Izraelští výsadkáři: Skutečná elita s okřídleným hadem ve znaku (2)

Prvním rozsáhlým bojovým nasazením izraelských výsadkářů se stala operace „Kadeš“ během suezské krize roku 1956. Klíčovým strategickým bodem na Sinaji byl a je průsmyk Mitla, vzdálený asi 70 km od izraelského území a 50 km od Suezského průplavu.

Předchozí část: Izraelští výsadkáři: Skutečná elita s okřídleným hadem ve znaku (1)

Zatímco na hranicích čekalo asi 90 000 příslušníků IOS s mobilními prostředky, 890. výsadkový prapor dostal za úkol seskočit u průsmyku a udržet jej až do příchodu hlavních sil. Dne 29. října 1956 v pět hodin odpoledne seskočilo celkem 394 výsadkářů nedaleko východního konce průsmyku.

První úspěchy

Vlivem navigační chyby minuli vybranou zónu seskoku asi o tři kilometry, ale rychle se zorientovali a vyrazili ke svým cílům. V celonočních bojích se jim podařilo strategicky významnou pozici obsadit a držet ji až do příjezdu zbytku parabrigády, která se k nim pod velením Ariela Šarona probíjela po zemi.Posily se sice nestřetly se silnějším nepřítelem, ale měly obrovské potíže s terénem a počet rozbitých a porouchaných obrněnců a nákladních aut hrozivě narůstal. První boje vypukly východně od průsmyku u Tamady, kde Izraelci rozhodným útokem podpořeným palbou několika tanků doprovázejících kolonu vytlačili Egypťany z oblasti a pokračovali na jihozápad k průsmyku. 

Za 28 hodin od začátku akce navázali kontakt s výsadkáři bránícími východní konec průsmyku a posílili jejich řady. Šaron tak sice dosáhl operačního cíle, ale parašutisté se nacházeli v poměrně složité situaci. Egypťané přisunuli do oblasti severně od jejich postavení významné posily ve formě dvou pěších a jedné obrněné brigády. Šaron se rozhodl nečekat na místě a zaútočil dříve, než jej Egypťané vyzbrojeni tanky T-34 a samohybnými děly SU-100 zničí.

Vyslal své slabé síly, skládající se z obrněnců AMX-13 a polopásových transportérů do nepřehledné oblasti Džebel Heitan, protkané údolími a jeskyněmi. V řadě střetů různě velkých jednotek sice nakonec Izraelci díky vysoké morálce a lepšímu velení zvítězili, ale zaplatili za to ztrátou 38 mrtvých a 120 raněných. Šaron se stal později za své rozhodnutí zaútočit terčem kritiky. Našlo se ale i dost obhájců energického velitele a spory o to, zda byl nařízený útok správný a těžké ztráty ospravedlnitelné, se táhly ještě léta po válce.

Zrod elity

Roku 1956 dosáhla prestiž výsadkářů vrcholu a mladí Izraelci se houfně hlásili do jejich řad. Velitelé si tak mezi zástupy adeptů mohli vybrat ty nejlepší. Elitu mezi parašutisty tvořili průzkumníci. Do akce vyráželi podle vzoru SAS na upravených džípech, později pak i na palubách vrtulníků, které stále ještě představovaly na bojišti poměrně nový prvek. Z veteránů brigády vznikla 55. a 80. záložní výsadková brigáda a v roce 1964 byl vytvořen 202. výsadkový prapor.

Velitelem parabrigády se roku 1964 stal plukovník Raful Eitan (1929–2004), veterán od Mitly a zkušený velitel, který velel brigádě při několika protiteroristických operacích v Jordánsku a v šestidenní válce ji navzdory zranění dovedl až k Suezskému průplavu. Ani po skončení války však výsadkáři neměli klid.

Od Suezu po Jom kipur 

V údolí řeky Jordán začali zvýšenou měrou útočit palestinští záškodníci, kteří měli základny v mnoha jeskyních a malých údolích na jordánské straně hranice. Proti taktice „udeř a uteč“ toho pravidelné síly IDF mnoho nezmohly, a proto plukovník Eitan sestavil jednotku rychlé reakce, která měla záškodníky zlikvidovat.

Vznikla tzv. „údolní brigáda“ z veteránů pěchotních a výsadkových jednotek, která po zjištění záškodníků okamžitě vyrazila v terénních autech a vrtulnících do dané oblasti a pronásledovala arabské teroristy i přes státní hranici. Největší bojovou akcí se stal útok na město Karame 21. března 1968, sloužící jako základna pro záškodníky podporované jordánskou armádou.

Tady už nestačily jednotky přepravované vzduchem, a proto do boje vyjely i tanky, které překročily Jordán po narychlo postaveném mostě, zatímco pěší jednotky přepravily vrtulníky. V celodenní bitvě, do níž se zapojilo i taktické letectvo, padlo 28 izraelských vojáků, zatímco Palestinci měli asi 150 mrtvých a dalších 128 bojovníků padlo do zajetí.

Proti teroru

Hlavní údernou sílu parabrigády tvořily tři výsadkové prapory – 101., 202. a 890. Podporu zajišťovaly lehký předzvědný, průzkumný a ženijní prapor a dále spojovací a protitankový oddíl. Brigádní velitelství také mělo k dispozici vlastní logistické, zdravotní a podpůrné jednotky, takže mohlo působit jako autonomní jednotka na bojišti, popř. v týlu nepřítele. Brigáda dále disponovala vlastními školami a výcvikovými prostory pro pokročilý výcvik všech podřízených jednotek.

Mezi povedenými akcemi v následujících letech vyniká přepad námořní základy teroristů z hnutí Fatáh v Tripolisu, kde smíšené komando námořníků a výsadkářů připlulo po moři na nafukovacích člunech, vylodilo se na opuštěném pobřeží a rychlým pochodem dosáhlo základny. V divokém nočním boji Izraelci za cenu pouhých osmi zraněných zabili asi 30 teroristů a zničili zařízení základny.

Malí, ale nebezpeční

Od konce šestidenní války výsadkáři sloužili spíše jako protiteroristické jednotky, a i když byli nadále cvičeni k seskokům padákem, ve skutečném boji byli přepravováni většinou po zemi nebo jako aeromobilní pěchota. V této roli se osvědčili i v jomkipurské válce a v pozdějších konfliktech. Výsadková brigáda IOS existuje dodnes a těší se pověsti elitní jednotky, do níž se stále hlásí mnohem více uchazečů, než je možno přijmout. Každý ze tří praporů má ve znaku hada symbolizujícího motto výsadkářů IOS: „Jsme možná malí, ale smrtelně nebezpeční.“