Ivančice, šparglu více: Moravské Ivančice byly v 19. století proslulé pěstováním chřestu

Doklady o pěstování chřestu se dochovaly už ze starověkého Egypta a Řecka. První písemná zmínka pochází z prvního století našeho letopočtu. Do střední a západní Evropy chřest dorazil ve středověku z Byzance. V 15. století se začal pěstovat ve Francii. Do širšího povědomí se ale dostal až za vlády Ludvíka XIV. (1643–1715), kdy se zejména ve vyšších kruzích stal oblíbenou lahůdkou. Od 16. století se pěstoval také v Anglii a Německu, do Rakouska se rozšířil až o dvě stě let později. Koncem 18. století se objevil chřest i v Ivančicích. 

Nejstarší zpráva o jeho původu je v článku ivančického učitele Františka Zelníčka s názvem Špargl v Evančicích, který vyšel v Moravsko-slezském časopise pro lid roku 1843. Zelníček v něm uvádí, že se tato zelenina do Ivančic dostala z nedalekého Moravského Krumlova: „Špargl, jak brzo se dostal z kláštera Krumlovského do Evančic, přišel jako do své vlasti, mezi svoje.“ 

To potvrzuje i kaplan Tomáš Procházka ve svém spise Dějiny města Ivančic z roku 1850: „Z kláštera Paulánského Mor. Krumlova dostaly se k nám na konci minulého století první sazeničky šparglu. Tu nalezly půdu i pěstitelů výborných.“ Podle těchto informací musel chřest do Ivančic dorazit někdy před rokem 1786, kdy byl krumlovský klášter zrušen. Trochu odlišnou verzi popisuje kronika rodu Hüpšů. Podle ní přišel Václav Matěj Hüpš roku 1778 do Ivančic z Prahy, aby pomohl s hospodařením vdově Pangrácové, se kterou se záhy oženil. Z Frankfurtu následně „zaopatřil šparglovou hlavici pro krumlovského pavlána Jandla a při té příležitosti pamatoval i na svou zahradu“. 

Od vína k sólo-šparglu 

V Ivančicích byly pro pěstování chřestu příznivé podmínky. Místo patří k nejteplejším v České republice a už od středověku se tu dařilo řadě plodin. Zpočátku se zde pěstovala hlavně vinná réva, počátkem 19. století ale začalo zdejší vinařství upadat a uvolněné plochy začal obsazovat právě chřest. Způsob pěstování vycházel z pokusů prvních pěstitelů. Tomáš Procházka ve svém rukopise o dějinách Ivančic píše: „Dědům našim děkujte, mnohou práci dali oni sobě, aby povýšili cenu šparglovou. Mnoho zkoušek dělali. Až i na celý sáh hluboké hroby kopali, na dno otýpky dřeva zakládali, vrstvou hlíny zahrnuli, aby co možná nejhloub a nejměkčeji svému mazánku ustlali.“ 

Podobný postup se používal i později. Nejprve se vykopal asi metr hluboký příkop. Do něj se přes drátěné síto prosévala půda, aby byla zemina co nejjemnější a chřest se o případné kamínky nebo štěrk nekřivil. Na dno se přidával čerstvý koňský hnůj spolu s roštím nebo pilinami. Na tuto vrstvu se znovu opět koňský hnůj, tentokrát smíchaný s kravskou mrvou. To se opakovalo ještě třikrát, až se dosáhlo původní úrovně pozemku. Do takto připraveného záhonu se sázely chřestové sazenice, které se zasypávaly zahradní hlínou. Třetím rokem se pak chřestové výhonky přikrývaly ještě hliněnými poklopy, takzvanými troubely. Ty podporovaly vzpřímený růst a zároveň chránily rostliny před přímým slunečním zářením. Tento způsob pěstování umožňoval úrodu největších výhonků, pro které se ujal název sólo-špargl. 

