Jak připravit státní bankrot: Mincovní konsorcium přivedlo české země na mizinu

Hans de Witte (1583–1630), jenž se od roku 1627 honosil rytířským titulem, předešel v odchodu ze světa většinu svých někdejších kumpánů. Přežili ho Pavel Michna z Vacínova, Albrecht z Valdštejna i Jakub Baševi (Bassevi) z Treuenbergu. Prvního z nich v srpnu 1632 skolila úplavice, s druhým v únoru 1634 zúčtovalo vražedné komando, třetí skonal na útěku před spravedlností v květnu 1634. Dříve než malostranský sebevrah zemřel Karel z Lichtenštejna. Ani jemu, navzdory všem poctám a bohatství, z nichž se mohl těšit, nebylo v únoru 1627 dopřáno vypustit duši s čistým svědomím. Co všechny tyto muže spojovalo? 

Krize přichází 

Jmenovaní pánové patřili ke členům podnikatelské společnosti, pro niž se právě podle Nizozemce de Witteho vžilo označení wittské (mincovní) konsorcium. Do činnosti tohoto podivného sdružení zcela jistě byli přímo či nepřímo zapojeni další vlivní lidé. Avšak pouze u jmenovaných pěti osob můžeme zcela bezpečně potvrdit jejich bezprostřední členství v organizaci, jejíž dalekosáhlé finanční machinace z počátku 20. let 17. století vyústily ve státní bankrot z prosince 1623. 

Z dnešního pohledu se přímo nabízí srovnávat tyto pochybné aktivity s čachry našich současných či nedávných „tunelářů“. Bylo by však chybou domnívat se, že působení mincovního konsorcia představovalo bezprecedentní jev, pro který se vytvořily příhodné podmínky pouze díky zjitřené situaci v českých zemích po porážce stavovského povstání. 

Doba působení wittského konsorcia byla spíše než čímkoli jiným vyvrcholením širších trendů peněžního vývoje, které se ve střední Evropě projevovaly mnohem dříve, než vypukla třicetiletá válka. Výrazné inflační tendence byly v této oblasti patrné už na přelomu 16. a 17. století. Promítalo se v nich řetězení více vzájemně provázaných příčin. Především se od druhé poloviny 16. věku ve zdejším obchodu prohluboval nedostatek stříbra. Souviselo to s poklesem produkce středoevropských stříbrných dolů a pasivní bilancí dovozu a vývozu drahých kovů. Přísun stříbra i zlata, které byly přiváženy z Nového světa, totiž ve střední Evropě nestačil na pokrytí jejich odlivu, směřujícího převážně do oblasti Středomoří. 

Peníze ztrácejí hodnotu 

S tím, jak se rozvíjely peněžní vztahy, rostla také potřeba mincí. Jejich výrobu však dlouhodobě poznamenávaly systémové chyby ve středoevropské mincovní politice. Při růstu ceny stříbra mnoho mincoven stahovalo z oběhu starší kvalitní peníze, tavilo je a razilo z nich nové mince vyšší nominální hodnoty, ale s nižším obsahem drahého kovu. Záhy se rozšířila také spekulativní výroba velice nekvalitních drobných mincí. 

Znehodnocování měny se ještě zrychlilo po vypuknutí třicetileté války, na jejímž počátku došlo ve více oblastech střední Evropy k rozsáhlým spekulacím v mincovnictví. Počátek masové produkce takzvané kiprové měny či kiprové mince lze zaznamenat v německých oblastech Svaté říše římské národa německého, a to především v Brunšvicku. Záhy se však finanční machinace tohoto charakteru rozšířily i do českých zemí. 

K ražbě mincí s výrazně sníženým obsahem stříbra přikročili už za povstání z let 1618 až 1620 předáci vzbouřených stavů v Čechách i na Moravě. V návaznosti na mincovní řád z 28. června 1619 tam byly produkovány nadhodnocené nominály krejcarové měny. Bezprostředně po obnovení habsburské moci nad našimi zeměmi se ale v ražbě takovýchto mincí pokračovalo. Už od jara 1621 se snižování obsahu stříbra v nově vyráběných platidlech výrazně zrychlilo. Dálo se tak pod dohledem českého zemského místodržitele Karla knížete z Lichtenštejna, do jehož pravomocí se dostal i dohled nad oběživem. Ani tyto machinace ale nepostačovaly k tomu, aby uspokojily rostoucí hlad panovnické pokladny. Ta se potýkala především s akutním nedostatkem finančních prostředků potřebných pro nesmírně nákladné vydržování armády.

