Johann a Anna: Milostná romance, která otřásla habsburským domem

Vlastně jakýkoli vztah, který byl v rozporu s přísnými stavovskými regulemi, znamenal ohromný společenský skandál. A právě taková byla zakázaná láska ne už zrovna nejmladšího arcivévody a mladinké venkovské dívky. Kolem ní se vytvořilo časem množství legend jako u málokteré jiné.

Bezstarostné dětství v Toskánsku

Arcivévoda Jan Habsbursko-Lotrinský spatřil světlo světa jednoho chladného lednového dne v roce 1782 ve Florencii jako třinácté dítě v rodině oblíbeného toskánského velkovévody Petra Leopolda, syna Marie Terezie. Leopold byl mimořádný muž. Stejně jako jeho bratr císař Josef II. i on předběhl myšlením svou dobu. Na rozdíl od něj mu však nechyběla empatie a schopnost přistoupit na kompromis. Projevoval velký zájem o přírodu a přírodní vědy a v paláci Pitti měl dokonce laboratoř na různé fyzikální experimenty.

Malého Jana, který byl ze všech dětí nejnadanější, výzkumy jeho otce fascinovaly. Nejspíš tam někde nad mikroskopem podnítil Leopold Janův zájem o technické přístroje všeho druhu. Volnější poměry daleko od Vídně umožnily, že si mohli malí arcivévodové a arcivévodkyně hrát s obyčejnými dětmi či si naplno užívat svých rodičů. To vše končí v roce 1790, kdy se rodina stěhuje do Vídně.

Císařská Vídeň

Otec se po smrti Josefa II. stává císařem a život všech se od základu mění. Ve Vídni platí strnulá dvorská etiketa. Rozloučit se s milovaným rodným městem nebylo pro osmiletého Jana snadné. Těžce si zvyká. Jenže za pouhé dva roky se stane něco mnohem horšího. Milovaný otec nečekaně umírá, o deset týdnů jej na onen svět následuje i jejich matka. Na trůn nastoupil podle zásady prvorozenectví nejstarší, ale nezkušený a dosti průměrný František I.

O jeho „kvalitách“ se přesvědčil už i jeho strýc Josef II., který se ho snažil na konci svého života připravit na vládu. Z Jana i jeho sourozenců se stali úplní sirotci. Zůstali ponecháni v péči učitelů a vychovatelů. Naštěstí měl na ně Jan skutečné štěstí. Probudili v něm zájem o neuvěřitelné množství vědních oborů, ale především ho naučili myslet nejen hlavou, ale i srdcem. 

Císař František přichystal svým bratrům vojenskou kariéru, ostatně šlo o dobu napoleonských válek. Nelze se divit, že rakouskou armádu pod Janovým vedením stíhaly drtivé porážky. Neměl žádné vojenské zkušenosti. Nezlepšilo se to, ani když předal velení bratrovi. Po bitvě u Slavkova se oblast Tyrolska, jehož přírodu si Jan zamiloval a kde organizoval protinapoleonskou domobranu, stala součástí Bavorska. A Janovi vstup na toto území zakázali.

Nemohl také zabránit smrti svého přítele Andrease Hofera, který se odhodlal v Tyrolích k novému povstání, v němž utrpěl zdrcující porážku. Sice se mu podařilo uprchnout, ale kvůli zradě ho zajali a na základě stanného práva ho v Mantově zastřelili. A právě arcivévoda Jan se s touto událostí nevyrovnal a do konce života cítil zodpovědnost za Hoferův tragický konec. Tady také končí Janova vojenská kariéra.

Milované Štýrsko

Velmi brzy se ukazuje, že má Jan naprosto odmítavý vztah vůči životu ve městě. Na vídeňském dvoře viděl jen honbu za bohatstvím, sobectví a závist. Úspěšně se také bránil habsburské sňatkové politice. Manželství ve prospěch státu zásadně odmítal. Nechal se slyšet, že bude raději celoživotně starým mládencem, než aby se nechal vmanévrovat do sňatku s členem Napoleonovy rodiny či sestrou ruského cara, jak si zbožně přál jeho císařský bratr.