Důraz na kvalitu 

Největší úspěchy s pěstováním chřestu měla v Ivančicích rodina Worllů. Anton Mauritz Worell se narodil 7. února 1806 v Moravském Krumlově. Vystudoval farmacii a roku 1825 zažádal o koncesi k řízení nové veřejné lékárny v Ivančicích. Původní rodinná lékárna v Moravském Krumlově po zrušení místního kláštera už tolik neprosperovala, takže bylo potřeba poohlédnout se jinde. Worell koncesi roku 1826 získal a do Ivančic se přestěhoval. Novou lékárnu v domě číslo 100/1 pojmenoval U Zlatého orla. Anton Mauritz se v Ivančicích zapojil i do veřejného života. Od roku 1848 zastával funkci radního a v letech 1850 až 1864 byl starostou města. Zasloužil se o vydláždění ulic, zavedl kanalizaci a nechal postavit školu. Nějaký čas působil i jako poštmistr, což byla tehdy významná funkce. Za svou práci pro rozvoj obce byl také vyznamenán Zlatým záslužným křížem s korunou. 

První chřestovnu založil už v roce 1840. Neodradily ho nemalé náklady na osázení pozemku, nutnost najímání pracovních sil ani náročná organizace sběru úrody. Zaměřoval se hlavně na kvalitu produktu a hledání nových odbytišť. Aby uspokojil všechny zákazníky, vykupoval chřest i od ostatních pěstitelů. Prodejní cena se pak odvíjela od jakosti zboží. Nejlevnější byly chřesty polévkový a tabulový, které se prodávaly od 45 krejcarů. Za nejlepší kusy, už zmíněné sólo-špargly, se ale platilo až osm zlatých za svazek. 

Worell zavedl i nový způsob balení chřestu. Jednotlivé svazky dával do samostatných dřevěných krabiček, aby se při dopravě neponičily. Expedice probíhala většinou už v den sklizně, zákazník měl tedy čerstvý chřest do večera u sebe. Pouze pokud přišla větší objednávka, ukládaly se sklizené výhonky do sklepa do vlhkého říčního písku, kde vydržely čerstvé několik dní. Mezi spokojené zákazníky přitom patřila i řada šlechticů a členů císařského dvora, například nejvyšší dvorský kancléř Antonín Bedřich Mitrovský z Nemyšle. 

Dvorní dodavatel 

Anton Mauritz Worell zemřel nečekaně 2. dubna 1864. Těsně před smrtí stihl ještě vydat publikaci Anleitung zur Spargel-Kultur nach dem Eibenschitzer Kultursystem (Návod ku pěstování chřestu podle ivančického obyčeje), kde zmínil historii chřestu a popsal i způsob, jak ho pěstovat. Podnikání po něm převzal syn Anton Worell mladší, který se narodil roku 1842 v Ivančicích. Po absolvování poštovní praxe a složení zkoušky z poštovní manipulace působil nejdřív jako poštmistr. Později získal i vzdělání v oboru farmacie, aby mohl vést rodinnou lékárnu. Zároveň zastával také funkci městského radního. 

Anton Worell mladší byl typickým představitelem německé menšiny a reprezentantem německé liberální strany. V pěstování chřestu dosáhl ještě větších úspěchů než otec. Své zboží prezentoval na mnoha výstavách a soutěžích, kde pravidelně získával různá ocenění. Roku 1873 obdržel například dvě stříbrné medaile na Světové výstavě ve Vídni, o rok později stříbrnou medaili na výstavě květin a zeleniny ve Štýrském Hradci a roku 1875 rovněž stříbrnou medaili na národní slavnosti v Linci. Při příležitosti Světové výstavy v Paříži v roce 1878 získal bronzovou medaili, dále stříbrnou medaili Všeobecné zemědělské a lesnické výstavy ve Vídni a v roce 1893 diplom s právem razit zlaté medaile z mezinárodní výstavy v Praze. 

