Jak přežít pakt s ďáblem? Pozoruhodný vztah Michaila Bulgakova se Stalinem

Michail Bulgakov se neohroženě prohlašoval za „mystického autora“ i v dobách, kdy vládly prokomunistické agitky a kdy literatura oslavovala nového pracujícího člověka. Mimochodem se takto neváhal označit ani v dopisech posílaných do nejvyšších kanceláří rudého impéria. Dnes jej nejvíc známe díky románu o ďáblovi nazvaném Mistr a Markétka. Co ho k faustovskému tématu, které se tolik vymykalo dobovým trendům, tak táhlo? 

Jednu z možných odpovědí nabízí už autorovo dětství. V jeho rodině se objevovali duchovní a i Bulgakovův otec přednášel náboženství. Na malého a vnímavého Michaila jistě působila i atmosféra rodného Kyjeva, kde obrazotvornost podněcovaly zejména starobylé chrámy. Duchovní věci zde získávaly takřka hmotnou sílu. Kromě toho Bulgakovova rodina ráda navštěvovala operní představení, jejichž působivá výprava rovněž přitahovala svým fantasknem. Už tehdy se patrně v kyjevském chlapci  rodila duše spisovatele, který tíhl k motivům romantickým, fantastickým nebo dokonce k nadpřirozenu.

Smrt a válka

Dost možná by se spisovatelův život odvíjel jiným směrem, nebýt předčasného skonu otce. Tendence k rozvernému životu byla ta tam! Michail cítil odpovědnost za rodinu. Snažil se přispívat do rodinného rozpočtu a dal se zapsat na medicínu, byť se jeho skryté touhy možná už tehdy ubíraly jiným směrem. Pod takovým tlakem se také výrazněji projevila jeho labilita. Uzavřel se a vyhrožoval, že se zabije. Proč? Klíčovou roli hrálo zamilované srdce. Vytoužená a zdánlivě nedosažitelná Taťtjána Lappa přispěchala za zoufalým studentíkem a vrátila mu smysl života. I přes nesouhlas okolí se vzali.

Milenecké štěstí dlouho netrvalo. Vypukla válka a mladí manželé pomáhali raněným vojákům, jak se dalo. Jakmile Bulgakov vystudoval, poslali ho sloužit do nemocnice daleko od všeho kulturního světa. Medicína mu ale nestačila. Své zážitky zvěčnil na papír a začal publikovat. Nechybělo přitom mnoho a svět by o jednoho z nejosobitějších autorů 20. století přišel. Během výkonu služby onemocněl a bolest způsobovanou otokem zaháněl morfiem. Droga začala měnit i jeho povahu. Ve své autobiograficky zaměřené tvorbě se dokonce vyrovnával s vlastním koncem. Přežil však všechno. Nemoc odezněla, zbavil se závislosti, přečkal i rozbouřenou dobu, kdy moc střídavě uchvacovali rudí a bílí. Nakonec v roce 1921 zamířil do Moskvy prosadit se na uměleckém poli.

Bída a nervy

Nedařilo se mu. Dokázal však proniknout do literárních a divadelních kruhů. Stál dokonce i sám na jevišti. Na uživení to ale zdaleka nestačilo. Aby měl co do úst, musel prodávat manželčiny šperky. Úspěch mu přinesla hra Dny Turbinových zachycující nedávnou historii země. Její inscenaci v moskevském divadle MCHAT dokonce několikrát navštívil i Stalin. Přitom si v ní mladý autor počínal doslova sebevražedně. Na hru nenávistně útočila bolševická kritika. Střídavě ji zakazovali a zase povolovali. A světe div se, za její provozování se Stalin dokonce osobně přimluvil!

Kdyby Bulgakov věděl, že alespoň poté, co zemře, bude jeho jméno znát doslova celý svět, patrně by všechna příkoří od komunistického režimu snášel lépe. On ale prožíval bezvýchodnou situaci. Psal sice a jeho hry se dokonce směly zkoušet, ale většinou je úřady na scénu buď vůbec nepustily, nebo je po několika reprízách stáhly z repertoáru. Tisk mu spílal pro jeho ideologickou závadnost. K tomu se otřásal i jeho soukromý život. Rozvedl se a podruhé se oženil. I tento svazek ale ztroskotal. A kvůli tehdejší bytové krizi nakonec došlo k paradoxní situaci, že po třetím sňatku obývala s novomanželi společnou domácnost i druhá Bulgakovova choť.

Právě toto poslední partnerství vydrželo, přestože problémů by se v něm rozhodně našlo dost. Jelena Sergejevna již měla dvě děti z předchozího manželství a Bulgakov sám na ní visel trochu jako dítě. Na geniálním autorovi se postavení štvance podepsalo a on trpěl úzkostmi, strachem i pocitem ohrožení. Děsila ho samota i smrtelnost. Přes to přese všechno zřejmě šlo až do konce o naplněné a láskyplné soužití.

Staline, pomoz!

Dnes to možná zní neuvěřitelně, ale Stalin nevzbuzoval jen hrůzu, ale také naděje na spravedlnost. Tak to alespoň vyplývá z korespondence mezi Bulgakovem a Kremlem. Připomíná to dokonce autorovu hru o Molièrovi. Také tento francouzský dramatik narážel na cenzuru, ale doufal v moudrost svého krále. Bulgakovovy dopisy Stalinovi a vládě dokonale naplňují známé rčení o „hře s ohněm“. Patrně z Bulgakovovy strany nešlo o naivitu, ale spíš o zoufalý vabank: neměl co ztratit.

Opakovaně se na nejvyšší místa obracel s voláním po nápravě svého postavení. V dopisech vysvětloval situaci nepovoleného autora. Nepokrytě volal po svobodě slova. Žádal buď o možnost profesního uplatnění nebo o povolení opustit zemi. Neopomněl zdůraznit finanční těžkosti a také to, jak se věčné ústrky podepsaly na jeho psychickém stavu.

Volá Kreml

Když se ozval telefon a ve sluchátku se ohlásil Kreml, myslel si Bulgakov, že jde o jeden ze šprýmů, jaké si divadelníci rádi provádějí. Ale diktátorův hlas ve sluchátku poznal. Tyran projevil mínění, že ruský spisovatel nemůže bez vlasti existovat a slíbil zaměstnání v divadle. A stalo se.

Bulgakov se vrhl do práce. Jeho hmotné poměry se zlepšily, ale se svými díly narážet nepřestal. Nikdy nenapsal žádnou dobově poplatnou agitku, aby se zalíbil. A množily se i jeho rozepře s režiséry. Rozešel se s činohrou a vrhl se na operní libreta. Napsal jich hned několik, ale nic z toho, do čeho vložil tolik úsilí, se nehrálo. Psal i filmové scénáře – s podobným výsledkem. Nejvíc jeho energie ovšem spolykala několikaletá práce na románu Mistr a Markétka. Bulgakov cítil, že jde o velké dílo. Do psaní dal vše a na tématu pracoval doslova do svých posledních dní.

TIP: Gangster Josif Stalin: Jak se formovala osobnost sovětského diktátora?

Ačkoliv se dlouho cítil na pokraji sil a o smrti (i dobrovolné) uvažoval, zkázu nezpůsobilo vyčerpání, ale dědičná choroba. Zemřel na stejnou diagnózu jako jeho otec. Oba dva odešli těsně před padesátkou. Bulgakov jako lékař navíc dobře věděl, co nefroskleróza obnáší. Tehdy neléčitelné onemocnění ledvin mu dávalo jen krátký čas života a on to věděl. Stihl se ještě rozloučit s přáteli, ale zasloužené literární slávy už se nedožil.