Když hospodský zbil finance: Rvačka skončila před vrchnostenským soudem

V hospodě Josefa Bergmanna v Dolních Boříkovicích na panství Králíky se večer 25. března 1846 strhla docela slušná mela. Na tom by nemuselo být nic divného, ale při téhle pranici byl útočníkem sám hospodský a napadenými jeho hosté. Jak se následně ukázalo, tak sice hosté ne úplně spolehlivě platící, ale v tom důvod k výprasku nespočíval. 

Bitka kvůli udavačství?

Truhlářský tovaryš Franz Rotter si v hospodě pochutnával na dvoukrejcarovém rohlíku s máslem a podle vlastního vyjádření do následně sepsaného úředního protokolu si nedal vůbec nic k pití. To mohlo být důležité v souvislosti s dalším děním, protože opilost mohla být jak polehčující, tak přitěžující okolností. Tovaryš se dostal do slovní potyčky s dalším hostem, jakýmsi Geisslerem, podle kterého neprávem nařkl jeho bratra z udavačství. Takové obvinění Rotter vehementně popřel, ale to už se do konfliktu zamíchal i hostinský Bergmann, protože domnělý denunciant byl jeho švagr. Na tovaryše Rottera rovnou zaútočil pěstmi. 

V tom okamžiku se do sporu na Rotterově straně zamíchal dohlížitel finanční stráže Wenzel Sedláček. Připomněl hospodskému, že je nezákonné, aby ve veřejném šenku tloukl hosta. To Bergmanna rozzuřilo ještě víc. Odsekl, že dohlížitel je špatný chlap stejně jako tovaryš a vrhl se za Rotterem, který se pokusil utéct. Pak ho několika pádnými ranami zahnal zpátky do lokálu.

Městský lékař z Králík MUDr. Franz Schramek následně popsal zranění Franze Rottera jako „zhmožděniny na vlasaté části hlavy, mnohočetné podlitiny v obličeji, včetně levého oka a početné krvavé rány v oblasti ramen, lopatek a levé ruky“. Zranění sice lehká, ale určitě způsobená sevřenou pěstí a krvavé rány vznikly patrně o zeď. K tomu bylo potřeba připočíst roztrženou vestu a košili a před tím kamsi do kouta letící čepici a strhnutý šátek z krku.

Zbitý státní úředník

Zatímco Geissler se ze sporu stáhl, hospodskému rvačka zachutnala a vrhl se na dohlížitele Sedláčka. Výsledkem byl monokl na Sedláčkově pravém oku, zprava poškozený nos, krvavá zranění na krku a pohmožděná pravá ruka. I v tomto případě doktor Schramek usoudil, že se zranění zhojí bez následků, ale že byla způsobena cíleně, sevřenou pěstí jako útok na druhou osobu.

V tomto okamžiku na scénu vstoupili další aktéři: vrchní dohlížitel finanční stráže Scherl v doprovodu dohlížitele Pollaka. Proč se v hospodě ocitli, vysvětlili následně každý jinak. Vrchní Scherl uvedl, že ho probudil klepáním na kasárenské okno místní vojenský vysloužilec Hattwich. Ten mu řekl, že u Bergmanna v hospodě se strhla krvavá bitka, do které je zapleten i dohlížitel Sedláček. Podle Pollaka byli na obchůzce a do hostince si zašli pro kuřivo.

Rozpor ve výpovědi obou úředních osob neměl vliv na následné vyšetřování incidentu. Z pohledu služebního to nakonec ani nemusel být rozpor, protože podřízený mohl považovat náhlý rozkaz nadřízeného k odchodu z kasáren za mimořádnou obchůzku, jejíž pravý účel nemusel znát.