Worllův chřest se dostával i na císařský dvůr, přímo k císaři Františku Josefovi I. a jeho manželce Alžbětě, zvané Sissi. Císařský pár byl velmi spokojen, o čemž svědčí děkovný dopis zaslaný císařovniným sekretářem roku 1877. Hned v následujícím roce se pak Anton Worell mladší dočkal největšího úspěchu, když mu byl udělen titul c. a k. dvorní dodavatel. Konec pěstování chřestu rodinou Worllů je spojen s nástupem další generace roku 1915. Syn Antona Worlla mladšího Ernest se věnoval už pouze farmacii a chřestová pole odprodal. Jeho syn Bruno navíc roku 1939 předčasně zemřel, čímž historie rodiny Worllů v Ivančicích definitivně skončila. 

V každé zahradě 

Chřest ovšem v Ivančicích pěstovalo více rodin. „Není tomu tak dávno, co se zde špargl sází. Otcové nynějších vzácnějších měšťanů ho zavedli. Nyní však skoro všechny zahrady v městě a na předměstí šparglem vysázeny jsou,“ píše ve svém článku František Zelníček. Ivančické ženy jezdily s chřestem až na Zelný trh do Brna a obchodovala s ním i místní židovská menšina. Už roku 1816 začal mydlář Karel Krawany pěstovat chřest v ivančickém hradebním příkopě a vysoké kvality své produkce dosahoval tím, že nechal vykopat abnormálně hluboký záhon. 

Worllovým konkurentem se stal i pozdější starosta Jan Kočí, který založil vlastní chřestovnu na předměstí v Pancířích. Síly ale poněkud přecenil a roku 1877 své pozemky prodal za 12 tisíc zlatých právě Worllovi. Do podnikání se pustil i už zmíněný kaplan Tomáš Procházka, autor spisu Dějiny města Ivančic. Jeho malá chřestová zahrádka se nacházela v dnešní Chřestové ulici a pomáhala mu financovat jeho vlastenecké aktivity. Pěstování této rostliny bylo zkrátka módou a znamenalo určitou prestiž. Kvůli tomu vznikly i chřestovny rodiny Panowských či Figerů. Ty ale měly jen regionální význam. 

Už jen historie 

Začátkem 20. století pěstování chřestu v Ivančicích postupně upadalo. Výrazný pokles produkce přišel hlavně za první světové války. V době nedostatku základních potravin se chřest zkrátka nehodil, rozpadem monarchie došlo navíc ke ztrátě důležitých odbytišť. Řada pěstitelů proto přešla raději na cukrovou řepu. Nejdéle vydržela ve městě chřestovna rodiny Missbachů. Václav Emilian Missbach převzal podnikání po rodině Worllů, získal adresář jejich odběratelů a snažil se pokračovat v jejich práci. Jím vypěstovaný chřest byl roku 1928 dokonce vybrán jako oficiální dar prezidentu Masarykovi při návštěvě Ivančic. Obchod a chřestovny po Václavu Emilianovi zdědil syn Jan, který pokračoval v podnikání ještě několik let po druhé světové válce. Po kolektivizaci v padesátých letech ale skončilo i jeho hospodaření ve velkém. Chřest poté pěstoval už jen na zahradě svého domu v Široké ulici. 

Obě světové války, změna politického režimu a zmíněná kolektivizace znamenaly definitivní konec pěstování chřestu v Ivančicích a obchodování s ním. Čas od času se sice objevovaly pokusy na slavnou tradici navázat, neměly ale dlouhého trvání. V šedesátých letech vznikly například malé chřestovny na pozemcích Střední zemědělské a technické školy nebo JZD v Letkovicích. Chřest se ovšem nedařilo dodávat zákazníkům čerstvý a problémem byl i nedostatek pracovních sil. Do poloviny sedmdesátých let byly proto obě chřestovny zrušeny. Po roce 1989 vznikly pro obnovu pěstování chřestu v Ivančicích lepší podmínky, návrat slavné plodiny se přesto nekonal. O sezonní práci, nezajišťující ani stálý příjem, zkrátka nebyl zájem. Od roku 1995 se tak ve městě každoročně koncem května konají alespoň Slavnosti chřestu a vína, které mají jeho historii připomínat.