Když Čechy svíral hladomor: Neúroda v 18. století si vyžádala statisíce životů

„Utrpěl jsem největší ztrátu, která se může někdy nějakému knížeti a smrtelníkovi stát. Proto se také pokládám za nejnešťastnějšího a nejvíce politováníhodného člověka. Přestal jsem být otcem. To je víc, než mohu snést. Přes svou odevzdanost se nemohu zdržet toho, abych neříkal a nemyslel si: ‚Bože, vrať mi mou dceru, dej mi ji zpátky.‘ Slyším její hlas, vidím ji před sebou...“

Roku 1770 zemřela Josefovi II. na zápal plic osmiletá dcerka Marie Terezie. Příliš času však na oplakávání neměl. Hlásilo se jeho další dítě. Sice už žádné nečekal, ale ono už tu bylo a vyžadovalo veškerou jeho pozornost. Jmenovalo se hladovějící impérium...

Kruté rozmary počasí

Josef II., toho času spoluvládce stárnoucí císařovny Marie Terezie, byl nucen stále víc se zabývat hladem v některých zemích říše. Nejvíce strádaly Čechy a Slezsko, v menší míře Morava a Dolní Rakousy. Po neúrodách v letech 1769 a 1770 byla situace víc než dramatická. Jeden rok řádily silné deště, druhý rok pro změnu přišel v březnu sníh, napadlo ho přes půl metru a ležel na polích více než čtrnáct dní. Když roztál, dostavily se záplavy, které znemožňovaly setí. Se setbou se mohlo začít až po svatém Jiří.

Ještě by se bývalo všechno mohlo napravit, ale zase dorazil nevídaný rozmar počasí: mokro vystřídalo neobvyklé sucho, které trvalo od konce dubna až do 17. června. Na polích nezůstalo téměř nic. Ceny obilí rychle stoupaly. Brzy byly spotřebovány i zásoby určené na osivo. 

Proto úřady už na jaře roku 1770 zakázaly vývoz obilí z Čech, ale ani to příliš nepomohlo. Celé léto pak pršelo, takže všechno hnilo doslova před očima. Lidé začali umírat hlady. Jedlo se všechno – tráva, kořínky, slupky ze žaludů. Chleba se pekl z pilin a s kousky zelí. Bandy žebráků ohrožovaly pocestné. Hromadně hynul dobytek.

Císař se o tom hodlal přesvědčit osobně, ale závěr léta roku 1770 byl už dříve vyhrazen zahraniční politice, konkrétně jednáním s pruským králem Fridrichem II. Velikým. Poté si chtěl udělat obrázek, jak v českých zemích vypadá zásobování potravinami. Marii Terezii poslal v polovině září z Prahy bochník chleba coby doklad nedostatku obilí a drahoty. A tak, zatímco do té doby byl zakázán vývoz obilí pouze z Čech, bylo toto opatření rozšířeno na celou říši.  

Čechy na kolenou

Hlad, mor, zimnice a horká nemoc si v řadách českého obyvatelstva krutě zařádily. Ztráty se počítaly na půl milionu lidí. Podle novodobých propočtů trvalo patnáct let, než počet obyvatelstva dosáhl stavu před rokem 1771 a na konci 18. století žilo v českých zemích přibližně 4,9 milionu obyvatel. Šlechtu bída a utrpení obyvatelstva vesměs nijak nedojala. Zato Josef II. s tím chtěl něco dělat, ale musel se nejdřív domluvit s maminkou – císařovnou.

„Důsledky války a hladomoru dolehly na všechny vrstvy českého obyvatelstva. I pražští fabrikanti, vyrábějící hedvábí, jsou ožebračeni,“ napsal s politováním. „Mají půjčky, které nejsou schopni zaplatit; vůbec neprodávají a krachují.“ V hlášení své matce musel konstatovat: „Čechy se málem položily. Hlad ničí zemi, a bude tuto zemi ničit ještě více, protože nikdo neví, co podniknout.“ Takové osobní zážitky nemohly toho reformně naladěného panovníka potěšit. On sám dával přednost dobře fungujícímu a zákony dodržujícímu úřednickému aparátu před šlechtickou správou.

Josef II. se chtěl vydat do českých zemí už dřív, aby byl osobně při překonávání důsledků sedmileté války, ale starostlivá Marie Terezie mu to zakázala. „Musím se ohnout a tento zákaz přidat ke statisícům dalších nepříjemností, k nimž mě mimořádně nepříznivý osud odsoudil,“ stěžoval si bratrovi Leopoldovi do Florencie. Své matce pak psal: „Záležitosti si stojí ve všech ohledech špatně. Jsme ve špatné jak zahraniční, tak vnitřní hospodářské a správní situaci.“

Hlad se šířil dál a dál, a i když Josef II. uvolnil na jaře roku 1771 dvakrát 20 000 zlatých, aby byly zajištěny pracovní příležitosti pro chudé, nedokázal tím zabránit emigraci hladovějících z Čech do Uher a Dolního Rakouska. 

