Když jeptišky plakaly: Reformátorské aktivitě Josefa II. neušly ani kláštery

Asi každý, kdo v létě vyráží za památkami, zná poničené zámky či kostely jako neblahou památku komunistických dějin naší země. Podobná dramata se přitom odehrávala i v osmdesátých letech 18. století a řadu budov stihl už tehdy smutný osud. Klást mezi tyto dvě historické události rovnítko by však samozřejmě byla chyba. Josef II. byl osvícencem a měl o svém budoucím státě představu, do které kláštery jakožto relikty středověku nezapadaly. Na druhou stranu od něj nešlo o žádnou snahu zlikvidovat církev nebo náboženský život jako takový. Ačkoliv výsledek jeho rozhodnutí zůstává dodnes sporný a kontroverzní a došlo k nenávratným kulturním škodám.

Proč?

Kláštery a řeholní řády zažily svou zlatou éru ve středověku, tedy několik století před tím, než Josef II. usedl na trůn. Za tu dobu se mnohé značně změnilo. Jestliže například kdysi vznikl klášter na nějakém pustém a ne­obydleném místě, v době osvícenské už v jeho v okolí často žili lidé. Nešlo dávno o tichý kout pro modlitbu a rozjímání. Kláštery se také často výrazně orientovaly na podnikatelské aktivity. To se přitom do jisté míry rozcházelo s tím, proč byly založeny. Tato situace dokonce vadila i mnohým duchovním uvnitř samotné církve. Svět a doba se zkrátka změnily natolik, že držet se za každou cenu středověkých tradic se mohlo zdát absurdní.

Ukončit řádu činnost, to ostatně nebylo nic tak úplně nepředstavitelného. A dokonce to udělala církev sama. Papež Kliment XIV. v roce 1773 zrušil zdánlivě všemocný jezuitský řád. A to přesto, že v mnoha zemích to vzbudilo skoro odpor.

Josef II. už za života své matky navrhoval řadu reforem, do kterých se Marii Terezii nechtělo. Rušit kláštery? S tím nesouhlasila. Josef II. musel počkat, až se moc dostane do jeho rukou. V roce 1780 si jeho matku povolal Bůh k sobě. Nový císař neváhal a pustil se do razantních reforem celého státu. Na kláštery došlo brzy – už rok po smrti Marie Terezie.

Pro člověka, který zažil komunistické běsnění, teď asi přijde překvapení. Finance, které ze zrušení klášterů plynuly, Josef II. zase do značné míry vracel církvi samotné! Byl názoru, že duchovnímu životu obyvatel jeho státu lépe poslouží, když vznikne více far, tak aby se vzdělaní faráři pohybovali i v menších obcích a zapadlejších koutech země. Blíž obyčejným lidem. To vrhá na jeho čin zdánlivě podobný tomu, co napáchal socialismus, úplně jiné světlo.

Škody

Konec klášterů si ale neidealizujme. Církevní stavby dopadly mnohdy podobně jako po roce 1948. Co se s nimi dělo? Z některých se staly například nemocnice, což vypadá bohulibě. Jiné tolik štěstí neměly a dostala je k užívání armáda – podobně jako za stalinismu. Dokonce ani takové skvosty, jako románská krypta v klášteře v severočeských Doksanech, neunikly po josefínských dobách škodám. Došlo k poničení cenných románských sloupů – dnes tu bohužel z velké části nalezneme pouze kopie.

Byrokracie

Traduje se, že rakouské mocnářství si potrpělo na byrokracii. I rušení klášterů představovalo docela komplikovaný úřední akt. Na místo se musel dostavit komisař. Majetek se podrobně sepsal a rozděloval podle určených pravidel. Přesto se stávalo, že cenné umělecké předměty skončily v rukou nějakého hochštaplera, který se na nich hodlal obohatit. Na druhou stranu se mnohdy sepisoval přesný inventář knihoven, který dosud chyběl. Nejcennější publikace se odvážely do Prahy. Dnešní Národní knihovna vděčí za řadu cenných přírůstků právě událostem té doby.

A co mniši a jeptišky? Mohli si ponechat pár věcí, které měli ve svých celách. Ani tyto předměty ale neunikly pečlivým zrakům úředníků a byly evidovány. Muselo to být často potupné. Kdo však na převratné události doplácel asi nejvíc? Chudé děti, které mnohdy v klášterech nalézaly šanci na své vzdělání. Teď měly po nadějích.

Neplakali?

