Kde jsou Prajzi, tam je válka: Jak si počínali Prusové v obsazené Praze?

V jedné dobové písni se zpívalo: „Kde jsou Prajzi, tam je válka, tam se všude vyhrává, to si ale nepomyslí, že svůj národ okrádá. Tam u Hradce Králového velká bitva zuřila, padlo Čechů na tisíce, hodinka jim vodbila.“  Krutá válka roku 1866 ale nepřinesla jenom těžké ztráty na životech vojáků. Hluboce poznamenala i život civilistů. Venkované trpěli konfiskováním potravin a hospodářských zvířat Prusy, někdy dokonce pleněním. S okupací cizí armádou si užila svoje také česká metropole.

Strach a panika

Už dlouho před prázdninami v šestašedesátém roce byly v Praze uzavřeny školy včetně univerzity a polytechniky – učebny se proměnily na vojenské ubytovny. Potom do české metropole vstoupily na útěku před nepřítelem spojenecké saské jednotky i s králem Janem. A na sklonku června, po prvních krvavých šarvátkách na severu Čech, začaly do města přijíždět lazaretní vlaky s raněnými. V týchž dnech dostoupila vrcholu nervozita Pražanů, kteří si nemohli nepovšimnout příprav úřadů včetně místodržitelství a policejního ředitelství k evakuaci. 

Vzápětí došlo k rakouskému debaklu u Hradce Králové. Tím pádem měli vítězové cestu na Prahu volnou. První pruské jednotky vstoupily do města 8. července, pět dní po bitvě. Jako první vjela Špitálskou branou (Na Poříčí) asi stovka husarů, za nimi generalita a oddíly s děly na modrých lafetách. Nad Pražským hradem zavlál bíločerný prapor.

V obsazené Praze

V metropoli se usadilo asi 8 000 Prusů, což bylo značné množství. Vždyť v celé Praze tehdy žilo o něco víc než 150 000 lidí. Pruští důstojníci kvartýrovali v rodinách, mužstvo v kasárnách, některé oddíly po parcích nebo u řeky. Kontakt s domácím obyvatelstvem nebyl kupodivu chladný, a už vůbec ne nepřátelský. Panovaly sice vážné obavy z drancování, ale dlužno říct, že vítěz se (na rozdíl od venkova) choval v české metropoli vcelku korektně. Vojáci dostali příkaz vystupovat jako příkladní hosté. Co kdyby se Čechům zalíbilo přijmout pruskou ochranu natrvalo?

Prusové si zkrátka pohrávali s myšlenkou, že by mohli Čechy proti Rakousku potencionálně postavit. Vítězství však přišlo velmi rychle, takže se tato karta ukázala být zbytečnou. Česká odezva na vidinu pruské nadvlády navíc nebyla nijak příznivá, tedy s výjimkou pár osob z okruhu dobrodružného revolucionáře Josefa Václava Friče.

Žně pro prostitutky

Vojenská okupace Prahy, která se nakonec protáhla na dvaasedmdesát dní, byla snesitelnější, než zněly chmurné předpovědi. Česká metropole se proměnila v jeden veliký vojenský tábor, ale obyvatelstvo s „Prajzy“ vycházelo celkem dobře. Hostince, kavárny a divadla byly okupačními vojáky přeplněné. Zvláště zlaté časy nastaly prostitutkám. Zprávu nám o tom zanechal novinář Servác Heller: „Ze všech stran a konců sjely se sem ‚dámy polosvěta‘, prostitutky všech stupňů, od elegantních kokot až po nejzchátralejších fryny a hetéry, a plnily stále hlavní pražské ulice, náměstí a ostrovy.“

Město ale neživilo pruskou armádu jen erotickým sortimentem. Bylo donuceno uvolnit zásoby, a to i pro 58 000 vojáků, jejichž útvary Prahou pouze projížděly. Mnohé obchody a továrny zůstaly pro jistotu zavřeny. Aby se čelilo nouzi z nezaměstnanosti, pražské zastupitelstvo (tedy jeho zbytky, které z Prahy neutekly) improvizovalo veřejné práce: údržbu silnic, úpravu sadů nebo bourací práce. Také se zřizovaly veřejné vývařovny. Po několika týdnech však vypukla epidemie cholery, kterou s sebou Prusové dovlekli. Koncem srpna na ni jen v Praze umíralo na třicet lidí denně.

Železný kancléř mírní generály

Poté, co Prusové obsadili Moravu a jižní Slovensko, se jim otevřela cesta na Vídeň. Patrně by nebyl problém dobýt ji, tím spíš, že rakouská jižní armáda, spěchající na pomoc z Itálie, byla pořád daleko. Už během nezadržitelného postupu vítězů po jejich triumfu u Hradce Králové probíhala diplomatická jednání, ve kterých si kancléř Bismarck mohl diktovat z pozice síly. Prozíravě však odolal tlaku Viléma I. a vysokých pruských důstojníků, kteří se domáhali obsazení Vídně a případného zisku části dobytého území.

Přesvědčil je naopak, že dalším ponížením Habsburků by si Prusko pořídilo nevypočitatelného souseda, toužícího po revanši. Bismarckův realismus udržel konflikt v mezích a hlavně v rámci vnitřních německých záležitostí. Vždyť v případě řešení, požadovaného armádními kruhy, hrozilo, že konflikt nabude širší mezinárodní rozměr a že do původně lokální války vstoupí další evropské velmoci.

Zbývalo tedy uzavřít mír. První etapa proběhla od 22. do 26. července v dočasném sídle pruského hlavního stanu, na zámku v jihomoravském Mikulově. Tady byly stanoveny předběžné podmínky, které se staly podkladem k mírové smlouvě, jež byla podepsána o měsíc později v pražském hotelu U Modré hvězdy. Pražským mírem prusko-rakouská válka skončila. Prusové začali vzápětí opouštět okupované území.