Vznik konsorcia 

Již během roku 1621 se proto začal rodit plán, podle nějž měly být všechny mincovny v Čechách pronajaty soukromé společnosti, která by za to ročně odváděla pevně stanovenou sumu do zeměpanské pokladny. Po dolaďování podmínek tohoto obchodu došlo 18. ledna 1622 k uzavření nájemní smlouvy, na jejímž základě společnost získala za roční nájemné ve výši šesti milionů zlatých právo ve vlastní režii razit a uvádět do oběhu mince jak v Čechách, tak na Moravě i v Dolních Rakousích. 

Podle dochovaných pramenů bylo členů konsorcia patnáct, jménem jich však dnes známe pouze pět. U dalších osob jako vlivného aristokrata Jana Oldřicha z Eggenbergu či moravského gubernátora Františka kardinála z Ditrichštejna se jejich příslušnost ke společnosti či alespoň úzké zapojení do jejích aktivit předpokládá. 

Zastřešující roli v mincovním konsorciu hráli mocní muži, mezi nimiž náleželo exkluzivní postavení Karlovi z Lichtenštejna ztělesňujícímu v oné době politickou autoritu prvního řádu. Nezanedbatelný vliv měli rovněž Albrecht z Valdštejna a Pavel Michna z Vacínova, přestože v jejich případě šlo o osobnosti na vzestupu, které měly vrchol svých kariér teprve před sebou. Nepostradatelnými účastníky podniku byli ovšem praktičtí finančníci, jejichž úkolem bylo ukočírovat celý organizačně náročný a s nemalými riziky spojený „byznys“. Vedle Hanse de Witte, vyznáním kalvinisty, šlo o židovského finančníka Jakuba Baševiho, rodáka z italské Verony, který se už od dob vlády Rudolfa II. uplatňoval jako císařský bankéř a stal se představitelem pražské židovské obce. 

Státní bankrot 

Konsorcium získalo právo razit mince jak z nově vytěženého, tak z vykupovaného zlomkového stříbra. S platností od počátku dubna 1622 měly být do mincoven v rukou společnosti odevzdávány starší mince, nuceně stahované z oběhu. Zásadním problémem lednové nájemní smlouvy bylo, že váhové parametry nových ražeb nestanovovala zcela jednoznačně, což si de Witte a jeho společníci vykládali po svém. Rozeběhla se masová, využitím nových válcovacích strojů urychlená produkce mincí, jejichž ryzost byla extrémně snižována hluboko pod úroveň, s níž se počítalo při uzavření dohody o pronájmu mincoven. Důsledkem bylo zaplavení trhu penězi, které rychle ztrácely důvěru obyvatelstva. Panovala obrovská inflace. Pro nehodnotná platidla se pak prosazovalo také označení dlouhá mince, odvozené z představy dlouhého počítání skutečné hodnoty těchto pochybných peněz. Činnost konsorcia se vymkla kontrole panovníka a vedla k rozvratu měny. 

Ražba znehodnoceného oběživa přesto trvala až do července 1623, tedy ještě po vypršení původně roční a posléze do konce března 1623 prodloužené nájemní smlouvy s wittským konsorciem. V létě byla další výroba dlouhé mince zakázána. 

Císařský patent z 14. prosince téhož roku, v Čechách zveřejněný 28. prosince prostřednictvím patentu Karla z Lichtenštejna, pak vyhlašoval státní bankrot. Úpadek měny označovaný jako mincovní kalada či kaláda (z italského výrazu calata – pokles, úbytek, úpadek) v praxi znamenal, že byly nekvalitní stříbrné ražby devalvovány na pouhých 13,3 až 8,1 % jejich původní nominální hodnoty. Výměna oběživa za nové s odpovídající ryzostí se však táhla až do poloviny 20. let. Složitě se pak řešily četné případy, kdy kalada zamíchala s hodnotou půjček jištěných dlužními úpisy a mohla fatálně poškodit některou ze zúčastněných stran v úvěrových transakcích. 

