Když se sen mění v Barrandov: Filmové ateliéry nám záviděla celá Evropa

Československý Hollywood. Přesně tak se říkalo barrandovským filmovým ateliérům, které od 30. let 20. století byly centrem veškeré tuzemské kinematografie. Jejich majitel, úspěšný filmový producent Miloš Havel, se nechal inspirovat právě Spojenými státy, které v té době byly pro Čechoslováky tím největším vzorem.

Pan předseda

Miloš Havel ovládl filmovou firmu A-B v roce 1929, když mu bylo právě třicet let. Od té doby si nechal říkat „pan předseda“. Ačkoli kvůli získání majoritního podílu ve studiu značně zadlužil celou rodinu, plány do budoucna měl ohromné. Na své první valné hromadě plánoval založení agentury pro výrobu filmových reklam, toužil pronajímat laboratoře a ateliéry zahraničním tvůrcům, zejména německým filmařům, a hodně si sliboval i od právě vznikajícího zvukového filmu. Nutno říct, že v tom byl o velký krok napřed před svou zdejší konkurencí, která na mluvené snímky ještě dlouho hleděla s velkou nedůvěrou.

Lokalita Barrandov

Zvuk kladl největší nároky na prostor. Současné vinohradské ateliéry společnosti A-B byly pro nové technologie příliš malé a zoufale zastaralé. Havlovi bylo jasné, že je nutné se přesunout jinam. Nejvhodnější se mu zdál kopec nad Vltavou, kde jeho bratr Václav právě vybudoval luxusní multifunkční centrum Terasy, ráj odpočinku snad celé pražské společnosti. Díky tomuto ambicióznímu projektu (který na Barrandově počítal i se zahradní vilovou čtvrtí) sem už vedly silnice, elektřina, plyn i voda.

Filmová studia podle návrhů architektů Maxe Urbana a Viléma Ritterhaina se začala stavět 23. listopadu 1931. Urbanova funkcionalistická hlavní budova s věží uprostřed (původně sloužila jako vodojem) patřila mezi ty nejodvážnější návrhy, jaké Praha do té doby viděla. Plány počítaly se vznikem studií podle světových vzorů, kde by bylo dost místa i na to, aby se točily dva filmy současně! A nejen to. Při výstavbě se dbalo i na to, aby bylo dost místa pro herce i úředníky, aby bylo kde skladovat kostýmy i rekvizity. Nechyběly místnosti pro produkční štáby, střižny, truhlářské dílny, projekční síně, laboratoře, ba ani restaurace. Šlo o ty nejmodernější filmové ateliéry, jaké tehdejší Evropa mohla vidět.

Mnichovská katastrofa pro film

V barrandovských ateliérech vznikaly ty nejpopulárnější snímky a jejich majitel Havel hledal další možnosti rozvoje svého filmového podnikání – a také samotných studií. Strategickým partnerem pro něj tak nějak přirozeně byli sousedé z Německa. Miloš sem jezdí od mládí, německy se domluví zcela bez problémů, dobře se orientuje v poměrech v německém filmovém průmyslu. Asi netuší, že se už brzy dostane do nezáviděníhodné role vyjednavače českého filmu s říšskými filmovými úřady…

V roce 1938 se ateliéry ocitly v hluboké finanční krizi. Mohlo by zde vzniknout až osmdesát filmů ročně, česká produkce ale zvládala naplnit sotva polovinu této kapacity. Filmový průmysl brutálně zasáhlo i odstoupení českého pohraničí po mnichovské dohodě z 29. září 1938. Stovky sudetských kin připadly nacistům.

Ztráta

Jenže ten nejhorší pád měl teprve přijít. Havel se stále hlouběji propadal do dluhů. A pak, v březnu 1939, došlo k okupaci. V červnu začaly v nově vzniklém protektorátu platit norimberské zákony. Česká kina povinně promítala německé propagandistické týdeníky. Miloš Havel se ocitl v těžké situaci, potřeboval práci pro své ateliéry. Chtěl, aby nadále vznikaly české filmy.

Gestapo si na něj došláplo plnou silou 14. června 1939.Vedoucí filmového referátu v oddělení kulturně-politických záležitostí v Úřadu říšského protektora Hermann Glessgen mu po prohlídce bytu a výsleších oznámil, že jeho společnost A-B bude arizovaná. Následovalo dlouhé a vyčerpávající vyjednávání, během kterého nacisté nutili Miloše Havla k prodeji nadpoloviční většiny akcií jeho filmové společnosti. V roce 1940 filmový magnát kapituloval. Původní česká společnost A-B zanikla. Na její místo nastoupil už ryze německý Pragfilm začleněný do filmového koncernu UFA. 

Po válce

Byly to i barrandovské ateliéry, o které se zuřivě bojovalo během pražského povstání v květnu 1945. Shořelo při tom několik dřevěných budov, výrobu to ale nijak nenarušilo. Miloš Havel odtud ale žádné dobré zprávy nedostal. Už v roce 1944 totiž čeští levicově orientovaní filmaři exilové vládě do Londýna odeslali dopis, ve kterém žádali znárodnění studií. Prezident Beneš těmto požadavkům svým dekretem č. 50, který vstoupil v platnost 28. srpna 1945, vyhověl.

Někdejší filmový magnát Miloš Havel po válce odešel do německého Mnichova, odkud se do vlasti už nikdy nevrátil. Jeho Barrandov se vším svým vybavením se roku 1948 stal nejdůležitější základnou znárodněné kinematografie.