Hravost a soutěživost jsou člověku vlastní odedávna a lze tedy říci, že sport je starý jako lidstvo samo. Vždyť už roku 776 př. n. l. se v Olympii konaly první olympijské hry, jež byly svátkem míru, umění a především sportu. O klidu se však nedalo mluvit v rámci Rakousko-Uherska, kdev době obnovy olympijských her nevraživost mezi českým a německým obyvatelstvem.
Znovu do dresů
V roce 1892 vystoupil na pařížské Sorboně jistý Pierre Coubertin s návrhem na znovuvzkříšení olympijských her. Ještě sice neuspěl, ale o dva roky později jeho projekt účastníci olympijského kongresu schválili.
Mezi dvanácti členy prvního Mezinárodního olympijského výboru se ocitl i český gymnaziální profesor Jiří Guth (Guth-Jarkovský), který se s Coubertinem seznámil na počátku 90. let v Paříži, kde sbíral materiál o nových přístupech k tělesné výchově pro rakouské ministerstvo školství. Oba pedagogové se stali přáteli a dopisovali si. Coubertin chtěl pro MOV získat hned od počátku co nejvíce členů, nominoval proto i Jiřího Gutha jako zástupce Čechů, ačkoliv ti neměli vlastní státní útvar, což později přineslo vážné politické komplikace.
Prvních novodobých her v Aténách (1896) se ještě Češi nestihli zúčastnit, neboť Sokol, největší tělovýchovná organizace, která by mohla vyslat své nejlepší členy, aby reprezentovali národ, se odmítla zúčastnit her, na nichž sport „stává se pouhým řemeslem, při němž jde především o ceny skvostné a championáty bez jakékoliv vnitřní mravní pohnutky!“
Nicméně zásluhou Jiřího Gutha byl ustaven Český olympijský výbor a na druhé hry už se do Paříže vypravilo pět českých sportovců. František Janda-Suk obsadil v hodu diskem druhé místo a jako první český sportovec stanul na olympijských stupních vítězů. Dalších her v Saint Louis v USA se Češi nezúčastnili, zato v roce 1908 v Londýně poprvé nastoupilo 19 Čechů pod vlastní vlajkou. Úspěchu dobyli šermíři – Vilém Goppold z Lobsdorfu v šermu šavlí jednotlivců a družstvo šavlistů vybojovali bronzové medaile.
Němci se nevzdávají
České olympioniky však nepřestávaly ohrožovat útoky Němců na českou autonomii v rámci olympijského hnutí. Češi nemají autonomii ani v rámci monarchie, jak by pak bylo možné, aby nadále soutěžili na mezinárodních závodech pod vlastní vlajkou! Na hrách v roce 1912 ve Stockholmu sice žádný z padesáti Čechů medaili nezískal, ale alespoň tu s podporou Coubertina a organizačního výboru obhájili svou samostatnost. Při slavnostním nástupu sice pochodovali za Rakouskem a s označením Autriche – Tcheques, ale s vlastní českou vlajkou.
TIP: Sokolové všech zemí, sleťte se: Zimní sletové hry roku 1937
Nakonec bylo na kongresu v roce 1914 rozhodnuto, že Češi nejsou samostatný olympijský národ a mohou se účastnit olympiády pouze jakou členové rakouské výpravy. Příští olympijské hry se měly konat v Berlíně, ale vypuknutí první světové války tomu zabránilo. V roce 1916 byl pak z rozhodnutí místodržitele Český olympijský výbor zrušen. Další rozvoj českého olympismu a sportu vůbec nastal po vzniku samostatného Československa.