Historici dokážou i po letech zmapovat fakta, s lidskými pocity je to ale horší. Jak řeholníci a jeptišky prožívali tuto dobu plnou změn? Viděli bychom na jejich tvářích slzy? Vztek? Nebo se snad našli tací, kteří si novou dobu pochvalovali? Zřejmě nás překvapí, že cítili od všeho trochu. V dobových vzpomínkách najdeme i záznamy o tom, jak si mnozí bývalí obyvatelé klášterů pochvalovali životní změnu. Pobyt v celách někdy opravdu připomínal vězení. Vrátit se k příbuzným a brát penzi nemuselo být k zahození. Přesto musela řada z nich hořekovat nad ztracenou tradicí. Mnohdy také museli z úředního rozhodnutí přejít do jiného kláštera a změnit řád. A co člověk nečiní dobrovolně, vnímá většinou jako příkoří.

K takovým věcem skutečně docházelo a mnohdy muselo jít o dramatické situace plné emocí. Ale vraťme se k faktům, o nichž není sporu. Měli lidé v klášterech na vybranou? Ano. Novici a novicky ovšem nemohli složit slib. Ostatní měli aspoň částečně svobodnou volbu, a co především – stát se postaral o jejich hmotné zajištění do budoucnosti. Rozhodně je nevyhodil na ulici. Dostávali buď jednorázový příspěvek, anebo dokonce penzi. Její výše se lišila podle toho, jakou budoucnost si pro sebe zvolili. Někteří, a to zejména představení, mohli zamířit do klášterů svých bratrstev za hranicemi země. A stát jim dokonce poskytl cestovné. Jiní mohli změnit řád a přestěhovat se do kláštera, který měl to štěstí, že rušení unikl. Takových stále zůstávalo dost. Z mnichů se také mohli stát faráři, aby podle Josefa II. lépe a praktičtěji sloužili druhým lidem. Umírající se stěhovat nemuseli a bývalo jim dovoleno dožít. Méně nemocné převáželi do jiného kláštera, který byl k tomuto poslání vybrán. Známe také například případy, kdy se z mnicha stal kostelník.

Protekce

Překvapí nás asi zjištění, že jinak byrokraticky důsledné rušení klášterů skrývá jednu dodnes nevyluštěnou záhadu. Podle jakého klíče se rozhodovalo o tom, kde k rušení dojde a kde naopak ne? Když si některý z komisařů nepočínal vůči řádům dost důsledně, vyměnili ho. Stát rozhodoval o osudech lidí i staletých institucí, stěhovalo se tam a nazpátek a připomínalo to hru „škatulata, hejbejte se“.

Nelze nevidět, že jistou logiku idea měla. Pokud měl Josef II. pro některé řády větší sympatie, byly to ty, které poskytovaly cosi jako sociální nebo zdravotnickou službu veřejnosti. Méně pochopení cítil pro ty orientované spíše na vnitřní duchovní život a ne tolik na praktickou službu. Žebravé řády měly smůlu. Podle osvícenců patřily do středověku. Ale jinak? Historici přicházejí s náznaky, že jak to tak bývá, hrála svou roli i protekce. Když měl představený kláštera dlouhé prsty, mocné známé nebo příbuzné, dokázal se nemilosrdnému sítu vyhnout. Příkladem mohou být rytířské řády, které měly zastání mezi aristokracií.

V názorech historiků se ale objevují i jiné spekulace. Při podrobnějším pohledu na mapu se ukáže, že mezi kláštery stejného řádu někdy zůstávaly zachovány ty v pohraničí, zatímco ty, které ležely v srdci Čech, nepřežily. Proč? Hrál zde roli národnostní klíč? Omezení vlivu českého živlu, který měl ve vnitrozemí silnější slovo, a naopak? Kláštery, kde vládla němčina, mohly zůstat?

TIP: Císař Josef II.: Svérázný reformátor, který předběhl svou dobu

V lednu 1782 vešlo ve známost, že mají být zrušeny řádové domy, kláštery i hospice kartuziánů, klarisek, kapucínek a františkánek. Začala smršť. V českých zemích brzy došlo také na premonstrátky v Doksanech, ale také například na vůbec nejstarší ženský klášter u nás. Benediktinky u sv. Jiří na Pražském hradě upadly v nemilost přesto, že zde kdysi působily dcery českých panovníků. V roce 1783 si Josef II. posvítil na mužské kláštery. Nejvíce jich zaniklo v roce 1785 – celkem 23. Chvat, s jakým se postupovalo, způsoboval komplikace. Stát proto šlápl na brzdu a počet likvidovaných klášterů klesal. Císař Leopold II. později zvolil jiný přístup, a dokonce některým i povolil návrat. Ovšem na počátku 19. století přišla další selekce a nad kláštery se opět stahovala mračna...