Jan Lucemburský: „Král cizinec“ na českém trůnu

Jan byl synem lucemburského hraběte a později císaře Jindřicha VII. Poté co byl jeho otec zvolen německým králem, nabídla Janovi část české šlechty českou korunu spolu s rukou přemyslovské princezny Elišky.

Spory s domácí šlechtou

Počátky Janovy vlády byly nejisté a mezi ním a domácími šlechtici se vytvořila bariéra. V letech 1310–19 sváděl Jan Lucemburský zápas s českou šlechtou o větší moc ve státě, a dokonce i o větší podíl na královských důchodech. Rozpory mezi králem a šlechtou se vystupňovaly na přelomu let 1317–18 do otevřeného povstání, které Jana donutilo obrátit se o pomoc k Ludvíku Bavorovi, jenž zprostředkoval v dubnu 1318 smíření v Domažlicích.

Panovník ve zbroji

Ztroskotání manželství s Eliškou v roce 1319 znamenalo zlhostejnění k Čechám. V druhé polovině života pobýval Jan většinou mimo Čechy, často v Lucembursku. Byl neobyčejně statečným bojovníkem – zúčastnil se řady významných válečných konfliktů a ve válkách i politickými sňatky získal pro českou korunu definitivně Chebsko, Budyšínsko a Zhořelecko v Horní Lužici, a především vyšehradskou smlouvou z roku 1335 větší část Slezska. Stinnou stránkou jeho politiky byly vysoké daně v českých zemí, do jejichž vnitřních záležitostí přestal Jan téměř zasahovat. Česká šlechta proto roku 1333 krále Jana donutila, aby svěřil vládu v Čechách synu Václavovi (Karlovi). Smrt potkala krále roku 1346 v městečku Crécy neboli Kresčaku pár kilometrů od mořského pobřeží na pomezí krajů Artois a Pikardie. Zrovna tam se odehrávala bitva mezi Angličany a Francouzy.