Kanony, řízené rakety, paprsky smrti: Vývoj protivzdušné obrany

Historie vojenských technologií se dá popsat i jako „závody“ mezi útokem a obranou, které se odrážejí v neustálém vývoji nových zbraní a protizbraní. Příklad představuje letectvo, jež stojí nejen proti letectvu nepřítele, ale též proti širokému spektru pozemních protivzdušných zbraní na mnoha principech. Protivzdušná obrana ovšem v současnosti neznamená „jenom“ palbu na letadla, neboť se žádá i například boj proti balistickým a dělostřeleckým raketám. Právě díky tomu ostatně přišlo takříkajíc „vzkříšení“ rychlopalných kanonů, kterým byl ještě relativně nedávno prorokován zánik ve prospěch modernějších principů.

Dvě základní koncepce 

Zpravidla se tvrdí, že letectvo (a tudíž i protiletadlové zbraně) přivedla na scénu první světová válka, jenže to vlastně není zcela přesné. Jestliže si totiž uvědomíme, že létajícím prostředkem je i horkovzdušný balon, tak je třeba se vrátit až hluboko do 19. století. Pokud bychom hledali vůbec první protivzdušnou zbraň, pak to byl BAK (Ballonabwehrkanone), kanon ráže 37 mm, který v roce 1871 vyrobila firma Krupp pro pruskou armádu. Ta ho použila proti balonům, jimž se dařilo unikat z obléhané Paříže. Žádného sestřelu sice nedosáhl, ale idea se ujala a také jiné státy se začaly zajímat o možnost střelby na vzdušné cíle.

Od počátku existovaly dvě základní koncepce. První sázela na děla velké ráže, střílející (ačkoli relativně pomalu) vysoce účinné granáty, zatímco druhá prosazovala zbraně malých kalibrů, ale zato s vysokou kadencí, která bude „suplovat“ menší ničivost jednotlivé střely. Ve druhém případě se logicky nabízelo adaptovat tehdy novou a převratnou zbraň, jíž byl kulomet. Kromě samotných kulometů se ale objevily i první rychlopalné kanony, konstrukčně většinou kulomety zvětšené do kalibru 20 či 37 mm.

V případě protiletadlových děl velké ráže se zpravidla vycházelo z klasických polních či námořních kanonů, které se instalovaly na nové lafety s velkým náměrem. Právě tak došlo i k prvnímu prokázanému sestřelu letounu v historii. Srbský voják použil upravené 75mm dělo, kterým 30. září 1915 poslal k zemi rakousko-uherský pozorovací letoun. V dalších letech tedy byla protivzdušná obrana dále rozvíjena a objevily se některé zajímavé technické novinky, mimo jiné protiletadlové kanony kalibru 88 mm německé výroby. 

Vývoj ve druhé světové válce 

Modernější verze „osmaosmdesátek“, jež vznikly na konci 20. let a poté ve 30. letech, se staly zřejmě nejslavnějšími protiletadlovými zbraněmi druhé světové války. V meziválečném údobí se zrodily i dvě jiné slavné konstrukce, obě poněkud paradoxně v neutrálních zemích, takže se během největšího konfliktu v dějinách lidstva ocitly v armádách Spojenců i Osy. Jednalo se o 20mm kanon švýcarské firmy Oerlikon a 40mm dělo švédské zbrojovky Bofors, jež zároveň ukazovalo cestu k později hodně oblíbeným zbraním střední ráže.

Vývoj se však nezastavil ani v jiných státech, a tak se objevily i další známé zbraně, například třípalcové (76mm) kanony britského původu. Docela málo známým faktem je, že Britové nasadili proti letounům Osy i raketomety, které vystřelovaly neřízené rakety, ale jejich účinnost se ukázala jako velice omezená. Větší potenciál skýtaly řízené rakety země–vzduch, na nichž se intenzivně pracovalo již od přelomu 30. a 40. let. Mezi pionýry nepochybně patřila třetí říše, podobný projekt však vznikl i v československé první republice (akusticky naváděná raketa TRUL).

