Když padají rakety aneb 10 největších kosmických neúspěchů (1)

1. Americký „Kaputnik“

Kdy: 6. 12. 1957
Kde: USA, Florida
Co: havárie rakety první americké družice

Na 3. prosince 1957 byl oznámen pokus o vypuštění první americké družice, start se však musel kvůli technickým závadám několikrát odložit. K finálnímu odpočítávání nakonec došlo 6. prosince, raketa se ale vznesla jen o několik desítek centimetrů, načež její hlavní motor selhal. Nosič se následně zřítil na startovací rampu a jednotlivé stupně jeden po druhém explodovaly. Výbuch odmrštil vynášený satelit několik desítek metrů daleko, přičemž se zařízení automaticky aktivovalo, což se mělo odehrát až po dosažení oběžné dráhy. Satelit tedy začal vysílat, jak by se od něj při normálním průběhu letu čekalo. A vůbec mu nevadilo, že místo v kosmickém prostoru skončil v kaluži bláta.

2. Peklo na startovací rampě

Kdy: 24. 10. 1960
Kde: SSSR, Bajkonur
Co: výbuch vojenské rakety SS-16; stovky mrtvých

Dne 24. října 1960 došlo na kosmodromu Bajkonur k tragickému selhání rakety před startem – nejednalo se však o raketu kosmickou, nýbrž vojenskou. Mezikontinentální nosič SS-16 se tehdy chystal k premiérovému letu, ale přípravy provázely technické potíže. Nedalo se však otálet – start musel proběhnout stůj co stůj. K raketě natankované toxickými pohonnými látkami se tak vydaly desítky vojáků, techniků a inženýrů a začaly provádět příslušné opravy a kontroly – nešlo z ní totiž vypustit palivo. Byla zkrátka konstruována tak, že ji po natankování nezbývalo než odpálit. Muselo se tedy pracovat s natankovanou raketou. Palivo i okysličovadlo se přitom uskladňuje v nádržích, kde může zůstat i velmi dlouhou dobu. Jakmile se však dostane do motorů, musí raketa do 48 hodin startovat. A přesně to se tehdy stalo.

Jenže vzlet se neustále posouval – pořád se objevovaly nové a nové problémy. Z 800 metrů vzdálené pozorovatelny se proto přímo na startovací plošinu vydal maršál Mitrofan Nědělin a nechal si zhruba dvacet metrů od paty rakety postavit křeslo. Kolem nosiče se přitom v té době pohybovalo přes 250 lidí. Pak někdo v řídicím bunkru odhalil, že jeden spínač se nachází v poletové poloze – zkrátka v ní zůstal po sérii testů. Poté co jej přepnuli do předletové polohy, se však automaticky přenastavilo několik systémů druhého stupně, který byl oproti pravidlům „živý“, a tudíž se aktivovaly jeho baterie. Změna konfigurace se dotkla i ventilů v motorech tohoto stupně, jež měly být před letem otevřeny, aby skrz ně mohlo za letu po příslušném příkazu přitékat palivo a okysličovadlo. Podotýkáme, že obě složky byly samozážehové. Technik tedy přepnul spínač, což mělo za následek otevření ventilů druhého stupně. Raketový motor se tak probudil k životu a nádrž paliva v prvním stupni se ve zlomku sekundy propálila, načež explodovala.

Počet obětí tragédie dodnes neznáme, neboť oficiální místa nehodu velmi přísně tajila: podle některých zdrojů šlo o 76 lidí, ale podle jiných až o 117. Noviny Pravda psaly, že maršál Nědělin zahynul při leteckém neštěstí. Těla ostatních obětí nechaly úřady obratem rozvézt po celém SSSR, kde je pohřbily, načež jejich rodinám zaslaly vysvětlující dopisy s různými příběhy. Prostě šlo o to, aby se nedal zjistit rozsah katastrofy ani skutečnost, že k ní vůbec došlo. Vyšetřovací komise dostala příkaz nikoho netrestat, protože „všichni, kdo jsou za to odpovědní, již potrestáni byli“. Nelze se tak divit, že spíše než na vyšetření příčin havárie se komise zaměřila na doporučení „co nejrychleji opravit poškozenou startovací rampu“ a „během dvou týdnů obnovit zkoušky rakety“.

3. Krach lunárního snu

Kdy: 1969–1972
Kde: SSSR, Bajkonur
Co: havárie všech čtyř lunárních raket N-1

Opravdu mimořádné místo má v historii kosmonautiky sovětský lunární program a především jeho raketa N-1. Jednalo se o jeden z největších kosmických nosičů v historii, ale přestože odstartoval celkem čtyřikrát, nepřipsal si ani jeden úspěch. Sověti poté program dlouhé roky tajili a jejich oficiální stanovisko znělo, že „pilotovaný let na Měsíc představuje plýtvání časem a finančními prostředky“.