Hospodský proti financům

V roce 1846 ještě v Čechách neexistovalo četnictvo, do jehož kompetence jen o čtyři roky později začaly patřit podobné výtržnosti. Příslušný k řešení takových problémů byl v podhorské vesnici vrchnostenský rychtář, pro kterého tehdy na králickém panství používali pojmenování Scholze (česky šulc nebo šultys, od latinského scultetus, čili představený či rychtář). Samozřejmě pokud se to dozvěděl. Vysloužilý voják, jehož obzor byl v tomto směru nepochybně širší než ostatních sousedů, si však uvědomil, že hospodský si praštil do uniformovaného úředníka státní správy a bylo by nejlépe, aby situaci vyřešila státní moc rovnou. Proto se obrátil nikoliv na rychtáře, ale na finanční stráž, byť to do její kompetence vlastně nepatřilo.

Oba muže v uniformě finanční stráže čekalo v boříkovickém šenku překvapení: jejich kolega sice nesl viditelné známky výprasku, ale o kolegiální zásah nestál. Dokonce ani v okamžiku, kdy si hospodský pranic nedělal z přítomnosti uniformovaných státních úředníků a napadl jej znovu. Vrchní dohlížitel Scherl zřejmě usoudil, že situace není natolik vážná, aby si dospělý chlap, člen finanční stráže, navíc s vojenskou minulostí v podobě odsloužených osmi lety u infanterie, neuměl poradit, a společně s podřízeným se vrátili do kasáren.

Zásah vrchnostenského rychtáře

Příchod financů na chvíli odpoutal pozornost od tovaryše Rottera, který toho využil k útěku z dosahu rozzuřeného hospodského. Protože byl v důsledku předchozí rvačky značně neupravený, zastavil se nejprve u známého, kde si vypůjčil kabát a čepici. Možná proto, že ve zdejších horách bylo na konci března přece jenom ještě chladno. Možná proto, že měl namířeno k rychtáři a nechtěl být nezdvořilý a způsobovat pochybnosti o vlastní osobě.

Rychtářovi řekl, že se bojí o život. Ten se zprvu ohradil, že není doktor a neví, jak jsou zranění vážná, ale pak se přece jenom vydal do šenku, aby se osobně pokusil konflikt urovnat. Jenže narazil na neústupného hostinského, který přistoupil pouze na to, že jak Rotter, tak Sedláček mohou odejít z lokálu, byť ani jeden z nich u něj nemá srovnaný dluh. Podle protokolů se zdá, že v tu chvíli už do úsvitu druhého dne mnoho nescházelo. Když se rozednilo docela, došli oba napadení do Králík, aby se nechali prohlédnout od doktora a vystavit si úřední potvrzení o svých zraněních. 

Společná žaloba

Následně totiž podali podle § 242–246 trestního zákoníku z roku 1805, II. díl, za dvojité těžké ublížení na zdraví na hostinského Bergmanna žalobu u králického vrchnostenského soudního úřadu. K tomu přidali výčet hmotných ztrát. Truhlářský Rotter měl potrhanou vestu, košili a náprsenku a škoda činila 1 zlatý 5 krejcarů, kromě toho nemohl tři dny pracovat, což znamenalo ztrátu dalších 3 zlatých a 12 krejcarů. Jeho čepice a šátek se našly v šenku nepoškozené a majitel trval na jejich vrácení: nebyla to pro něj evidentně bezvýznamná ztráta. 

Dohlížitel Sedláček byl při vyčíslení utrpěné škody odvážnější: potrhaný kabát 1 zlatý, potrhaná vesta 1 zlatý, zničená náprsenka 1 zlatý, bolestné 10 zlatých. Vzhledem k tomu, že hospodskému dlužil 6 zlatých a 35 krejcarů, byl by jeho dluh přiznáním takového odškodného úplně vymazán.

