Jak se u nás na přelomu 19. a 20. století žilo měšťanům, dělníkům a venkovanům?

Je pochopitelné, že mohutný rozvoj průmyslu a zakládání nových továren s sebou přinesly i značný nárůst počtu dělníků, kteří se právě v 19. století stali novou společenskou vrstvou. Jejich životní podmínky byly zejména v období od padesátých do sedmdesátých let velmi špatné. Pracovní doba běžně dosahovala délky 12, někdy i 14 hodin. Pozitivní prvek představovalo zavedení pravidelné mzdy, což byla v českých zemích novinka. Zaměstnávány byly i děti, které například pomáhaly při domácím tkalcování už od čtyř let.

TIP: Jak se na přelomu 19. a 20. století žilo české šlechtě a bohatým průmyslníkům?

Typická dělnická rodina ve městě žila v malých domcích nebo bytech pavlačových domů vytvářejících dělnické kolonie či čtvrti. S ohledem na nedostatečnou lékařskou péči a špatné hygienické podmínky se zde často objevovaly infekční nemoci, přičemž obávanou byla zejména tuberkulóza.

Za práva pracujícího lidu

Koncem 60. let došlo k určité stagnaci výroby, což se projevilo jednak krácením mzdy a někde také propouštěním. Tehdy začalo docházet k prvním větším konfliktům mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, kdy se obě strany pokoušely ubránit (či získat) co nejvíce výhod a práv. Zejména v severních Čechách proběhla vlna stávek a demonstrací, které vyvrcholily v březnu 1870 střetem českých a německých dělníků textilní firmy Johann Liebieg ve Svárově u Tanvaldu s policií a přivolanými vojenskými posilami. Šest lidí bylo přitom zabito nebo smrtelně zraněno. Vlna protestů přinutila vládu, aby 7. dubna 1870 vydala nový tzv. koaliční zákon, který stávky legalizoval.

Svárovská stávka byla v období po roce 1948 prezentována jako typický příklad spravedlivého boje pracujících proti vykořisťovatelským kapitalistům. Ovšem v rámci objektivity je třeba říci, že majitel továrny baron Liebieg byl jedním z prvních, kdo položil základy moderního českého textilního průmyslu a také začal stavět první bytové domy pro dělníky. Ty představovaly na svou dobu poměrně solidní bydlení.

Pozice dělníků se od počátku sedmdesátých let 19. století začala obecně zlepšovat. Početně stále sílící dělnictvo také začalo požadovat podíl na politické moci. V roce 1878 byla v Praze založena českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, jejímž cílem měl být zejména boj za práva dělníků.

Zpočátku někteří sociální demokraté v monarchii prosazovali nekompromisní politiku třídního boje. Po počátečních sporech uvnitř strany se postupně stala vlivným politickým činitelem, což umožnilo zejména postupné rozšiřování volebního práva v zemích takzvaného Předlitavska (západní části monarchie včetně českých zemí). Po Badeniho volební reformě se sociální demokraté poprvé zúčastnili voleb v roce 1897 a se zavedením všeobecného volebního práva pro muže o deset let později se pak do říšské rady dostalo množství sociálně demokratických poslanců. Ženy ovšem v dobách Rakouska-Uherska volit nemohly, pokud nebyly šlechtičnami držícími takzvaný deskový statek.

Byt pro tři rodiny

Za vlády Františka Josefa I. došlo také ke značnému rozvoji měst a narůstal počet jejich obyvatel. Významnou úlohu zde hrála migrace z venkova, protože noví příchozí i starousedlíci se navzájem ovlivňovali. Symbolem bydlení ve městě se staly činžovní domy, které byly stavěny ve velkém právě z důvodu značného nedostatku bytů. Problém často představovala výše nájemného, takže v mnoha případech docházelo k situaci, kdy žil v jediné místnosti velký počet lidí. 

Typickým případem byla Praha, která nabízela nepříliš kvalitní, ale o to dražší bydlení. Ze společenského hlediska bylo přípustné bydlet pouze uvnitř původních hradeb Starého a Nového Města pražského, přestože ty se od sedmdesátých let 19. století začaly bourat. Až po roce 1900 začali lidé opouštět starou zástavbu a stěhovali se do pohodlnějších bytů za hradby. Hrozné podmínky panovaly především v pražské židovské čtvrti Josefově, kde v polovině 19. století žilo už jen 10 % Židů a většinu tvořily nejchudší vrstvy. V jednom malém bytě se někdy mačkaly tři rodiny, o jeden suchý záchod se dělili nájemníci z až deseti bytů, což představovalo zhruba třicet rodin. Je pochopitelné, že v takovém prostředí přímo bujely nakažlivé nemoci a panovala zde vysoká úmrtnost. Jen o málo lepší situace panovala na Žižkově, kde se bydlelo především v pavlačových domech. 

K lepšímu se vše začalo měnit až na přelomu 19. a 20. století, kdy se objevily osvětové příručky. Ty obsahovaly doporučení, že každá rodina by měla mít pro sebe dvě až tři místnosti, což si ovšem všichni nemohli dovolit. Klasickou městskou rodinu z „lepších vrstev“ v tomto období tvořili rodiče se svými nezaopatřenými dětmi, prarodiče žili samostatně. Počet dětí v jedné rodině dosahoval i deseti, protože dětská úmrtnost byla ve druhé polovině 19. století stále vysoká. Rodina u sebe mohla mít ubytovaného i příbuzného, který v daném městě třeba studoval. Pán domu se také často staral o svou neprovdanou nebo ovdovělou sestru. 

