Jak obelstít štěstěnu? Hra v kostky baví už více než dva tisíce let
Hry s kostkami dávají velký prostor náhodě a štěstí. A přesto lidé už přes dva tisíce let ochotně pokoušejí osud. Jak ukazuje výzkum, na férovou hru myslí design kostek teprve chvíli
Viděno optikou našich dávných předků vůbec nezáleželo na tom, jestli hrajete s kostkami vyrobenými ze slonoviny, kostí, mramoru, dřeva nebo pálené hlíny. O tom, co padne, totiž rozhoduje štěstěna a vůle bohů. Že jsou kostky nevyvážené, odřené, nebo nedodržují přesný tvar kvádru? To vše ke hře patří. A na tom samozřejmě falešní hráči a šejdíři staví svůj úspěch. Je totiž těžké prokázat jim úmyslný podvod.
Dokud každá strana kostky nese odlišné číslo, je technicky vše v naprostém pořádku. Že to není fér? To je pojem, o kterém hazardující Římané nebo kupčíci ve středověkých krčmách nemají ponětí. Možná proto Jelmer Eerkens, profesor antropologie z Kalifornské univerzity v Davisu, podrobil fenomén hracích kostek důsledné analýze.
Což prý nebylo zrovna snadné. „V archeologických nálezech se objevují spíše jako jednotlivé artefakty, často ztracené mezi odpadky domácností, nebo v kapsách pohřbených osob. Archeologové se navíc dosud spokojovali s tím, že se soustředili na samotný fakt nálezu hracích kostek, případně na materiál, z jakého byly vyrobeny. Nikdo se ale zatím nepodíval na to, co vlastně kostky nesou na svých stěnách.“
Eerkens prozkoumal 110 pečlivě datovaných kostek z různých lokalit i historických údobí. A výsledek? Za poslední dva tisíce let urazily dlouhou cestu k tomu, aby se staly „férovější“. Teprve v období renesance se totiž pod vlivem tehdejších učenců začalo měnit rozložení čísel na kostce.
Kostky jsou vrženy
Můžou za to vlastně Blaise Pascal, francouzský matematik a filosof a jeho kolega Pierre de Fermat. Oba renesanční géniové se totiž pustili do výpočtů pravděpodobnosti. A zjistili, že nenáhodné rozmístění čísel na hracích kostkách vede k předpověditelným výsledkům. O tom, co padne při hře, tedy nerozhoduje Bůh nebo štěstěna, ale prostá a přesná pravděpodobnost. Své závěry přitom často konzultovali s hráči kostek, včetně těch, kteří se živili podvodnou hrou. Jim tahle matematická hádanka byla zřejmá už delší dobu. A na základě „objevu“ matematiků se sami hráči začali shánět po kostkách, kde sestava čísel zvyšovala podíl náhody a snižovala riziko podvodné manipulace. Jak tedy vypadaly kostky dříve?
TIP: Je libo partičku latrunculi? Tajemství pravidel hry, kterou se bavili staří Římané
Pokud ponecháme stranou rozmanitý materiál a tvar, který často neodpovídal ideální krychli, dočkali bychom se překvapení. Za časů starého Říma totiž bylo zvykem číslovat kostky zcela náhodně. Pozice jednotlivých cifer nebyla dána. Za hlubokého středověku (kolem roku 1100) se pak čísla na kostce řadí do „primů“. Jednička je naproti dvojce, trojka naproti čtverce. Mimochodem, tento model číslování se do Evropy dostal z Egypta. Teprve kolem roku 1450 se začínají objevovat první kostky řazené podle „sedmiček“, tedy tak, aby součet protilehlých stran dal číslo 7 (šestka naproti jedničce, dvojka naproti pětce).
„Je to zvláštní, jak taková obyčejná věc jako hrací kostka může odrážet měnící se pohled lidí na víru a svět okolo,“ říká Eerkens. „Velká popularita ´standardních a férových´ sedmičkových kostek je totiž příkladem toho, jak hráči začali chápat, že jejich hru neřídí osud či Bůh, ale matematická pravděpodobnost.“
