Když to nejde po dobrém: Arcibiskupovi z Canterbury museli při jmenování zlomit prst

Vztah státu a církve byl ve středověké Anglii plný vyhrocených konfliktů mezi duchovní a světskou mocí. Ke skutečně kuriózním případům pak patří povýšení slavného filozofa a teologa Anselma. 

Zmíněný opat normandského kláštera Bec se na arcibiskupský stolec dostal po podivném záchvatu zbožnosti Viléma II. Ryšavého: V prvních měsících roku 1093 totiž panovník onemocněl, načež k sobě povolal biskupy i barony – a vznešení muži mu poradili, aby litoval svých hříchů a napravil se. Vladař si pod jejich vlivem vzpomněl, že mimo jiné již tři roky brání jmenování nového arcibiskupa v Canterbury, díky čemuž příjmy z tamní diecéze plynuly do jeho pokladny. Hrozba pekelných plamenů posílená nemocí jej tedy přiměla dosadit na uvedené místo nejzbožnějšího kněze, o jakém kdy slyšel.

Ať žije náš pastýř a biskup!

Nešlo o nikoho jiného než o již zmíněného italského teologa Anselma z Becu. Panovník mu kromě arcibiskupství slíbil, že pokud jej Bůh vyléčí, už nikdy nedá na církev dopustit. Opat však nabídku odmítl, neboť králi nedůvěřoval. Rozčilený Vilém pak podle dochovaných svědectví vykřikl: „Mnichu, co to děláš? Proč mne vydáváš věčnému zatracení?“ Anselm přesto zůstal neoblomný.

Král proto všem přítomným poručil, aby před opatem padli na zem a prosili ho. Jenže Anselm poklekl s nimi a žádal, aby si našli jiného kandidáta. Tvrdohlavý vladař nicméně nemínil ustoupit, a když se dotyčný nepodřídil po dobrém, přiměl ho silou: Rytíři jej dovlekli k Vilémovu loži a podali berlu s prstenem, jejichž převzetím se měla dohoda stvrdit. Anselm však zaťal pěsti a odmítal odznaky úřadu přijmout. Rytíři mu proto rozevřeli ruku silou a zlomili mu přitom prostředník, na nějž pak panovník navlékl prsten. Berlu opřeli nebožákovi o sevřenou dlaň, jeden z biskupů rychle přečetl latinskou formuli a oznámil kanonickou platnost volby. Poté všichni zvolali: „Ať žije náš pastýř a biskup!“ S odznaky úřadu odvlekli rytíři Anselma do nejbližšího kostela a nechali ho vysvětit, takže se stal arcibiskupem z Canterbury proti své vůli.

Dvakrát, a dost

Anselmova averze vůči panovníkovi se následně ještě prohloubila. Ačkoliv se totiž král skutečně záhy uzdravil, na předešlé sliby jaksi „zapomněl“. Když mu potom arcibiskup zdůraznil jeho povinnosti vůči církvi, reagoval Vilém popudlivě. Na žádost o jmenování opatů a biskupů Anselmovi podle Anglosaské kroniky odvětil: „Copak nejsou všechna ta opatství moje? Se svým panstvím si zacházím, jak chci.“ 

Po definitivním rozkolu v říjnu 1097 odešel arcibiskup do exilu, načež král pouze prohlásil: „Vyřiďte mu, že jsem ho nenáviděl včera a dnes ho nenávidím ještě víc. Vyřiďte mu, že zítra a každý další den ho budu nenávidět čím dál víc. A pokud jde o nějaké modlitby a požehnání, plivnu mu je zpátky do jeho scvrklého obličeje.“ 

Anselm zamířil do Říma a stal se jedním z hlavních stoupenců gregoriánské církevní reformy. Předsedal několika synodům a aktivně se zapojil do sporu o investituru, v němž papež a císař Svaté říše římské bojovali o vliv na jmenování církevních hodnostářů. V roce 1100 se pak Anselm na přání nového krále Jindřicha I. vrátil do Anglie, ale již o tři roky později ho tentýž panovník poslal znovu do vyhnanství, neboť arcibiskup zkoušel v ostrovní zemi uplatňovat principy reformy osvojené v Římě. Svůj druhý exil strávil proslulý teolog v klášteře Bec, kde sepsal dodnes známá díla, mající za cíl prokázat boží existenci.