Vítězové a poražení 

Oběh kiprové mince se však především časově protnul s velkými převody nemovitého majetku spojenými s pobělohorskými konfiskacemi. Právě v souvislosti s tímto fenoménem došlo k největším majetkovým ztrátám, ale na druhé straně také k největším ziskům spekulativního charakteru. V nadhodnocených platidlech byla totiž vyplácena velká část obnosů, na které měli nárok ti příslušníci české a moravské šlechty, jejichž majetek podléhal dílčí konfiskaci. Šlo o různě velké díly úředně odhadnuté peněžní hodnoty zabavovaných statků. Velikost případné kompenzace se měla odvíjet od toho, jak se dotyční šlechtici provinili v době stavovské rebelie. Ti, kteří peníze obdrželi v dlouhé minci, byli nenávratně ožebračeni. Zato nakupující, vesměs příslušející ke straně bělohorských vítězů, mohli pohádkově zbohatnout. Sotva překvapí, že k nim patřili samotní členové wittského konsorcia. Zářným příkladem se stal Albrecht z Valdštejna, jemuž účast v této společnosti otevřela dveře k vybudování jeho obrovského dominia. 

Zatímco tragické kauzy mnoha zbídačených šlechticů nikoho nezajímaly, jinak tomu bylo se ztrátami, které utrpěla panovnická pokladna. Její ochuzení zavdalo po mincovní kaladě podnět k prošetřování činnosti konsorcia. To se však vleklo a naráželo na vliv politicky exponovaných účastníků měnových machinací. Přesto záhy čelil podezření z nelegálního obohacení na úkor císařského fisku i samotný Karel kníže z Lichtenštejna. Ortelu se sice nedožil, nicméně jeho syn musel po mnoha letech zaplatit tučný obnos zeměpanské komoře. 

Navzdory značné výši této „náhrady“ šlo o pouhý zlomek původně vymáhané sumy. Z hlediska spravedlivého zúčtování s viníky finanční krize z let 1622 až 1623 vyzněla aféra do ztracena. Z účasti na ražbě kiprové mince tak majetkově jednoznačně profitovali i Valdštejn a Pavel Michna z Vacínova. 

Pomalá spravedlnost 

Do vážných potíží se teprve s delším odstupem od kalady z prosince 1623 dostali oba finančníci, kteří zajišťovali organizační stránku výroby a distribuce lehké mince. Hvězda Jakuba Baševiho dlouho stoupala a zářila. Už v den uzavření smlouvy o pronájmu mincovního regálu wittskému konsorciu, 18. ledna 1622, získal jako první Žid na území habsburské monarchie erb a přídomek „z Treuenbergu“. Výrazem jeho exkluzivního postavení se stalo i to, že si v pražském ghettu vybudoval reprezentativní palác s arkádovým nádvořím. 

Baševiho pozice se však zásadně změnila po smrti Karla z Lichtenštejna. V rámci snah o razantnější postup ve vyšetřování činnosti mincovního konsorcia byl židovský finančník zatčen. Čtyřicet týdnů strávil ve vězení, odkud se dostal s pomocí Albrechta z Valdštejna. Ten pak Jakuba využíval jako schopného „manažera“ v ekonomické správě svých vlastních panství tvořících Frýdlantské vévodství. S Valdštejnovou likvidací v roce 1634 však ztratil Baševi mocenskou oporu a v obavách ze stíhání uprchl do Mladé Boleslavi, kde zanedlouho skonal. 

Ani v případě Hanse de Witte dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že bude pykat za své hříchy. I po kaladě poskytoval úvěrové služby císaři Ferdinandovi II. Habsburskému (1619 až 1637), který jej 10. května 1627 povýšil do rytířského stavu. Zásadní význam mělo to, že Witte působil rovněž jako bankéř ambiciózního Albrechta z Valdštejna, který se do značné míry právě díky němu mohl pouštět do svých velikášských vojensko-podnikatelských aktivit. Od roku 1628 se však Hans kvůli panovníkově a Valdštejnově liknavosti při splácení půjček dostával do problémů, které vyústily v platební neschopnost. 

Když pak byl frýdlantský vévoda v srpnu 1630 zbaven vrchního velení nad císařskou armádou a tím přišel o zázemí své válečné ekonomiky, stal se pro něj Hans, neschopný plnit jeho další finanční požadavky, pouhou přítěží. Bez milosti jej nechal padnout. Bankéř s rytířským titulem se ocitl v bezvýchodné situaci. A tak onoho osudného zářijového dne přistoupil ke studni na dvorku svého malostranského domu…