Jan Melič: Zapomenutý český lékař, který léčil chudé

Nástup Marie Terezie na rakouský trůn v roce 1740 znamenal pro české země počátek období značných změn ve všech oblastech života, zdravotnictví nevyjímaje. Pět let po své korunovaci přijala císařovna na pozici svého osobního lékaře holandského rodáka Gerarda von Swietena, jenž si brzy získal u dvora velký vliv. Z jeho popudu provedla panovnice celou řadu reforem zdravotnického systému, například obnovila klinické praxe při studiích medicíny. A vzhledem k tomu, že von Swietenovou specializací se v průběhu kariéry stalo porodnictví, dostal se i dlouho opomíjený obor do popředí zájmu císařských lékařů.

Mašina pro studenty

Osmnácté století se stalo svědkem založení první porodnice na našem území – v roce 1765 byl v tzv. Vlašském špitále na pražské Malé Straně zprovozněn ústav pečující o matky a jejich děti, kde později probíhala rovněž výuka porodnictví. Přesto šlo tou dobou o jedinou instituci plnící uvedenou roli nejen v Praze, ale i v celých Čechách. O třiadvacet let později k ní přibyla veřejná porodnice vedle kostela sv. Apolináře, jenž se nachází nedaleko dnešní stejnojmenné gynekologicko-porodnické kliniky.

Sloužila pro anonymní porody, přičemž ženy zde mohly své novorozence odložit. V téže době se poznatky o daném oboru zařadily také do přednášek Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde se prvním profesorem porodnictví stal v roce 1759 Ignác Ruth. Ten vedl lekce ve zmíněném Vlašském špitále a mimo jiné zavedl používání tzv. mašiny, tedy kožený model ženy od pasu dolů včetně „fantomu“ neboli umělého novorozence. Uvádí se však, že jeho výuka nebyla hodnocena příliš kladně a nedařila se ani organizace praktické části.

Profesor a primář

Na skutečně „povolaného“ vyučujícího se tak stále čekalo – a stal se jím Čech Jan Melič, který jako jeden z prvních absolventů lékařské fakulty zvolil za svou specializaci právě přivádění dětí na svět. Syn staroměstského truhláře Františka se narodil v domě u svatého Václava v Celetné ulici, s dnešním číslem popisným 59, před dvěma sty šedesáti lety. Jeho přínos tuzemskému porodnictví ovšem ocenily teprve pozdější generace, a tak jej čekal osud v mnoha ohledech podobný dalším medicínským pionýrům své doby: nepochopení a smrt v chudobě a zapomnění.

Znalosti čerpal zejména při pobytech v cizině, konkrétně při studijních cestách do německého Hamburku, Mnichova a Jeny. Roku 1786 získal coby třiadvacetiletý titul magistra porodnictví a záhy obdržel místo profesora na své alma mater. Později zastával rovněž pozici primáře porodnického oddělení ve Všeobecné fakultní nemocnici, kterou v roce 1790 nechal založit císař Josef II. výnosem o zdravotních ústavech v rakouském císařství. Šlo o čtvrtou nemocnici v monarchii, po té ve Vídni, Brně a Olomouci.

Nepochopený inovátor

Dnešní autoři označují Jana Meliče za osobnost českého porodnictví, otce mnohých přelomových myšlenek – kupříkladu se jako první zabýval sociální problematikou mateřství, přičemž podal návrh na nemocenské pojištění žen, ale i mužů, odstupňované podle výdělků a majetnosti. Jenže nápad se nesetkal s pochopením u tehdejších úřadů a na svou realizaci tak musel počkat. A nebylo to poprvé, kdy průkopnický lékař čelil odmítnutí: Jeho vrstevníci s ním nesouhlasili například tehdy, když přišel s odvážným návrhem zavést kromě teoretické výuky také praktickou.

Dnes zcela běžnou součást studia tehdy jeho nadřízení považovali za zbytečnou, stejně jako další z novátorských snah podrobovat nastávající matky vyšetřením již od prvních týdnů těhotenství. Není proto divu, že spory s lékařským sborem univerzity nakonec v roce 1806 vyvrcholily v rozhodnutí odejít i s rodinou do Vídně. I přes odpor zdravotnických autorit ale Melič zanechal v Praze významnou stopu, a to nejen tím, že úspěšně naplnil své poslání lékaře a prokazatelně zachránil životy nejedné pacientky i jejího potomka.

Učitel slavných

V roce 1787, tedy pouhý rok po absolvování medicíny, založil svou vlastní soukromou ambulantní porodnici pro nemajetné rodičky, které si nemohly dovolit porodní bábu. Porodnickou praxi brzy rozšířil i o ambulantní nemocnici pro chudé. Zpočátku ji financoval z vlastních prostředků a dědictví po své matce, později spoléhal na dary z veřejných sbírek (pro nedostatek prostředků nakonec její provoz ukončil v roce 1803). Mimochodem, v té době působilo v celém hlavním městě pouhých šest desítek lékařů a zájem o studium medicíny nebyl valný – každý ročník navštěvovaly pouhé jednotky studentů.

Melič je přijímal na praxe ve svém ústavu a mezi mediky, které osobně vyučil, se zařadila i budoucí velká jména – byl mezi nimi třeba Jan Theobald Held, jenž se později stal primářem nemocnice Milosrdných bratří (dnešní Na Františku), děkanem lékařské fakulty a nakonec i rektorem Univerzity Karlovy. V době napoleonských válek, kdy osobně ošetřoval nejen vojáky, ale i šlechtice, si vybudoval pověst zázračného uzdravovatele. Jak uvádí historička Alena Šubrtová v knize Doktor chudých, právě z Heldových pamětí čerpali pozdější badatelé většinu podrobností o životě Jana Meliče, u nějž jeden z nejvýznamnějších lékařů své doby ve dvaadvaceti letech začínal.

Historický zákrok

K zásadní události v Meličově kariéře došlo v roce 1792. Dobové prameny uvádějí, že „z živé matky vyřízl dítě, které se nemohlo narodit per via naturales“ – jinými slovy, uskutečnil první doložený císařský řez na našem území. Do té doby se tzv. sectio caesarea prováděl pouze ve výjimečných případech na mrtvých těhotných ženách, jejichž dítě bylo ještě možné zachránit. Sedmadvacetiletou Josefu Ruderovou, ženu staroměstského nožíře, která téměř vykrvácela při porodu svého prvního dítěte před dvěma lety, Melič operoval plánovaně, ačkoliv šlo o experiment s nejistým výsledkem – z přísně racionálního hlediska ale pořád s vyšší šancí na úspěch, než kdyby nechal dítě přijít na svět přirozenou cestou.

Vzhledem ke zúžené pánvi pacientky bylo zjevné, že by druhý porod nepřežila. Ve svých záznamech lékař zmiňuje, že jí šest týdnů před očekávaným termínem podával blíže nespecifikované posilující léky a k zákroku si připravil „speciálně upravené lůžko“. Melič ji omámil opiem (do prvního použití éteru tehdy zbývalo ještě více než padesát let) a s pomocí svého asistenta Jáchyma Vrabce, tehdejšího chirurga v nemocnici u Milosrdných bratří, poté vyjmul plod z těla a zašil ránu. Následně mu nezbylo než čekat, zda se žena zotaví. Zpočátku trpěla silnými bolestmi a zvracela, po dvanácti dnech nejistoty ale nabrala síly, vstala z postele a svému novorozenému synovy dala jméno Jan na počest lékaře, který oběma zachránil život.