Jak město ztratilo svou tvář: Praha zaplatila za kontroverzní asanaci krutou daň

Zlatá éra, kterou hlavní město prožívalo především na přelomu 16. a 17. století, dávno pominula. Ve století páry Praha stagnovala a dávno nestíhala držet krok s jinými evropskými metropolemi, především pak s Paříží a Vídní, které pro většinu světa platily za nedostižné kulturní a architektonické vzory. První přelomový moment předznamenávající debaty o změnách se odehrál v roce 1866. Tehdy došlo na rozhodnutí, že už se dál nebude využívat někdejšího opevnění, což uvolnilo ruce k novým a často velmi smělým plánům. S některými z nich přišel o pár let později Spolek architektů a inženýrů v Království českém. Jeho zpráva definitivně natočila kormidlo k budoucí přestavbě značné části Prahy. Jenže tak rozsáhlý a náročný projekt vyžadoval také adekvátní přípravu. 

Čtvrť nemocí a zlodějů

Na začátku 80. let už spousta lidí považovala situaci ve stověžaté matičce za neudržitelnou. Především z Židovského města přejmenovaného na Josefov a některých částí Starého a Nového Města už dávno nebyla čtvrť izraelitských obchodníků a řemeslníků. Místo toho šlo spíše o místa špíny, chudoby a všemožných pochybných existencí. 

„Nechceme raditi občanu, jenž má slabé nervy, aby odvážil se do labyrintu starých černých kanálů, pokrytých staletou špínou, domů polorozbořených aneb stlučených z pěti, šesti mnohdy až deseti dílů, z nichž každý téměř z jiného datuje se století,“ napsaly o městské části v roce 1883 Národní listy, které také upozorňovaly na fakt, že se toto ghetto nachází v těsné blízkosti hlavního pražského „salonu“, tedy Staroměstského náměstí. Jenže říšská byrokracie byla neúprosná a vytvoření plánů, následné pozměňování a nakonec také schválení příslušných zákonů zabralo ještě dlouhých deset let. 

V roce 1893 se už však zdálo jasné, že k projektu dojde. Obyvatelé se postupně stěhovali pryč a vlastníci domů usilovali o to, aby to byli právě oni, kdo si bude moci jednotlivé části přebudovat po svém. A ačkoliv kritika veřejnosti směrem k vedení města postupně sílila, zřízená asanační kancelář vedená sekretářem Augustinem Steinem usilovně pracovala na detailním plánu realizace. Ten pak počítal s tím, že se provedení neujmou žádní soukromníci, ale sama obec. 

Oblast byla rozdělena na 38 částí, ve kterých měla akce postupně proběhnout. Záhy se také začalo s vyvlastňováním, ale ani to nešlo úplně hladce. „V některých případech činili páni radové majitelům nemovitostí tak nepatrné a skutečným cenám majetků tak málo vyhovující nabídky, že majitelé domů roztrpčeně odcházeli ze Staroměstské radnice,“ napsaly 22. února toho roku Národní listy.

Mrštíkův boj

Záhy bylo jasné, že vyvlastňování nebude největším tématem celého plánu. Tím se rychle stal boj za zachování takzvané Staré Prahy, tedy snaha o co nejcitlivější přístup ke zdejším památkám a historickému duchu, který celá oblast má. Především z řad novinářů zaznívaly v tomto směru mnohé kritické hlasy, což záhy začali reflektovat i politici. Vrcholem dané kritiky byl takzvaný Velikonoční manifest z pera spisovatele a novináře Viléma Mrštíka. 

„Nenápadným krokem olupována o nejdražší skvost, svůj historický malebný ráz, a zastavena byla tupými činžáky vkusu tak odporného, že až stydno se k tomu veřejně přiznati,“ píše rozzlobeně v té době už velmi uznávaná osobnost. Obavy nakonec přinesly výsledky v podobě vzniku dvou komisí zaměřených na památky a architekturu, které se asanačními plány zabývaly a navrhovaly nezbytné úpravy a změny.

