Kacíři proti zpátečníkům: Vznik Církve československé mnohdy narušil sousedské i rodinné vztahy

Již na počátku 20. století sílil v řadách římskokatolických duchovních modernistický proud, požadující zásadní změny. Postupně formulované podněty zahrnovaly prakticky každou oblast církevního života. Vždyť dlouhé a neúspěšné pokusy o kompromis s Vatikánem se dotýkaly tak zásadních otázek, jakými byla církevní autonomie a samospráva, zdobrovolnění celibátu, legalizace pohřbu žehem nebo překlad liturgie do češtiny. 

Karel Farský, později první patriarcha Církve Československé (CČS, později přejmenované na Církev československou husitskou), proto přijal na podzim roku 1919 nesnadný úkol, totiž vytvořit Český misál, aby mohly být vánoční bohoslužby slouženy v národním jazyce. Dílo se zdařilo a mateřština zazněla na Štědrý den v mnoha kostelech po celé zemi. Dobová svědectví hovoří o hlubokém dojetí: „My jsme nechtěli nic více, než abychom se mohli modlit svou mateřštinou k svému Bohu, oproštěnému od všelikých lidských nánosů a pozlátek,“ vzpomínal na Vánoce 1919 kronikář náboženské obce CČS z brněnských Řečkovic. 

Protože ale ani mimořádný ohlas české liturgie zamítavý postoj zástupců římskokatolické církve k předkládaným reformám nezměnil, rozhodli se členové Klubu reformních kněží k nevídanému kroku. Na schůzi konané 8. ledna 1920 v sále Národního domu na pražském Smíchově došlo po bouřlivé diskuzi k hlasování o vytvoření národní církve. „Pro“ se před zraky přítomných novinářů vyslovilo z 215 členů schůze 140. 

Proti Vatikánu – proti kacířům! 

Pohled na lokální úroveň, kterou v našem případě zastupuje město Brno, ukazuje, že v motivech laických příslušníků, přestupujících po roce 1920 do řad ČCS, sehrával zásadní roli vliv nacionalismu a nesouhlas s náboženskými i společensko-politickými praktikami římskokatolické církve. Historici popisují období po konci první světové války slovy „euforie“, „přepjatá očekávání“ nebo „emocionálně vedená kritika“. Národnostní problematika se přitom nacházela v samotném středu, vždyť téměř všeobecně přijímaný výklad národních dějin z pera Františka Palackého hovořil o bělohorské tragédii a staletém útlaku českého národa. 

Jedná se o myšlenkové rozpoložení reflektované také pisateli brněnských pramenů. Robert Stejskal, první jednatel již zmíněného řečkovického společenství, zapsal: „Podněcovateli, jakož i ochránci Habsburků vždycky byla vysoká hierarchie církve římskokatolické, nejurputnějšího to nepřítele národa českého, a nástroji jejich zotročené kněžstvo církve této (...). Církev římskokatolická pomáhala udržovati český i slovenský lid v barbarském poddanství cizáků, loupeží uchvátivších nejskvělejší statky zemí českých, a páliti dobré knihy české a vyhladiti tak nám stopy po našich slavných předcích.“ Jindřich Fuks, autor řečkovických kronik, bojovně doplňoval: „Představitelé církve, preláti, mniši a další význační činitelé po 28. říjnu 1918 svázali si uzlíčky, aby zavčas mohli utéci do bezpečí, kdyby snad lid provedl očistu u duchovních utlačovatelů.“ 

Jaroslav Vyskočil, pozdější farář na Starém Brně, hodnotil dané období s odstupem času střízlivě: „Snad proto zdála se počáteční cesta [církve] příliš negativní. Byla to doba uvědomování, co bylo během staletí na církev Kristovu od lidí přidáno (...). Jistě jsme si spíše (...) uvědomili, co nevěříme, než to, co věříme, nebo lépe, bez čeho bychom nemohli jako křesťané vůbec žít.“ 

Silná nevraživost ale od samotného počátku přicházela také z opačné strany pomyslné barikády. Prameny psané rukou pamětníků z Brna neopomíjejí zmínit, že okamžitou reakcí z Vatikánu bylo vydání dekretu, kterým se CČS dávala do klatby. Sama církev se v nadcházejícím období identifikovala jako liberální, reformní, pokroková, humanitní, demokratická a – jak již bylo zmíněno výše – v neposlední řadě národní. 

