Krále Jana Lucemburského potkala smrt krátce po padesátých narozeninách v městečku Crécy neboli Kresčaku pár kilometrů od mořského pobřeží na pomezí krajů Artois a Pikardie. Zrovna tam se odehrávala bitva mezi Angličany a Francouzy. Český král, jenž stál na straně Francouzů, byl slepý, ale trval na tom, že do bitvy pojede. Dva rytíři z královy družiny si ho proto vzali mezi sebe, jeho koně přivázali ke svým a český panovník, máchaje naslepo mečem kolem sebe, vyjel do boje. Až zemdlený ranami spadl z koně mezi své druhy.
Legendární smrt bojovníka
Král Jan měl v Evropě tu nejlepší pověst, říkalo se mu „ozdoba rytířstva”. Byl chován v takové úctě, že podle Palackého sňal anglický král z přilbice krále Jana supí péra s nápisem „Ich dien” - anebo ještě jinak: „Ich dene” - což v obojím případě znamená jedno: „Sloužím.”
Tato péra dal král Eduard svému synovi, Černému princi (ten se ve skutečnosti jmenoval taky Eduard), „... jenž přední čest toho dne byl sobě vysloužil. On postavil je do svého štítu, jehož užíval co princ waleský; ony pak zdobí až podnes erb jeho nástupců, princů waleských.” Což platí i pro dnešního prince waleského, prince Charlese.
TIP: Družina krále dobrodruha: Kdo stál Janu Lucemburskému věrně po boku?
Ještě předtím, než český král Jan nastoupil svou poslední cestu do Lucemburku, jak naznačuje František Palacký, dal král Eduard přenést tělo svého mrtvého protivníka do blízkého opatství Valloire. Tam bylo nabalzamováno v klášteře dominikánek, kde byla pohřbena i králova sestra Marie. Srdce krále bylo uloženo do zvláštního náhrobku.
Anglický král dal slavnostně pohřbít i padesát padlých pánů na náměstí v Crécy. Mrtvolu rytířského krále rozkázal Eduard (když se odbyly smuteční obřady) odevzdat jeho synu Karlovi. Ten se také bitvy u Kresčaku zúčastnil a zrovna si léčil zranění v blízkém opatství Ourchamps. Později, jak už víme, dal tělo odvézt do Lucemburka, do kláštera benediktinského.
