Kde odpočívá slavný vojevůdce: Žižkovy ostatky si nárokovaly Hradec Králové i Čáslav
Tělesné ostatky nepřemoženého válečníka Jana Žižky doprovodili jeho bojovníci do chrámu sv. Ducha v Hradci Králové. Jak dlouho tu jeho kosti setrvaly, nikdo neví. O sto let později se již ukazoval údajný hrob úspěšného vojevůdce v čáslavském kostele sv. Petra a Pavla.
Onen hrob představovala pouhá prkenná truhla s kosterními pozůstatky, situovaná u malého oltáře s vyobrazeními Jana Husa a Jana Žižky. Autenticitu ostatků zřejmě už tehdy potvrzoval oslavný nápis. Ani jedna zpráva, která se o hejtmanových pozůstatcích v Čáslavi zmiňuje, však nesahá před rok 1522. To je důležité datum, neboť v uvedeném roce utrpěl čáslavský kostel značné škody v důsledku mohutného požáru.
Zda se truhlička s Žižkovými kostmi náhodou objevila při odklízení spoušti po zřícené klenbě, či tady byla již dříve, nedokážeme říct. Ještě ve třicátých letech 16. století však existovaly spory, zda je slepý vojevůdce pochován v Hradci Králové, nebo v Čáslavi. Žádný záznam, jenž by vysvětloval, kdy, proč a za jakých okolností přikázal někdo převézt jeho ostatky z jednoho krajského města do druhého, se nedochoval. Podstatný byl výsledek. Prestižní souboj o Žižkův hrob na celé čáře vyhrála Čáslav. A to i díky pověsti, že se hejtmanových kostí zmocnili čáslavští husité, kteří si z Hradečáků dokonale vystřelili a podstrčili jim mrtvolu nějakého Němce.
Žižkův „koutek“
Uctění vojevůdcovy památky se Čáslavští zhostili důstojným způsobem. Prkennou truhličku nahradil v kostele po polovině 16. století kamenný náhrobek s vytesanou hejtmanovou postavou, nad ním zavěsili železný palcát a na pilíř u oltáře umístili Žižkův „talíř“, ve skutečnosti jakousi čtyřhrannou kamennou desku. U všech „exponátů“ se skvěly latinské, částečně veršované nápisy, opěvující válečníkovy činy. Nyní už nikdo nepochyboval, že Žižka leží v Čáslavi. Dokonce ani císař Ferdinand I., který prý při pohledu na Žižkův palcát a náhrobek zrušil svůj úmysl přenocovat ve městě a ulevil si slovy: „Fuj, fuj, zlý člověk! Je mrtvý a ještě po sto letech děsí živé lidi.“
V předvečer třicetileté války však Čáslav o údajný hrob velkého válečníka příliš nepečovala. Hrozivý palcát zcizil nějaký žoldnéř a obraz na kamenné tumbě pozvolna stíral čas. Když po bělohorské bitvě získala kostel katolická církev, přikázal mincmistr Vilém z Vřesovic zničit Žižkův hrob i kosti. „Avšak hluboko velmi kopavše,“ říká zasvěcený současník, „nic nenalezli krom prachu…“ A tak si hanobitelé Žižkovy památky vybili vztek na náhrobním kameni. Vynesli jej z chrámu a roztloukli na kusy, jež pohodili na místním hřbitově, podle jiné verze pod čáslavskou šibenicí. Malovaný oltář s Husem a Žižkou zřejmě zabavili kutnohorští jezuité, kteří ho v roce 1651 údajně darovali dánskému diplomatovi.
Žižkův „koutek“ sice z kostela zmizel, leč záhada vojevůdcova prázdného hrobu nedala spát čáslavskému děkanovi Anselmu Kramskemu. Militantní katolík se uklidnil až nedlouho po roce 1638, kdy nadšeně uvítal nález lidských kostí v chrámu, který spravoval. Pevně přesvědčen, že jde o Žižkovy ostatky, přikázal katovi, aby je vlastníma rukama uvrhl na čáslavském rynku do ohně.
Přání otcem myšlenky?
Kolem osobnosti Jana Žižky poté v Čáslavi zavládlo mlčení, trvající bezmála dvě století. Ukončil je až romantický historismus obrozenského střihu. Vzedmutá vlna zájmu o husitství a husity, v nichž čeští vlastenci spatřovali své slavné a hrdinné předky, neminula po roce 1860 ani Čáslav. Rázem se vynořily pověsti, že hned po Bílé hoře zdejší nekatolíci ukryli Žižkovy ostatky někde v kostele, možná za konšelskými lavicemi nebo za oltářem sv. Tekly. Ačkoliv všechna pátrání skončila bezvýsledně, čáslavská „žižkománie“ neopadla.