Boj o místo na slunci 

Farář Adolf Mádr z náboženské obce Brno–Židenice v roce 1965 rozvažoval: „Nikdo, kdo např. ze starších církví posuzoval vývoj církve čsl. z vnějška a spatřil na něm mnohou dětskou nemoc, nemohl dost dobře pochopit ojedinělost poměrů v církvi československé, která se do života prokousávala bez předpokladů, jež v jiných církvích byly zcela běžnými.“ 

Nová církev, od samotného počátku pyšná na své vnitřní demokratické poměry, vyrůstala obrazně řečeno na zelené louce a o to více spoléhala na obětavost laiků. A tak zatímco pro církevní intelektuály se stalo hlavní výzvou hledání ideové orientace mladého společenství, duchovní a věřící zápasili s prostou praktickou organizací – hospodářským zajištěním počínaje a hledáním vhodných bohoslužebných prostor konče. V euforické atmosféře nabyté svobody a národní nezávislosti věřící nejednou požadovali předání římskokatolických kostelů, přičemž argumentovali zastaralostí zákonů vzniklých v dobách rakousko-uherské monarchie. 

„Nebylo peněz, místností, bohoslužebných i kancelářských potřeb, nebylo ničeho! Jen nadšení, toho svatého nadšení,“ vzpomínal Jindřich Fuks a farář Adolf Mádr kronikářova slova potvrzoval: „Vedle nutného zápasu o věroučné a liturgické sjednocení probíhalo nelehké úsilí o organizační zvládnutí a hospodářské zajištění církevního života. Duchovní (...) neměli zajištěný plat. Církev neměla chrámy a žádný majetek.“ 

Proti předsudkům 

Lidé hlásící se k nové církvi navíc museli nejednou čelit ostrým odsudkům: „Katolický kurs zesiloval, v [římskokatolickém] kostele co chvíli při kázání je narážka na naši církev. Při nutné úřední návštěvě našich příslušníků na katolické faře pro nějaký doklad si katoličtí kněží mnohdy neodpustili výraz ‚kacíř‘. Kdo byl sláb nebo se nedovedl bránit, toho se pokusili získat zpět do katolické církve,“ stěžoval si řečkovický kronikář. 

Sestra Stejskalová pak ve svých vzpomínkách zapsala, že „tenkráte ještě pan farář četl z kazatelny po kázání jména svých ztracených oveček. A když četl naše, byla z toho doma hotová aféra. Matka se velmi horšila, tetičky se mnou přestaly mluvit a úplně se na mě rozhněvaly. Pan farář si mě zavolal na faru a tam mi mluvil do duše, že prý já byla jeho nejlepší žačka, kterou celý život viděl vyrůstat“. 

Sestra Stejskalová dává nahlédnout také do osobních důvodů, kvůli kterým se pro změnu vyznání rozhodla: „Patřili jsme s mým zesnulým manželem mezi první příslušníky církve československé v Řečkovicích (...). Nikdy jsem toho nelitovala, že jsem do církve českosl. vstoupila. Již jako děcko jsem nerada chodila do kostela – viděla jsem v tom jen přetvářku a jakousi hru na schovávanou. A již tehdy jsem sama na sobě pocítila, jak katolický kněz dovede nenávidět pro malichernost.“ 

Boje osobní… 

Spory mezi členy CČS a římskokatolické církve narušovaly vztahy v rodinách a mezi přáteli, což dokládá také dopis uchovaný v archivu náboženské obce CČS v Králově Poli. Pisatelka, Marie Smykalová, vytýká slečně Fanince Černé, že podlehla pomluvám a přestoupila do „sekty“, čímž se vydala na scestí. Naléhavě žádá, aby si své rozhodnutí rozmyslela, přičemž argumentuje starobylostí římskokatolické církve a za příklad dává znamenité Čechy, kteří z církve vzešli: svatého Václava, Karla IV. nebo Josefa Dobrovského. „A má-li Vaše církvička býti krásná, pak musí ta naše církev Kristova býti tisíckráte krásnější, ježto ji založil sám Syn Boží,“ zdůrazňovala. Dodejme, že z dopisu celkově spíše než výčitka vyznívá upřímná obava o duchovní cestu Františky Černé. 