Justiciár Pleskot

Žalobu dostal na stůl Franz X. Pleskot, vrchní a justiciár králického panství v jedné osobě. S podobnými problémy měl bohaté zkušenosti. Justiciárem byl rovných dvacet let, z toho jedenáct let jako soudce vrchnostenského justičního úřadu v Králíkách. Pak byl zaměstnavatelem hrabětem Althannem přeložen na jeho dolnorakouská panství Murstetten a Zwentendorf, kde kromě soudního byl i vrchním správcem panství – tedy povýšil. 

Do Králík se jako vrchní a zároveň justiciár vrátil až na podzim 1845. V tu dobu už měl nejenom odpovídající státní zkoušky pro soudní praxi, včetně možnosti rozhodovat o těžkých policejních přestupcích, ale také příslušné státní zkoušky pro výkon delegované státní správy. Byl tedy z pohledu zaměstnavatele oceňovanou a dobře placenou úřednickou silou. Ve vrchnostenském soudním úřadě však řešil především civilní kauzy, nejčastěji pozůstalostní řízení, koupě a prodeje nemovitostí a nezanedbatelnou sirotčí agendu. Dlužníci už se mohli ocitnout mezi trestními věcmi, kterých bylo podstatně méně, než těch civilních.

Výslechy na úřadě

Hospodské rvačky až k vrchnostenskému soudu většinou vůbec nedoputovaly. Část z nich prostě ustala a soupeři se buďto rozešli, nebo si společně dali další pivo či kořalku. Jiné vyřešil přivolaný místní rychtář. Jenže dohlížitel finanční stráže Sedláček byl sice původně jenom tkadlec a neměl žádné další vzdělání, ale služba v armádě a možná i pár měsíců u finanční stráže mu dodali nejenom sebevědomí, ale i potřebné vědomosti. Truhlářský tovaryš Rotter tak sebevědomý zřejmě nebyl, ale ke společné žalobě se přidal rád. 

Justiciár Pleskot už 1. dubna 1846 na vrchnostenském úřadě vyslechl všechny aktéry včetně svědků. Popis událostí nabýval s každou další výpovědí na plasticitě, jenom k původní příčině se nikdo nevrátil. Ani Pleskot netoužil objasnit, zda osočený muž skutečně je či není udavačem. Sepsáním úředních protokolů byly ztišeny největší emoce a získán čas pro následné zúřadování celého případu. S tím už Pleskot tak nepospíchal, protože měl dlouhou řadu jiných povinností. 

Kauza uzavřena

V tomto případě se navíc oddalování konečného rozhodnutí vyplatilo: na konci května téhož roku se Wenzel Sedláček, teď už bývalý dohlížitel finanční stráže, přihlásil sám s tím, že by rád záležitost s Bergmannem ukončil, protože odchází ze zdejšího kraje. Oba se dostavili znovu na kancelář k vrchnímu Pleskotovi. Bergmann sice dál považoval Sedláčka za rušitele pokoje a neurvalého hosta, který se proti němu spolčuje, ale jestliže stáhne žalobu na něj, je ochoten odpustit čtyři zlaté dluhu, které dosud nesplatil. K požadované náhradě škody, o kterou bylo původně žalováno, se nikdo nevrátil. 

TIP: Nomen omen: Když v Rakousku-Uhersku řádil Johann Georg Grasel

Sedláček svůj souhlas s takovou dohodou stvrdil podpisem, hospodský udělal těžkou rukou tři neumělé křížky. Franz Pleskot, který se v téhle době někdy podepisoval jako Xaverius, vše stvrdil právnickou formulkou Coramme (v mé přítomnosti). Truhlářský tovaryš tak zůstal se svou žalobou sám. Jeho nároky na odškodnění byly podstatně menší než Sedláčkovy a také se patrně neuměl v úředním prostředí pohybovat s takovou jistotou jako on. Až v prosinci 1849, těsně před tím, než ukončil činnost svého úřadu, poznamenal Franz Pleskot na obal spisu, že nároky tovaryše Rottera byly uspokojeny a kauzu i spis je tak možno považovat za uzavřené.