Německé firmy navrhly a vyzkoušely mnoho typů řízených raket, ale (jestliže pomineme některé velmi sporné zprávy) patrně žádná nebyla nasazena v boji. Druhá světová válka tedy přinesla zenit nasazení velkorážových kanonů coby hlavních nástrojů pro boj s vysoko létajícími bombardéry. Němci zařadili do výzbroje i „flaky“ ráže 128 mm a plánovali též děla ráže 150 a 240 mm, bylo však stále více evidentní, že tudy prostě další cesta nevede. 

Studená válka a vzestup raket 

Technologie se po válce dál prudce rozvíjely, takže roku 1954 byl do operační služby přijat první skutečně fungující systém raket země–vzduch, a to americký MIM-3 Nike Ajax. Kanony malých ráží se ale také neopomíjely a fandilo se i rážím středním (přibližně mezi 40 a 80 mm), jenže další vývoj raketových zbraní začal postupně ohrožovat i jejich silné pozice. Zpočátku se totiž mělo za to, že se rakety hodí jen proti cílům ve velkých výškách, jak názorně ukázal i slavný sestřel amerického špionážního letadla U-2, které 1. května 1960 zničila sovětská raketa S-75.

Pak se ale začalo ukazovat, že potenciál raket je daleko větší, takže se množily systémy protivzdušné obrany vojsk pro střední a malé výšky. Významný přelom přinesla raketa FIM-43 Redeye, jež byla již tak malá, že se mohla vypouštět doslova z ramene jediného muže. Tak se zrodila nová kategorie protiletadlových zbraní, takzvané MANPADS (Man-Portable Air Defense Systems), tedy přenosné komplety. O účinnosti protivzdušných zbraní svědčily i výsledky válek ve Vietnamu a na Středním východě, které ale současně prokázaly, že kromě vyspělých zbraní je třeba také dobře vycvičená obsluha.

Například za jomkipurské války v říjnu 1973 způsobili patrně až pětinu(!) celkových ztrát egyptského letectva egyptští vojáci s přenosnými raketami Strela-2, jelikož nejspíše nebyli moc dobří v rozlišování vlastních a izraelských letadel. Další zlomový konflikt znamenala válka v Zálivu v roce 1991, kde byl použit americký systém MIM-104 Patriot, jenž jako první dokázal sestřelit nepřátelskou balistickou raketu.

Nová doba, nové požadavky 

Právě protiraketové obraně se následně začal přisuzovat stále větší význam. Zdálo se, že půjde o další důvod konce protiletadlových kanonů, jež evidentně ustupovaly do pozadí s tím, jak se dařilo rozvíjet raketové systémy pro krátké vzdálenosti a malé výšky. Velkorážová děla dávno opustila službu a význam si udržovaly pouze některé samohybné protivzdušné kanony ráže od 20 do 40 mm.

Panovalo přesvědčení, že protiletadlové hlavňové zbraně již záhy úplně zmizí, a to i díky nástupu laserových zbraní. Bylo zřejmé, že ne všechno mohou zvládnout rakety, jelikož raketové systémy mají vždy delší reakční čas (a tudíž i nižší flexibilitu) než kanony, ale lasery se zdály být optimální náhradou kanonů. Vývoj paprskových zbraní ovšem provázely i potíže týkající se ponejvíce dodávek energie či přesnosti zaměřování. A na počátku nového století se objevilo úplně nové zadání, které znamenalo „záchranu“ kanonů. Boje v Afghánistánu a Iráku přinesly požadavek na zbraně C-RAM (Counter Rocket, Artillery and Mortar), tedy komplexy schopné ničit dělostřelecké rakety, granáty a miny.

TIP: Raketový systém RBS-70: Smrtící protiletadlový deštník ze Švédska

Ničení takových malých a rychlých cílů se ukazuje jako vysoce obtížné, ale kromě speciálních malých raket (jaké používá například izraelský systém Iron Dome) či laserů ho zvládají i rychlopalné kanony, které tedy nalezly nové využití. Mohou se uplatnit i proti další nové hrozbě, a sice proti malým dronům. Je proto příznačné, že Armáda ČR chce kromě nového kompletu raket země– –vzduch, který má nahradit současný typ Kub, zavést i systém C-RAM a zbraň proti dronům. Zatím ovšem můžeme jen spekulovat, zda půjde o malé rakety, rychlopalné kanony nebo lasery.