Zdražení potravin

Pouhou kapkou na rozžhavenou plotnu bylo následné otevření vojenských skladů s obilím. V klatovské kronice rodiny Šebestových se o té době píše: „Roku 1769 tak hrozné deště byly, že jich od čtyř set let nebylo, a protože cokoliv zaseto, to do jara vyhynulo, takže do žní ani semena na polích nevostaly. Pšenice stála dvanáct zlatých, ječmen vosum zlatých, hrách se prodával za šestnáct zlatých, voves za čtyři zlatý. Však přece toho všeho nedostatek byl, tři žejdlíky bílý mouky za jedenáct krejcarů, prostřední ječná mouka za sedum krejcarů tři žejdlíky, hrachu žejdlík za pět krejcarů.“ 

„V předešlým roce ačkoliv drobet pšenice bylo, všecko se do Bavor vyvezlo, neb v Bavořích a říši předtím ještě mnohem větší škody byly než v Čechách. Z toho takový hlad roku 1770 nastal, že mnozí skoro celý rok žádného chleba nejedli, a kdyby zemských jablek do Velikonoc nezůstalo, s kterýma se před hladem na ten čas hájili, byli by museli pomřít. Milost císařská si stanovila taxu na čtyři zlaté pod hrdelním trestem, avšak boháči, a ti, kteří obilí ještě měli, je skovali a zkazit nechali, než aby na taxu byli pauzírovali. A přišel rok 1771, ve žních nepřestali lidi hladem umírat neb se žita zase ztratila, strych za sedum zlatých byl, ječmen za pět zlatých, pšenice za šest zlatých, hrách dokonce vůbec žádný nebyl a proto za vosum zlatých po žních strych byl. Z tý neúrody hrozný strach pošel všemožných lidem neb neměli tu zimu čím zasít. Císař všemožně prostředky dělal s dovážením obilí z Uher do Čech, však tu drahotu zamezit nemohl.“  

Vzpoury proti robotě

Na šestnácti panstvích vypukly vzpoury proti robotě, nejprve v jižních a západních Čechách. Na Bezdružicku povstali sedláci na jaře roku 1771 a setrvávali v odporu až do podzimu. V srpnu bylo povoláno na panství vojsko, ale jeho přítomnost sedláky ještě víc rozjitřila. V některých obcích odmítali obyvatelé vůbec chodit na robotu, pokud vojáci nebudou odvoláni. Zlomily je tělesné tresty a vězení, jenže v tu chvíli už docházel k dalším nepokojům na Kouřimsku. 

Nevolnické vzpoury propukly i v roce 1772 a následujícím. Bylo to povstání vesnické chudiny na panství Rosice na Chrudimsku a povstání na těch panstvích, kde nároky vrchnosti byly neúnosné, například na panství Bezděkov na Plzeňsku, na panství Letohrad ve východních Čechách, v Nahém Újezdci na Tachovsku, na Rakovnicku, v Těrešově a Manětíně na Plzeňsku a jinde. K velkým protestním akcím proti peněžním dávkám došlo v západních Čechách na panství Dvory na Tachovsku, které patřilo hraběti Františku Antonínu Kolovratovi. Zvyšoval peněžní dávky, a to vyvolávalo už v šedesátých letech 18. století silné protesty robotníků.   

Jako sedláci u Chlumce

Stát si rostoucí nespokojenost venkovského obyvatelstva uvědomoval a na začátku roku 1775 byla zřízena komise k úpravě robotních povinností, které sedláky neúměrně zatěžovaly – například povinný odběr vrchnostenského zboží a všestranná vázanost k vrchnosti a půdě. Všechno vyvrcholilo v roce 1775 do té doby největším selským povstáním a čeština díky tomu získala notoricky známé přirovnání dopadnout jak sedláci u Chlumce.

Mohutná rebelie se rozhořela ve východních Čechách a hlavním podnětem jí byly nepřiměřené naděje poddaných. V březnu táhli v mohutných proudech ku Praze s cílem vynutit si radikální reformu u úřadů. Během tažení došlo na četných místech k plenění vrchnostenských kanceláří i far a povstalce nakonec potlačilo vojsko.

U samotného Chlumce nad Cidlinou srážky trvaly tři dny. V pátek 24. března se k zámku Karlova Koruna, patřícímu rodu Kinských, dostavil houf rebelantů a během konfliktů mezi zámkem a městem byl zajat obědovický rychtář Matěj Chára a dalších 74 rebelů; dva byli zabiti a dva se utopili. Druhý den zástup asi 1 200 povstalců přišel před Chlumec a poslal za vojenským velitelem delegaci, zda mohou vypálit zámek, což bylo pochopitelně odmítnuto. V neděli 26. března se odehrál hlavní střet, při němž poddaní zaútočili na zámek. Ztráty u vojska činily dva padlé, u vzbouřenců pět zabitých a tři utonulé, zajato bylo 211 poddaných.

TIP: Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Nepokoje byly dobře organizovány a měly dohru koncem jara a počátkem léta v robotních stávkách na mnoha panstvích, a tak Marie Terezie vydala patent upravující robotní povinnosti. Stanovil povinnosti podle berního ocenění rolníků a vedl k jejich zmírnění, ale na venkově vyvolal spíše zklamání.