Na sklonku srpna 1880 ji ještě umocnilo slavnostní odhalení vojevůdcova pomníku, dílo Josefa Václava Myslbeka. K plné spokojenosti nyní chyběly pouze válečníkovy autentické pozůstatky. To byl ostatně jeden z hlavních důvodů, proč členové výboru muzejního spolku Včela čáslavská předložili v červnu 1901 městské radě návrh, aby se přikročilo k výzkumu nejstarší části kostela sv. Petra a Pavla. Generální oprava chrámu začala pod vedením proslulého architekta Kamila Hilberta v létě 1908, pečlivě sledována místní elitou a regionálním tiskem, který čtenáře upozorňoval na reálnou možnost senzačního nálezu.
Den D, hodina H
Vytoužená chvíle nastala v pondělí 21. listopadu 1910 krátce před desátou hodinou dopolední. Zedníci František Brázda, Jan Volný a František Filip narazili při seškrabávání omítky v mariánské kapli na zazděnou dutinu. Opatrně vyňali jednu cihlu, aby se přesvědčili o správnosti své domněnky, a Brázda poté okamžitě doběhl pro městského archiváře Josefa Dlabáčka. Po jeho příchodu vybourali dělníci zazdívku a zjistili, že v tajemném prostoru leží několik kostí, vrchní část lidské lebky s patrnou jizvou nad levou očnicí, střep z mísy, dvě lopatičky vyřezané ze šindelových prkének, loučová destička, mech a kousek ztrouchnivělého plátna.
Trvalo však ještě několik dní, než se v Čáslavi prosadilo mínění, že konečně byly nalezeny tělesné ostatky Jana Žižky. Napomohl tomu podvrh. Jakoby náhodou se hned v sobotu 26. listopadu objevila v jiném kostelním výklenku stará knižní deska s latinsky psaným sdělením, jež potvrzovalo autenticitu kostí jako Žižkových ostatků. Tuto zprávu vzaly na vědomí i pražské Národní listy, které ji hned v následujících dnech ve výrazné grafické úpravě vytroubily do světa. Oči všech obdivovatelů husitství, a zvláště udatného hejtmana, se rázem obrátily k Čáslavi.
Záhy zjištěný fakt, že latinský nápis vytvořil čáslavský učitel a konzervátor Václav Vladimír Jeníček, většina z nich asi nezaregistrovala. Nebyl to první Jeníčkův padělek. O necelé dva roky dříve publikoval v časopisu Čáslavský kraj dopis českého šlechtice a pobělohorského exulanta Albrechta Robmhapa ze Suché, který v roce 1629 sděloval, že Vilém z Vřesovic sice zničil Žižkův náhrobek, ale jeho obsah byl ukryt na utajeném místě, dokud „zlí časové nepominou“. Právě tento falzifikát, rozpoznaný až počátkem roku 1911, vyvolal v Čáslavi horečné pátrání po Žižkových ostatcích. Hilbertova rekonstrukce chrámu sv. Petra a Pavla tehdy zrovna začínala.
Skeptická věda
Akademické komise, které čáslavský nález na přelomu let 1910 a 1911 zkoumaly, zachovaly chvályhodnou opatrnost. Jejich pozornost upoutala především lebka (kalva). Její pravost jako skutečného Žižkova ostatku hájil z renomovaných přírodovědců pouze antropolog Jindřich Matiegka. Ostatní odborníci kategoricky formulovaný názor nevyslovili. Nemohli přehlédnout podezřelé okolnosti, jichž byla celá řada. Zedníci především při práci v kapli Panny Marie ignorovali instrukci, aby jakoukoliv zazdívku neprodleně hlásili archiváři Dlabáčkovi. Po probourání výklenku tak nikdo nepořídil kresebnou či fotografickou dokumentaci a v dochovaných protokolech existují neodstranitelné rozpory.
O uzavřeném nálezovém souboru, který by se dal vědecky vyhodnotit, není možné vůbec mluvit. S lebkou, kostmi i dalšími předměty se vzápětí po odkrytí manipulovalo, odpoledne 21. listopadu dokonce zedník Brázda zabalil celý nález do zástěry a donesl ho na čáslavskou radnici. Dvě obratlové kůstky si vzal ještě v kostele „na památku“ pekař Josef Pelikán a nálezový protokol sestavili (a spolu se třemi zedníky) podepsali falzifikátor Jeníček, Kliment Čermák a Josef Dlabáček. Kamil Hilbert přijel do Čáslavi až 22. listopadu. Podle jeho názoru, který potvrdily výzkumy provedené na konci 20. století, byl výklenek, zazděný nejpozději ve druhé polovině 17. věku, vybudován při stavbě velké věže po roce 1452.
Přesto není možné ignorovat skutečnost, že známý architekt při probourání dutiny chyběl. Ani přední čeští historikové nezaujali vůči čáslavskému nálezu vstřícné stanovisko. Jedinou výjimku představoval čelný husitolog František Michálek Bartoš, který až do své smrti roku 1972 hájil pravost čáslavské lebky. Po vznesených pochybnostech ztratila česká veřejnost o senzační objev zájem, ale Čáslavským to nevadilo. V roce 1925 slavnostně otevřeli Žižkovu síň, v níž vystavili lebku, která podle nich nesporně náležela českému rekovi.