Když nemůžeš, přidej! Zátopek byl sportovní ikonou i obětí komunistického režimu

Atletický stadion v Helsinkách bouřil vzrušením. Po více než dvou hodinách od startu maratonského běhu vlétl na ovál jako první československý běžec Emil Zátopek. Ten o tři dny dříve zvítězil v závodě na deset kilometrů a předtím na „pětce“. Šlo tak už o třetí běžecký závod za osm dní. Zátopek i přesto porazil soupeře s velkým náskokem, a dokonce s časem 2:23:03 překonal stávající olympijský rekord. Stal se prvním a dosud jediným člověkem, který zvládl na jedněch hrách vyhrát tyto tři závody. 

Nadšení československého i zahraničního publika lze dnes již jen obtížně pochopit. Komentátorovi rozhlasu ve chvíli triumfu selhal hlas. Po návratu do vlasti vítaly domácího borce desetitisíce lidí. Sám atlet vše bral s typickým nadhledem, a když se jej později na závod ptali, odpovídal typickými vtípky: „Když to vzdám, co budu dělat, dvacet kilometrů od města bez peněz, jen v trenýrkách a tričku. Nezbylo mi než běžet dál, ať to dopadne, jak chce.“ Zátopkova cesta na stupně vítězů však rozhodně nebyla jednoduchá.

„Emilu, nedělej haňbu!“

Budoucí atlet se narodil 19. září 1922 jako jedno z osmi dětí do dělnické rodiny v Kopřivnici. Rodiče pocházeli původem z Valašska, do města se přestěhovali kvůli práci v místní Tatrovce, ve které později našla zaměstnání také většina jejich dětí. Emil se od mala odlišoval, sourozenci vzpomínali, že už jako malý pořád někam běhal a nedal si pokoj, ani když mu to otec zakazoval – běhání po venku se vnímalo jako lehkomyslná a nedůstojná činnost. Jeden z bratrů jej prý nabádal: „Nelétaj jako blázen po polu, Emilu! Nedělaj to, my bysme měli haňbu!“

Po základní škole složil mladý Zátopek přijímací zkoušky na Baťovu školu práce ve Zlíně. Tento prestižní ústav měl vychovávat mladé elity baťovského impéria, vyznačoval se však neuvěřitelně tvrdými požadavky na schopnosti a disciplínu. Jeho studenti museli přes den pracovat v továrně, aby si osvojili výrobní procesy, večer se pak vzdělávali ve škole. Vše bylo naplánované na minutu, v šest ráno budíček, rozcvička a snídaně, od sedmi do pěti práce v dílně s dvouhodinovou přestávkou na oběd. Od půl sedmé do půl deváté škola a v půl desáté večerka.

U Bati se také velmi dbalo na úklid, hygienu a sport. Většina mladých mužů se věnovala nějaké fyzické činnosti, pravidelně se pořádaly závody v atletice i běhu. Emil Zátopek na sebe upozornil v roce 1941, když se mu podařilo doběhnout na druhém místě při každoročním běhu Zlínem. Okamžitě se o něj začal zajímat místní atletický oddíl a talentovaný mladík brzy dostal šanci trénovat s nejlepšími běžci v tehdejším protektorátu, Tomášem Šalém a Janem Haluzou.

Cesta za vítězstvím

V následujících několika letech se měl ukázat Zátopkův hlavní klíč k úspěchu – tvrdá dřina. Zatímco ostatní atleti si v zimních měsících dávali tréninkovou přestávku, Emil nikoliv. Od prosince běhal dvakrát týdně ve zlínské tělocvičně a stejně často i venku, po prohrnuté silnici do Malenovic. K nevelké radosti spolubydlících cvičil i na internátním pokoji, kde se na kusu gumy metr krát metr oddával běhu na místě. Když po válce nastoupil na vojnu, chodil pravidelně běhat za kasárna. On sám uváděl, že jeho denní dávku představovalo deset až dvacet kilometrů. Ty běhal bez ohledu na počasí, často i v mnohastupňových mrazech.