První „enjednička“ měla odstartovat 21. února 1969, přičemž v úspěch tohoto pokusu doufali snad jen největší optimisté. Matematicky byla jeho pravděpodobnost vyčíslena na 17 %, což se však nesmělo říkat veřejně. Třicet motorů prvního stupně přitom pracovalo bez problémů až do 70. sekundy letu, kdy havarijní systém KORD nařídil jejich vypnutí. Raketa setrvačností dosáhla výšky 77 km a dopadla 50 km od startovací rampy. V 55. sekundě letu totiž vypukl v motorové sekci požár, který následně propálil elektroinstalaci, způsobil zkrat a vypnutí všech funkčních motorů.

Druhý pokus se konal již 3. července 1969. Při nabíhání motorů na plný výkon se ale do jednoho z nich dostala nečistota (možná úlomek kovu, šroub či zapomenuté nářadí), následkem čehož explodoval. Havarijní systém musel jako na běžícím pásu vypínat jeden těžce poškozený motor za druhým a po deseti sekundách letu tak byly vypnuty všechny kromě jednoho (který se nepodařilo odstavit vinou závady v elektroinstalaci). Raketa se v té době nacházela ve výšce dvě stě metrů, načež následoval neodvratný pád. Navíc se v důsledku jediného fungujícího motoru začala naklánět na stranu. Poté dopadla na startovací rampu, kterou tak totálně zničila.

Třetí start N-1 se konal až 27. června 1971. Motory tentokrát pracovaly bezchybně, selhal ale řídicí systém rakety. Nosič se tak začal pozvolna naklánět, přičemž v 15. sekundě letu činil odklon od vertikální osy 14° a stále narůstal. Ve 48. sekundě letu se raketa mezi prvním a druhým stupněm rozlomila, a zatímco část od druhého stupně výše padala k Zemi, zmrzačený první stupeň pokračoval v letu. Už po několika sekundách však i jeho motory utichly.

Poslední pokus se konal 23. listopadu 1972. Raketa pracovala až do rekordní 107. sekundy, kdy ji zničil výbuch. Šetření ukázalo, že na vině byla špatná konstrukce motorové sekce. Třicet motorů prvního stupně bylo umístěno ve dvou soustředných kružnicích: ve vnitřní šest z nich, ve vnější čtyřiadvacet. Vnitřní se přitom vypínaly dříve než vnější, neboť jakmile raketa spotřebovala podstatnou část pohonných látek, stala se výrazně lehčí a všechny motory již nebyly potřeba. Jenomže vypnutí šesti motorů (a zastavení odběru paliva) způsobilo v palivovém systému náhlý přetlak, takže některá přívodní potrubí praskla. Následovalo to, co následovat muselo: všezničující exploze.

4. Zkáza raketoplánu Challenger

Kdy: 28. 1. 1986
Kde: USA, Florida
Co: výbuch nosiče raketoplánu; celá posádka zahynula

Šlo o jeden z největších šoků, jaký kdy Spojené státy zažily. Navíc přišel ze směru, odkud ho nikdo nečekal, a kromě toho před zraky celého národa u televizních obrazovek – zkáza raketoplánu Challenger v lednu 1986…

V okamžiku zážehu pomocných motorů na tuhá paliva nedostatečně dolehly těsnicí kroužky mezi spodními segmenty pravého motoru. Motory se totiž od výrobce v Utahu dopravovaly na Floridu v rozloženém stavu a kompletovaly se až tam. Noc před startem navíc panoval na kosmodromu silný mráz, který měl na funkci těsnění mezi jednotlivými segmenty vliv. Netěsným spojem unikl nejprve obláček bílé páry z nedostatečně spálených pohonných látek při zážehu, aby se po půlsekundě změnil ve zlověstný oblak černého dýmu. Jednalo se o detail, kterého si v záplavě kouře a plamenů při startu raketoplánu nemohl nikdo všimnout – a na který se přišlo až dodatečně při vyšetřování zkázy.

Sledovací kamery pozorovaly obláček kouře až do 12. sekundy letu, kdy se spára působením aerodynamických sil na chvíli pravděpodobně samovolně utěsnila. V 59. sekundě letu zaregistrovaly kamery na pravém pomocném motoru opět kouř, který se ale vzápětí změnil v plamen a ten během několika okamžiků dosáhl na povrch hlavní palivové nádrže stroje. V 66. sekundě poškodil oheň nádrž natolik, že z ní uniklo palivo – a začalo hořet. O sekundu později přístroje zaregistrovaly, že v nádrži nepatrně klesá tlak.

V 70. sekundě letu přišlo z paluby raketoplánu poslední hlášení. Posádka do poslední chvíle netušila, jak strašné divadlo se pod jejíma nohama odehrává – a tak pilot Michael Smith optimisticky hlásil: „Všechno v pořádku, jedeme na plný plyn!“ Poškození narůstalo až do 73. sekundy letu, kdy plamen přepálil spodní úchyt pomocného motoru u nádrže, načež se motor začal otáčet kolem horního čepu. O několik setin sekundy později se zabořil do přední části nádrže, kterou okamžitě rozdrtil jako skořápku. Aerodynamické síly ji roztrhaly a celý raketoplán zahalil v tisícině sekundy oblak kyslíku a vodíku. V další tisícině sekundy pak tento smrtelný koktejl explodoval…