Jak pomíjivá bývá sláva: Pozoruhodný osud Alfonse Muchy (1)
Kolem malíře i jeho díla vzniklo hodně mýtů, řada také díky tomu, že on sám občas svůj životopis poněkud upravoval...
Rodné městečko Ivančice bylo Alfonsovi těsné už od dětství. Nejprve se roku 1871 vydal hledat štěstí na studie do Brna. I když se to v oficiálních životopisech neuvádí, na Slovanském gymnáziu nepatřil zrovna k pilným žákům. Opakoval druhý i třetí ročník, měl hodně zameškaných a také neomluvených hodin. Poté ho dokonce pro neprospěch vyloučili!
Rodiče trpce zklamal, i vrátil se do Ivančic, kde protekčně získal místo písaře u soudu. Zároveň se pokouší o přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze. Ortel uznávaného profesora Antonína Lhoty zní ale nekompromisně: „Mladý muži, malířů je hodně, ale peněz je málo. Najděte si raději jiné zaměstnání, kde se lépe uplatníte.“
Malířem kulis ve Vídni
Jednoho podzimního odpoledne roku 1879 se mu dostaly do rukou vídeňské noviny a zrak mu padl na inzerát firmy Kautsky-Brioschi-Burghardt. Společnost vyrábějící divadelní dekorace hledala šikovné malíře. Mucha se okamžitě do Vídně vypravil, předložil pár kreseb a byl přijat. Přes den maluje, večer navštěvuje kurzy malířství. A také divadelní představení, na něž má zaměstnanecké „volňásky“. Jednou se dostane do veřejnosti volně přístupného ateliéru vídeňské malířské celebrity Hanse Makarta. Je ohromen jeho velkolepostí. Život ve Vídni Alfonse doslova fascinuje.
Možná by se Muchův život vyvíjel úplně jinak, kdyby nedošlo k velké tragédii: 10. prosince 1881 totiž vypukl ve vídeňském divadle Ringtheater obrovský požár, při němž zahynulo téměř 400 diváků. Vídeňané úplně přestali chodit do divadel, firma Kautsky-Brioschi-Burghardt přišla o zakázky a Alfons dostal jako jeden z prvních výpověď. Vrací se tedy na Moravu a za pár zlatých maluje krajinky i portréty…
A opět zasáhl osud…
Svým talentem zaujal znalce umění a amatérského malíře hraběte Karla Khuena-Belassiho, který ho doporučil svému bratrovi Eduardovi. Ten si ho najal, aby freskami vyzdobil jeho zámek Emmanhof u Hrušovan a rovněž i hrad Gandegg v Tyrolích. Práce snů! Dostává volnou ruku a navíc i plné zaopatření!
Nadmíru je spokojen i pan hrabě. I rozhodne se mladému umělci umožnit studium malby v zahraničí a stává se jeho mecenášem. Mucha si prosadí Královskou akademii v Mnichově. Díky skvělé přijímací zkoušce může nastoupit hned do třetího ročníku. A moc si toho považuje. V Mnichově se mu vlastně dostává prvního výtvarného vzdělání i uznání ze strany učitelů i spolužáků. Vydrží tam dva roky.
Za štědré podpory pana hraběte míří v roce 1887 do Mekky umělců – do Paříže. Neumí jediné francouzské slovo, ale je šťastný. Jako kdysi ve Vídni, i tady si připadá jako ve snu. Zapisuje se na Julianovu akademii. Po ročním studiu se o prázdninách vrací do Hrušovan, musí se nějak revanšovat svému chlebodárci. A opět hurá do Paříže. Jenže přestupuje na Colarossiho akademii. Důvod? Neznámý! Pak ale nastává krutý pád...
Ztracená důvěra
V roce 1889 zčistajasna končí hraběcí podpora. Alfons Mucha, navyklý na relativně pohodlný život, se náhle ocitá bez prostředků. Nikdy to nevysvětlil ani on, ani jeho syn Jiří v životopise svého otce. Můžeme se jen domýšlet. Publicista a režisér Jan Boněk ve své knize Praha Alfonse Muchy uvádí: „Mucha nikdy nepřiznal žádnou vinu ze své strany. Přitom nejpravděpodobnější příčinou se zdá být hrabětem objevená skutečnost, o které svědčí poznámka v matrice mnichovské Královské akademie. Je zde totiž zapsáno, že Mucha nezaplatil školné, a proto byl ze školy vyloučen. Hrabě byl jistě hluboce zklamán, dobře věděl, že Mucha měl na studia peněz dost. Stará hloupost zřejmě nerozvážného malíře po letech dohnala, hrabě Khuen-Belassi zradu důvěry neodpustil.“
Opět se tedy dostává na pomyslné dno. Hledá si práci jako ilustrátor, nějak se živit musí. Na začátku devadesátých let 19. století prý pobývalo v Paříži na padesát tisíc registrovaných malířů! Konkurence obrovská! Bojuje se o každou zakázku. Mucha sdílí ateliér s kolegou Luďkem Maroldem (1865–1898). Aby vůbec přežil, přijme Mucha nakonec mizerně placené místo ilustrátora dětského časopisu. Stává se ale známějším, dokonce získává za ilustrace ocenění. Stále si věří – právem…