Armáda se měla stát Zátopkovým osudem po většinu kariéry. Po absolvování základní služby se přihlásil na vojenské učiliště v Hranicích na Moravě, které roku 1947 úspěšně absolvoval a stal se velitelem tankové čety v Milovicích. Po vzniku Armádního tělocvičného klubu (ATK) zamířil do jeho řad, ve kterých setrval až do období normalizace. Nadřízení brali na jeho tréninkové potřeby ohled. V Hranicích Zátopek běhal po chodbách kasáren a v místní jízdárně, v Milovicích po cestách upravených pro průjezd tanků.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už roku 1943 vyrazil všem dech, když zcela nečekaně zvítězil v běhu 1 500 metrů na největších protektorátních závodech Čechy–Morava. Porazil zde i jednoho ze svých starších vzorů a trenérů Tomáše Šalého. V létě 1945, už jako voják základní služby, zvítězil na Strahově v závodě na 3 000 metrů a mimo jiné překonal národní rekord. O měsíc později překonal československý rekord na 5 000 metrech při atletickém mistrovství ČSR. 

Rok nato nastoupil Zátopek na mistrovství Evropy v norském Oslu. Zde sice na pětikilometrové trati opět překonal svůj předchozí čas, ale na vítězství to tentokrát nestačilo. Chuť si spravil až v září 1946 na mistrovství spojeneckých armád v rozbombardovaném Berlíně, kam vyrazil jako jediný zástupce čs. armády. Zde na „pětce“ nečekaně porazil všechny soupeře a vysloužil si obdiv spojeneckých vojáků. Z neznámého mladíka se stal pojem, který začal sportovní svět brát vážně.

Olympijské kruhy

V druhé polovině 40. let si již Zátopek navykl vyhrávat různé domácí i zahraniční závody. Na jaře 1948 zvítězil na desetikilometrových závodech v belgickém Spa a Budapešti, přičemž ve druhém zmíněném opět překonal československý rekord, tentokrát téměř o dvě minuty. V červnu pak na stejně dlouhé trati s přehledem zvítězil na domácím stadionu na Strahově. Tehdy se také zrodila jedna z jeho přezdívek – „Lokomotiva“. 

Ostatní běžci té doby nasadili na počátku závodu ostré tempo, v každém dalším kole pak jejich výkon klesal a oni se snažili udržet získaný náskok. Zátopek na začátku závodu nasadil o něco pomalejší tempo, ale udržel jej až do konce závodu, kdy na cílové rovině zvládl ještě zrychlit. Zatímco ostatní odpadávali, Emil běžel pořád stejně jako lokomotiva.

Získané renomé měl nyní obhájit na sportovní události posledních let – olympiádě v Londýně. Ta byla zvláštní hned z několika důvodů, předchozí hry se konaly totiž před dlouhými dvanácti lety v nacistickém Berlíně. Plánovaná olympiáda v Helsinkách se musela odložit kvůli válce. Čechoslováci na hry navíc málem vůbec nejeli, stejně jako Sověti, kteří tuto sportovní událost systematicky bojkotovali. Středoevropský tým nakonec dorazil, i když z původních 165 členů výpravy zbylo jen 122, neboť zbytku komunisté účast zakázali.

Hned druhý den her se běžel závod na 10 000 metrů a s ním přišla Zátopkova chvíle. Zatímco favorizovaní Skandinávci nasadili tradiční strategii a šli rychle do vedení, český atlet vsadil na „lokomotivu“. Dopředu si spočítal, že ideální čas na jedno kolo je 71 vteřin. Asistent výpravy Karel Kněnický mu pak pokaždé dal trenýrkami signál, zda se mu daří udržovat rychlost. Plán vyšel, zhruba v polovině závodu začali soupeři odpadat a Zátopek se prodral do vedení. Nechal za sebou většinu favoritů a zvítězil s ohromným náskokem, stříbrný Francouz Alain Mimoun doběhl až 48 vteřin po něm. O několik dní později Zátopek nastoupil také na „pětku“, kde se mu tentokrát zadařilo o něco méně a skončil druhý za Belgičanem Gastonem Reiffem.

Miláček lidí i režimu

Zátopek se těšil oblibě již před Londýnem, olympijský úspěch z něj ale udělal doslova celebritu. Kamkoliv přijel, vítaly jej s nadšením zástupy lidí. Atletovu popularitu si dobře uvědomovali i komunisté. K jeho povinnostem nyní přibylo pravidelné objíždění Československa a propagace „socialistického sportu“.