Při svých cestách si zamiloval přírodu ve Štýrsku a poznal, že tady chce žít. Odešel sem jako soukromá osoba disponující roční apanáží 24 000 zlatých a několika nemovitostmi. Země se po francouzských válkách dostala ekonomicky i sociálně na samé dno. Jan za 2 560 zlatých získal v dražbě hospodářský dvůr Brandhof. A pustil se do rozsáhlých modernizací. Zlepšení situace ve Štýrsku věnoval zbytek svého života.  

Kráska s pohledem plaché laně

Byla to tedy náhoda, že se zamiloval do patnáctileté dcery vesnického poštmistra Anny Plochlové? K setkání došlo 22. srpna 1819 a váže se k němu řada legend, které se v průběhu let různě přibarvovaly. Podle té nejromantičtější verze arcivévoda jednoho dne dorazil do Aussee na poštovní úřad a požádal o vůz a čerstvé koně, aby mohl pokračovat v další cestě. Bylo to v létě, a protože všichni vozkové pomáhali při žních, dcera poštmistra se rychle převlékla a zastoupila je. A upoutala arcivévodovu pozornost. A tak to prý všechno začalo…

Jenže v skutečnosti se to odehrálo úplně jinak. Sám arcivévoda tuto pro něj asi důležitou událost popsal později ve svém životopise. Tak filmově romantické to nebylo.

V srpnu 1819 cestoval se svými přáteli po Solné komoře. U Toplického jezera nastoupili do člunu a kochali se nádhernou krajinou. Asi v půli cesty upoutaly jejich pozornost čtyři bílé body na břehu. Brzy zjistili, že se neznámé body pohybují. Když vystoupili na břeh, bylo po záhadě. Uviděli čtyři venkovské dívky v bílých šatech se zlatem lemovanými zelenými živůtky. Arcivévoda a jeho přátelé se s dívkami dali do řeči. Nejmladší z nich byla Anna. A byla to nejspíš láska na první pohled. 

Později ve své biografii Brandhofer a jeho hospodyně popsal, čím ho zaujala: „Měla štíhlou, středně vysokou postavu v nejkrásnějším panenském rozpuku. Přímým, neostýchavým pohledem krásných hnědých očí, o němž se tady v horách říká, že se podobá plaché lani, zaujala každého, kdo se na ni podíval.“ Kdo tedy byla ona plachá laň? Narodila se v roce 1804 jako nejstarší ze třinácti dětí poštmistra Jakuba Plochla. Zároveň byla otcovým nejmilejším dítětem. Musela doma pomáhat s mladšími dětmi a byla také svědkem, když několik jejích mladších sourozenců zemřelo. 

Anna nešla arcivévodovi z mysli, a tak se jí při nejbližší příležitosti na rovinu zeptal, zda má milého. Poněvadž mu odvětila, že její srdce je dosud volné, navrhl jí: „Pak tedy, prosím, protože nikdo neutrpí křivdu, věnujte svou náklonnost mně.“ Brzy se začala šířit fáma, že je Anna arcivévodovou milenkou. Jan ji nechtěl kompromitovat, tak si promluvil s jejím otcem a ujistil ho, že to s ní myslí opravdu vážně. 

Společné chvilky zamilovaných však byly spíše vzácností. Možná by se ještě dlouho nic nedělo, kdyby Jan neutrpěl na podzim 1821 těžký úraz. Na Brandhofu ho zranil býk. Upoután na lůžko měl spoustu času přemýšlet o budoucnosti s Annou. Musí tento vztah co nejdříve vyřešit.

I Annin otec začal být malinko nervózní a rád by viděl dceru konečně pod čepcem. Naštěstí arcivévoda netrpěl nouzí. Uměnímilovný strýc Albert Sasko-Těšínský, zakladatel Albertiny, mu v závěti odkázal 200 tisíc tolarů. Od svého císařského bratra tedy nepotřeboval žádné zabezpečení, „pouze“ souhlas se svatbou.