O poznání nepříjemnější podtext s sebou nese příběh z Obřan, kde se v roce 1923 konala vůbec první bohoslužba CČS se slavností křtu dítěte rodiny Kubákových. „Naši nepřátelé chtěli povykem a pískáním naši slavnost rušiti, avšak byli rychlým zákrokem br. Krále z Husovic, inspektorem státní policie, umlčeni (…). Bohužel křest tento měl později své následky. Br. Kubák pozbyl svoje místo a byl dlouho bez výdělku. Se strany klerikální bylo mu přímo naznačeno, že když z církve čsl. vystoupí s rodinou a přestoupí k církvi římské, že mu bude zaopatřeno místo.“ 

A již zmiňovaná sestra Stejskalová dodávala, že „náš synek a ještě synek Fr. Pařízka byly prvé děti, které chodily do školy, když se ještě náb. [CČS] nevyučovalo. V době hodiny kat. nábož. byly vykázáni na chodbu a tam [museli] čekat, až hodina skončí.“ 

… boje institucionální 

Výjimku ale nepředstavovaly ani spory vedené na institucionální úrovni. Jako příklad za všechny může posloužit intenzivní diskuze o pochovávání jinověrců (nekatolíků) na okraji řečkovického hřbitova. Věřícím obou církví ovšem slouží ke cti, že dokázali v tomto případě po několika vzájemných schůzkách rozpory překonat: „V Řečkovicích tedy nikdy nedošlo k pohřbívání jinověrců u zdi mezi sebevrahy.“ 

Na první pohled až malicherné schválnosti nicméně nebyly výjimkou, ať už jde o neochotu příslušníků římskokatolické církve půjčovat členům CČS máry pro odvoz zesnulých, nebo o zlomyslné odstraňování pamětních věnců na hřbitově. Katolický kronikář zase uvedl, že „v červenci [1927] podali čechoslováci žádost k obecnímu výboru, aby směli užívati zvonku na zvonici Medlánské. Katolíci Medlánští proti tomu podali protest na městský výbor Brněnský; čechoslováci byli odmítnuti“, uzavřel pisatel s potěšením. Napjatý vztah mezi oběma církvemi dokládá také vzpomínka anonymního autora v místním tisku datovaná do roku 1940: „Po [první] světové válce se i tu začaly hlásit o slovo staré bludy v novém rouše v podobě t. zv. církve českomoravské. Byly činěny i nároky na chrám sv. Vavřince.“ 

Komunistický epilog 

Poslední citace naznačuje, že vzájemnou nevraživost mezi reformními církvemi a církví římskokatolickou neumenšily ani útrapy druhé světové války. A tak zatímco se mezi CČS a Českobratrskou církví evangelickou (ČCE) v Brně rozvíjela ekumenická spolupráce, zůstávala římskokatolická církev stranou. Stejně tak odmítla účast ve Světové radě církví zřízené v roce 1948, za což se na stránkách evangelického časopisu Český bratr dočkala ostrého odsudku. 

Samotné společensko-politické poměry v Československu se ale od února téhož roku zásadně proměňovaly. Náboženská svoboda se měla stát během 40leté vlády KSČ pouhou frází. Komunisté si kladli za cíl vytlačit církve z veřejného prostoru a vliv křesťanství na život občanů co nejvíce umenšit, ideálně zcela nahradit materialistickou ideologií. Jednalo se o cíl, ke kterému lidé zodpovědní za plánování a realizaci proticírkevní politiky umně využívali i dřívější mezicírkevní konflikty. 

Jeden příklad za všechny popsal již historik Karel Kaplan: Na podzim 1948 vydal římskokatolický arcibiskup Josef Beran Pastýřský list, ve kterém hovořil o porušování náboženské svobody. Ale „představitelé nekatolických církví, které biskupové označili za sekty, reagovali veřejným prohlášením o zaručené náboženské svobodě a o tom, že katolické církvi jde o majetek a o politické zájmy“. Komunisté proto své proticírkevní kroky interpretovali jako zrovnoprávnění všech církví. 

Ostré útoky na Vatikán osočovaný z touhy rozpoutat třetí světovou válku nacházely mezi příslušníky reformovaných církví své posluchačstvo i kvůli předchozím napjatým vztahům. A tak lze říct, že dnes již zapomenutá, ale dříve dekády trvající intenzivní rivalita mezi CČS a ČCE na straně jedné a římskokatolickou církví na straně druhé nakonec přímo přispěla k úpadku náboženského života v celém Československu.