První domy jdou k zemi 

Rok 1896 se chýlil ke konci a celá Praha se zájmem sledovala přípravy na bourání prvních 28 staveb. Vedení města to tehdy udělalo chytře. Jakýmkoliv protestům předešlo tím, že jako první nechalo zbořit barabizny s nejhorší pověstí a hygienickou situací. Pražané jejich pád vítali víceméně s povděkem, a mnozí dokonce využili možnosti se za mírné vstupné podívat do ohrazeného areálu budoucí demolice. Samotná likvidace proběhla v prvním čtvrtletí roku 1897, a to za vytrvalé pozornosti novinářů. Díky nim se místní dozvěděli také mnoho bulvárních detailů z postupujícího bourání. Jednou to byla zpráva o nalezení cenných židovských artefaktů, jindy o náročném čištění sklepů naplněných „smrdutým obsahem“ nebo o krysách značné velikosti, které vylézají na povrch. 

První demolice se pomalu chýlila ke konci a vedení města už připravovalo další. Mezitím se ovšem znovu rozhořel spor o zachování pražských památek. Především členové Umělecké komise začali upozorňovat na to, že jim městská rada nenaslouchá, načež opět promluvila novinářská krasomluva v čele s ostrými výpady Viléma Mrštíka. Ten ve svém článku Bestia triumphans v podstatě označil radní za nevzdělance bez svědomí, což vedlo k rozlícené a snad i trochu dětinské snaze urychleně zbourat především kostel svatého Václava na Zderaze a kostel Nejsvětější Trojice v Podskalí. 

Proti tomu se ale po velké přímluvě členů komisí nakonec postavil tehdejší starosta Jan Podlipný. Bylo to ojedinělé vítězství. S tím, jak asanace postupovala, se totiž obrana jednotlivých památek stávala těžší a těžší. V lednu 1898 dokonce rezignovala na svůj úřad Umělecká komise. Její členové to odůvodnili slovy, že nedokážou docílit toho, co od nich bylo očekáváno.

Vrchol asanace

Ačkoliv kritika z řad veřejnosti následně ještě zesílila a zapojili se do ní kupříkladu i studenti, vnitřní tlak na představitele města po rezignaci Umělecké komise ochabnul. Definitivně převládl názor, že hygienické a revitalizační důvody bourání mají přednost před historickým hlediskem, a do schválených plánů stále výrazněji zasahovaly nejen osobní názory členů městské rady, ale i jejich ekonomické zájmy. Asanace se proto rozjela nevídanou rychlostí. Historické domy nyní mizely doslova po celých blocích. V prach se obrátily celé řady stovky let starých budov mezi Melantrichovou a Havelskou, domy v Benediktské, na Uhelném trhu, v Říční na Malostranském nábřeží a v řadě dalších ulic. Uvolnit místo novému paláci Pražské městské pojišťovny nakonec musela i trojice domů na severní straně Staroměstského náměstí.

Kontroverzní dodnes

S tím, jak přibývalo parcel pro novou zástavbu, také sílila snaha města o jejich rozprodávání. Zpočátku byl zájem o jednotlivá staveniště prakticky minimální a selhaly i snahy spojit síly s některým z velkých bankovních domů, který by mohl investovat do rozsáhlejší výstavby. Nakonec se ale i tento problém podařilo vyřešit, když se ukázalo, jaký zájem mají nájemníci o první postavené domy. Nejbouřlivější období skončilo v roce 1903. V té době měl přestat platit původní asanační zákon, nicméně ještě předtím došlo k jeho prodloužení o deset let, což se pak ještě několikrát zopakovalo. Definitivně přestal platit až v roce 1943. 

Akce nakonec proběhla na rozloze překračující 380 000 metrů čtverečních a postihla několik stovek budov. Došlo k přebudování či rozšíření některých ulic a centrum města získalo řadu nových cenných staveb a moderní tvář. Na druhou stranu ovšem v prachu zmizel možná až příliš velký kus pražské historie včetně několika židovských synagog. I proto je pražská asanace dodnes jednou z nejkontroverznějších etap dějin našeho hlavního města.