Běžec navštěvoval besedy a účastnil se nejrůznějších politických akcí. V květnu 1949 například se jako poslední běžec zúčastnil štafety na počest IX. sjezdu KSČ, štafetu pak symbolicky předal Klementu Gottwaldovi. Veřejně přijímal závazky v podobě medailových cílů a na jeho úspěchy navazovali dělníci po celé zemi. Například v čelákovické továrně pořádali zvláštní zátopkovskou směnu, při které překročili plán o 210 %. Noviny s oblibou popisovaly Zátopkovy úspěchy jako úspěch socialistické výchovy. Na manifestaci československo-sovětského přátelství četl Zátopek zvláštní zdravici generála Sydira Kovpaka a při příležitosti soudu s Miladou Horákovou vyšel v Rudém právu jím podepsaný text Rozsudek vynesl všechen československý lid.

Jeho prorežimní postoje mu však umožňovaly věnovat se tomu, co doopravdy miloval – běhu. A přelom 40. a 50. let znamenal vrchol jeho kariéry. V roce 1949 v Ostravě překonal světový rekord na deset kilometrů o celých sedm vteřin. Poté zvítězil ve čtyřech závodech ve Finsku a následně se zúčastnil závodů v Sovětském svazu. Také tuto událost režim do dna vytěžil, když Zátopek po návratu domů vyprávěl o skvělých úspěších sovětského Ruska.

Zátopek v této době vyhrával desítky závodů doma i ve světě, získal medaile z mistrovství Evropy v Bruselu i Bernu. Vrchol kariéry představovala olympiáda v Helsinkách roku 1952. Zde Zátopek zvítězil nejen v „pětce“ a „desítce“, ale překvapivě také v maratonu a jako jediný člověk v historii tak získal zlato z těchto tří disciplín.

Odchod do ústraní

S blížící se polovinou 50. let začal atletovi docházet dech. Nejenže se začínal projevovat vyšší věk, ale především dorůstala nová generace běžců, kteří si částečně osvojili moderní tréninkové metody. V roce 1954 zvládl ještě zaběhnout světový rekord na 5 000 metrů při závodech v Bruselu a záhy překonal nejrychlejší čas i na „desítce“. Ještě téhož roku mu ale rekord na „pětce“ sebral téměř o deset let mladší Brit John Chataway, kterého záhy předběhl sovětský atlet Vladimir Kuc. 

Že se nachází za zenitem, nakonec ukázala olympiáda v Melbourne roku 1956, kdy Zátopek nezískal medaili ani v jedné z disciplín a přesunul se spíše na pozici jakési československé sportovní legendy a symbolu. Kariéru ukončil v roce 1958 na turnaji ve španělském San Sebastianu, kde proti všem očekáváním také naposledy vyhrál. Téhož roku nastoupil do zaměstnání na ministerstvu obrany v oddělení tělesné přípravy vojsk. 

Významný okamžik v Zátopkově životě představovalo Pražské jaro roku 1968. Atlet se jednoznačně postavil za obrodný proces a stal se kritikem starých pořádků. Vystoupil proti sovětské okupaci a stal se také jedním z iniciátorů petice za zákaz účasti SSSR na olympiádě. Komunisté se mu tvrdě pomstili. 

Ačkoliv se pod nátlakem kál, omluvil se za protisovětské výroky a odvolal svůj podpis pod manifestem 2000 slov, čekalo ho propuštění z armády a vyloučení ze strany. Několik let jezdil slavný atlet s maringotkou po českém venkově a vrtal studny. Později jej vzali na milost a přemístili do archivu Československého svazu tělesné výchovy. Zátopek se již nevzpouzel, poslušně odsoudil Chartu 77 a uvítal socialistický bojkot olympiády v Los Angeles. Výměnou za to mohl vystupovat v televizní relaci Branky, body, sekundy. 

TIP: (Ne)zlatá padesátá: Jak se budovaly světlé zítřky v Československu?

Naprostou apatii vůči politickému dění projevil i po listopadu 1989. Nová doba mu vrátila jeho pozici hvězdy, častěji se objevoval na běžeckých akcích u nás, poprvé v životě vycestoval i do USA. Smrt jej postihla v pokročilém věku, na podzim roku 2000 skolila slavného běžce mrtvice.