Císař si vše rozmyslel

Dodal si tudíž odvahy a vypravil se do Vídně, kde si sjednal na 5. února 1823 soukromé slyšení u císaře. Ve Vídni už o jeho lásce věděli. Kancléř Metternich nechával delší dobu sledovat Anninu rodinu a doufal, že objeví něco kompromitujícího. Arcivévoda se na rozhovor, který probíhal formou osobní zpovědi, dlouho připravoval. Vysvětlil císaři, proč se vlastně doposud neoženil, a požádal o svolení k sňatku. Císař Jana nepřerušoval, teprve potom se zeptal, jak si představuje budoucí život. Zajímal se taky o Annu. Je-li mladá a hezká a není-li marnivá. Arcivévoda s sebou prozíravě přinesl návrh písemného souhlasu se sňatkem. Za dva měsíce si císař Jana povolal do Vídně a s těžkým srdcem sňatek písemně povolil.

Kdyby byl Jan mladší, nejspíš by se okamžitě oženil. Byl to však rozvážný muž, nechtěl sňatek uspěchat… Mezitím se však ve Vídni rozjela mašinérie intrik a pomluv, členy habsburského arcidómu chystaný morganatický sňatek pobouřil a tlačili na nerozhodného císaře, aby změnil názor. Císař nemohl oficiálně souhlas odvolat, znovu si však arcivévodu pozval do Hofburgu a vyjádřil „pochybnosti o správnosti sňatku“. 

Pouhou „hospodyní“?

Oba bratři nakonec uzavřeli kompromis. Císař povolil, aby si vzal arcivévoda Annu do svého domu jako hospodyni a ten souhlasil s odsunutím sňatku na pozdější dobu. Pět a půl roku držel arcivévoda slovo dané bratrovi, že se nebude zmiňovat o svatbě. Pak ale podnikl kroky, aby zabezpečil Anninu budoucnost. Pořídil závěť, v níž na Annu štědře pamatoval, a chytře se rozhodl s ní seznámit stárnoucího císaře. Ten si uvědomil, že Jan neustoupil ani o krok, že vzájemná láska jeho bratra a Anny je stejně vřelá jako na počátku. Nařídil mu proto, aby „tu věc ukončil s požehnáním kněze“.

Nevíme, zda měla společná domácnost arcivévody a Anny Plochlové skutečně platonický charakter. Arcivévoda do své smrti tvrdil, že se v těch šesti letech čekání Anny nedotkl, i když pokušení asi vznikala denně. Pokud mluvil pravdu, byl arcivévoda skutečný formát! 

Je hodina před půlnocí, kalendář ukazuje 18. únor 1829. V tichosti a naprostém utajení se jen v přítomnosti kněze a dvou svědků koná více než komorní svatba. Ostatně tak nějak si to přál Janův císařský bratr. Konečně po deseti letech nic nestojí v cestě osobnímu štěstí dvou šlechetných lidí! Brzy se událost ve Štýrsku rozkřikne. Arcivévodu, kterému říkali „štýrský princ“, všude i s Annou vítali. Ne ale ještě ve Vídni. V roce 1830 projevil císař přání se se svou švagrovou seznámit na soukromé audienci v Hofburgu. Teprve v roce 1833 udělil bratrovi svolení, aby svůj sňatek oficiálně uvedl ve známost i ve Vídni. A o rok později Annu povýšil do šlechtického stavu. Stala se baronkou von Brandhofen s právem na vlastní erb. 

Happy end

Společenské ledy byly nakonec prolomeny, ale štěstí manželů nebylo stále dokonalé. Dosáhli všeho, co si přáli, jen potomek stále nepřicházel, i když Anna podstupovala nesčetné lázeňské kúry. Už se s tím vyrovnali, když Annu začaly přepadat nevolnosti a lékaři zjistili těhotenství. Nebylo šťastnějšího páru, když se po deseti letech harmonického manželství v roce 1839 narodil syn. Dostal po císaři jméno František. 

TIP: Sňatky tradicím navzdory: Který monarcha se oženil pod svůj stav?

Malý František zůstal jediným arcivévodovým dítětem. Radovalo se celé Štýrsko a blahopřání přišlo i od obávaného knížete Metternicha. Kupodivu to on se zasloužil o to, že Františkovi udělil císař Ferdinand Dobrotivý titul hraběte z Merana. I Anna se dočkala. Titul hraběnka z Merana jí propůjčil v roce 1850 mladý císař František Josef I.