Na majetkové situaci rodiny závisel i počet personálu. V domácnosti se mohly vyskytovat služky, kuchařky, vychovatelky, zahradníci a podobně. Jelikož se voda a uhlí a dříví na topení musely nosit ručně, pořizovali si alespoň jednu služku i měšťané, kteří příliš movití nebyli. Otec byl v rodině hlavní autoritou, ovšem právě v této době můžeme pozorovat postupný pokles jeho pozice v roli nezpochybnitelné „hlavy rodiny“. O svá práva se začaly hlásit ženy, jejichž touhou bylo především se vzdělávat. Už roku 1862 byla v Praze otevřena vyšší dívčí škola a roku 1890 první dívčí gymnázium.

Krize živitelů společnosti

Zásadní změny zaznamenal i venkovský život, který byl silně ovlivněn panujícím způsobem hospodaření. Až do poloviny 19. století přetrvával na polích tříletý sled – ozim, jař a úhor. Veškerá půda se dělila do tří dílů: na dva z nich se zasel ozim a jař a třetí sloužil jako pastvina. V průběhu druhé poloviny 19. století se rozšířilo střídání plodin v promyšlených čtyřletých cyklech už bez úhoru. Technický pokrok přinesl první secí a žací stroje, sekačky, mlátičky a samovazy. To ovšem nemohlo nijak ovlivnit různé agrární krize. Negativně dopadla na zemědělství také první světová válka.

I po zrušení poddanství za náhradu roku 1848 patřily největší velkostatky nadále šlechtě a některé z nich byly skutečně obrovské. Například fideikomisní panství Hluboká v majetku Adolfa Josefa knížete Schwarzenberga mělo před první světovou válkou rozlohu 17 424 hektarů, panství Děčín patřící Františku knížeti Thun-Hohensteinovi rozlohu 10 469 hektarů a podobně. Náhrada, kterou šlechta dostávala po roce 1848 za „ztrátu poddaných“, tvořila v českých zemích sumu zhruba devadesát miliónů zlatých. Právě ta umožnila šlechtě rychlý přechod ke kapitalistickému podnikání. Získané prostředky využívali majitelé velkostatků k investicím do zemědělské výroby, ale také do bankovního podnikání a výroby průmyslové. Mnoho velkostatků vlastnila i církev, dále existovalo množství statků středních, malých i drobných zemědělců, jejichž pozemky oddělovaly hraniční meze. 

V zákonech z let 1868 a 1869 byla prohlášena naprostá dělitelnost a tím pádem i směnitelnost půdy, takže nyní mohli zemědělci svobodně rozhodovat o své půdě podle vlastního uvážení. Řada rolníků si potom půdu také pronajímala či propachtovávala, což se rozvinulo takovým způsobem, že na přelomu 19. a 20. století hospodařila asi třetina všech rolníků buď úplně, nebo alespoň zčásti na pronajaté půdě. Tím ovšem narůstalo i jejich zadlužování.

V letech 1868–1902 vzrostlo celkové zadlužení rolnictva na více než dvojnásobek. Nejhůře byla postižena kategorie drobných zemědělců vlastnících půdu do pěti hektarů, kde bylo zadluženo asi 70 % hospodářství. Kvůli tomu výrazně vzrostl počet exekucí – ročně bylo takto postiženo v průměru 2 800 hospodářství. Řada drobných rolníků se proto nechávala najmout jako námezdní síly na velkostatky, nebo vedle obhospodařování vlastních polí pracovali jako řemeslníci. Není divu, že někteří lidé řešili svou neutěšenou finanční situaci odchodem za prací do města nebo dokonce do zámoří. 

Na sociálních poměrech a finančních možnostech sedláků pochopitelně závisela úroveň jejich bydlení. Bohatší vlastnili uzavřené čtyřboké selské zděné dvory obestavěné obytnými, zemědělskými a hospodářskými budovami. Zejména v jižních Čechách byla řada statků postavena ve stylu selského baroka s bohatou štukovou výzdobou průčelí a štítů. Chudší rolníci vlastnili podstatně skromnější chalupy. V hornatých oblastech se jednalo o roubené dřevěné stavby, protože dřevo zde bylo stále nejlevnějším a nejdostupnějším stavebním materiálem. Lidovou architekturu výrazně ovlivňovalo okolní prostředí, takže jinak vypadala selská usedlost v jižních Čechách a jinak třeba na Valašsku. Větší statky poskytovaly svým majitelům samozřejmě více pohodlí, zatímco v malých chalupách rodina bydlela, spala, pracovala, vařila i chovala domácí zvířata v jedné místnosti.

Staré dobré časy

Období vlády císaře Františka Josefa I. bylo v českých zemích velmi hektické. Došlo k postupnému zániku dosavadních tradičních struktur ve společnosti. Mohutný průmyslový rozvoj měl za následek růst měst a jejich vnitřní proměnu, a zásadní změny probíhaly i na venkově. Rozvíjela se kultura a vyšší vzdělání začalo být dostupné širšímu okruhu lidí. Také podíl na politické moci byl v tomto období umožněn i jiným vrstvám než jen šlechtě, která naopak o svá feudální práva definitivně přicházela. 

TIP: Lesk a bída Československa: Jak vypadal život nižších vrstev za První republiky?

Život v oněch časech nebyl tak uspěchaný, jako je tomu v dnešní době, a také mezilidské vztahy probíhaly poněkud jiným způsobem. Právě to je zřejmě hlavním důvodem skutečnosti, že v současné době pohlíží mnoho lidí na toto období s určitou nostalgií a vzpomíná na „staré dobré časy“ Rakousko-Uherska před příchodem strašlivé pohromy v podobě první světové války.