědělo se o ní, ale nebylo to zrovna denní téma k hovoru. Kdo chtěl žít ve městě, ten tak nějak počítal s tím, že se mu nebude dýchat volně. Obyvatelé Londýna měli pocit, že si nemají na co stěžovat. Tedy až do prosince roku 1952.

Počasí jako nikdy předtím

Velkoměsto tehdy nebylo na nízké teploty připraveno. Trápila ho jednoduchá skla v oknech, špatná těsnění a rozvody tepla s velkými úniky. Aby bylo v domech vůbec k přežití, bylo potřeba hodně topit. A miliony komínů tak vypouštěly svůj kouř volně do ovzduší.

Z 5. na 6. prosince padla na Londýn hustá nažloutlá mlha. Pro místní nic neobvyklého. Město dál fungovalo podle svých zvyklostí. Záhy už ale nebylo vidět na konec bloku a štiplavá špína začala pronikat i do budov. Kina rušila program, protože diváci na promítací plátno vůbec nedohlédli. Divadla měla jeviště zahalená do nepropustné mlhy, doprava se zpomalila na minimum. Provoz řídili policisté s baterkami na helmách nebo improvizovanými loučemi v rukou. Následně musel ustat veškerý pohyb, maximální viditelnost byla pouhý metr a půl.

Lidem se špatně dýchalo a pociťovali tlak na prsou. Řidiči nechávali svá auta v ulicích a město se postupně propadalo do chaosu. Přestala fungovat hromadná doprava, nejezdily ani sanitky. Pohřební služba vytáhla vozy, které nyní tak jako kdysi tahali její zaměstnanci.

Z mlhy smrtící hrozba

A jak k této katastrofě vlastně došlo? Celý proces započal nadměrnou spotřebou uhlí, jež vedla k nadprodukci oxidu siřičitého, který se začal měnit na síru. V průběhu této reakce vznikaly i jedovaté částice, jež se dostávaly do již zmiňované londýnské mlhy. A vzduch s obrovským obsahem nečistot byl vlivem chladných teplot pevně ukotven nad městem, jako kdyby jej někdo přikryl obrovskou pokličkou.

Z obyčejné mlhy se tak pomalu stávala mlha jedovatá. Mnozí proto museli vyhledat pomoc v nemocnicích, kam se nedalo dostat jinak než pěšky. Všechna oddělení byla přetížená, ale lidé se báli vrátit domů. Co když už netrefí zpět? Starší obyvatelé velkoměsta a pacienti s problémy dýchacích cest zažívali čas plný hrůzy. Pro mnohé znamenala tato smogová krize velké zdravotní problémy a nakonec i smrt.

Premiérem země byl v té době Winston Churchill, který se ocitl pod velkým tlakem. Prý má něco udělat, teď hned! Lidé nemohou pracovat, děti chodit do školy. Vždyť i pouze dýchat se dá jen stěží. Ovšem možnosti okamžité nápravy smogové situace byly malé až žádné. Továrny by musely přestat vyrábět, nesmělo by se topit. Informace se navíc městem šířily příliš pomalu. Rádio tak vysílalo hlavně upozornění, aby lidé neopouštěli své domovy. Jediné, co lze dělat, je sedět a čekat na změnu počasí. Na vítr, který rozežene mračna nad Londýnem.

Seznamy udušených

Situace vypadala naprosto bezvýchodně. Počasí se však nakonec umoudřilo a v úterý 9. prosince se konečně zvedl vítr. Dusivá atmosféra města tak mizela stejně rychle, jako nastala. Po dnech plných hrůzy tak konečně bylo zase vidět nebe!

TIP: Co vedlo ke vzniku londýnské kanalizace? Zápach, který doslova ochromil město

Nadšení však nemělo dlouhého trvání. Za pár dní totiž začaly z nemocnic přicházet hrozivé seznamy. Během velké smogové krize přišlo prý následkem špatného ovzduší o život na 12 000 obyvatel Londýna a mnoho dalších si odneslo trvalé následky. Nejčastěji šlo o seniory a děti, kteří umírali s šedomodrými rty.