Italský patriarchát s českou stopou: Severoitalská Aquileia ovlivnila i naše země

Když po silnici E70 vyrazíte z Benátek směrem ke slovinské hranici, po necelé půldruhé hodině dorazíte do malého romantického městečka s nějakými třemi tisíci obyvateli. Vítejte v Aquileie! Většina uliček nenapovídá tomu, že před dvěma tisíci lety se zde nacházelo jedno z největších sídel tehdy známého světa. Na tuto dobu si pamatuje snad jen jediná, ale o to významnější stavba: jedinečná a v seznamu památek UNESCO zapsaná bazilika Panny Marie z roku 1031 stojící na základech původního antického chrámu vystavěného roku 313. 

Křižovatka 

Aquileia byla založena roku 181 př. n. l. jako římská vojenská kolonie. Chránila tehdy oblast severní Itálie před Kelty, kteří se snažili v krajině mezi Alpami a mořem usídlit. Kolonie brzy přerostla ve významné město a zásadní obchodní centrum. Právě zde totiž končily všechny jantarové stezky vedoucí ze severní Evropy. Obchod přinesl Aquileie bohatství, prosperitu a kulturní rozmach. Původní kolonii prý založily tři tisíce římských rodin. O více než deset let později přibylo dalších patnáct set. Můžeme se tak domnívat, že kolem roku 165 zde žilo nějakých 40 tisíc obyvatel. Bezprostředně po založení se Aquileia stala bohatým centrem, z něhož vedly cesty po celé Itálii. 

Jednalo se také o místo klíčové pro obranu Itálie, neboť přes jeho území musel projít každý, kdo chtěl z východu na západ putovat mezi mořem a Alpami. Na přelomu letopočtu připomínala Aquileia tavící kotlík různých kultur a náboženství. Všechny cesty vedou do Aquileie, dalo se říct. V té době zde chrámy zasvěcovali bohům a bohyním římského panteonu. Stále zde ale přežíval i silný kult keltského boha Belena, jakési barbarské varianty Apollona. Svůj domov zde ale nalezla také početná židovská komunita. A žoldáci, kteří se vraceli z dobyvačných válek na Blízkém východě, přinesli do města kult boha Mithry. A již brzy začali někteří obyvatelé města přijímat křest. 

Deváté největší 

Vrchol aquilejského rozvoje nastal po polovině 2. století našeho letopočtu. Kolonie se rozrostla ve velkoměsto čítající na sto tisíc obyvatel! Jeho mocné hradby odolávaly v průběhu vrcholné antiky všem barbarským nájezdům. Básník Ausonius zmiňoval Aquileiu jako deváté největší město světa! 

Římská říše ale zažívala jednu krizi za druhou. Mezitím se z východu masivně rozšířilo křesťanství, kterému se Řím snažil nejdříve házet klacky pod nohy. Roku 313 jej však římský tetrarcha Gaius Galerius konečně uznal. A v témže roce také v Aquileie vznikla již zmiňovaná bazilika, jíž dodnes dominuje antické sloupoví a původní dlážděná freska. Výstavba svatostánku startovala novou fázi dějin města. Ještě před koncem 4. století začalo v Aquileie fungovat mimořádně rozsáhlé arcibiskupství. Konaly se tu církevní koncily a lokalitu navštěvovaly mnohé osobnosti, které později církev prohlásila za světce. V té době už ale visela nad Aquileiou pohroma… 

Pád 

Po roce 395 se římská říše rozdělila na východní a západní část a čelila dalším těžkým krizím – především nájezdům barbarských kmenů. Na Aquileiu na počátku 5. století brutálně zaútočil vizigótský král Alarich. Ani ne o padesát let později jej v teroru vystřídal hunský vojevůdce Attila. Dobová svědectví tvrdí, že město zcela srovnal se zemí. Nájezdy přežil jen pevný kamenný chrám, v něm si pohanští dobyvatelé udělali rejdiště. 

Obyvatelé města masově prchali ve snaze zachránit si holý život. Bezpečí nalezli asi o sto kilometrů západněji v lagunách a na členitých ostrůvcích. Uprchlíci vybudovali osídlení, které se později rozrostlo v město Benátky. Aquileia i přesto přežila. V roce 539 povýšili tamní arcibiskupství na patriarchát. Ani to ale město neuchránilo před další vlnou násilí. V roce 568 a 590 znovu město vyrabovali Langobardi, kteří brzy ovládli skoro celou Itálii. 

Dvě hlavy 

Druhý langobardský nájezd nastartoval zajímavou a dlouho trvající dynamiku, která bude určovat historii a význam Aquileie po další stovky let. Tehdejší aquilejský patriarcha před nájezdem Langobardů utekl na blízký ostrov Grado. Zde nad ním ochrannou ruku držela Byzanc. Pod touto ochranou nadále vykonával svůj úřad spadající pod exarchát v Ravenně, tedy pod kompetenci východní křesťanské církve. Langobardská území se však připojila pod patronát Říma, tedy církve západní. Všechny pokusy o vyřešení tohoto sporu selhávaly. Situace tak vrcholila církevním schismatem, během něhož současně existovaly dva aquilejské patriarcháty. V roce 606 ve městě za podpory Langobardů a Říma jmenovali patriarchou Jana I. Byzanc za aquilejského patriarchu prohlásila Candidiana, jenž řídí své věrné oddané východní větvi církve z ostrova Grado. 

Církevní schisma se částečně vyřešilo až v roce 698. Toho roku langobardský král Cunicpert svolal církevní synodu do Pavie. Jaké způsoby k tomu využil, nevíme, ale nakonec se mu podařilo oběma stranám sporu domluvit a téhož roku se oba patriarcháty včlenily pod hlavu Říma. Současně ale nadále existovaly dva aquilejské patriarcháty – jeden, užívající název Nová Aquileia, se sídlem na Gradu a později v Benátkách, druhý, s názvem Stará Aquileia, se sídlem v Aquileie, později ve Cividale del Friuli a následně v Udine. 

Spor o Moravu 

V roce 863 na Velkou Moravu dorazili věrozvěsti Cyril a Metoděj. O jejich vyslání požádal hlavu byzantské církve kníže Rastislav. Dlouhodobě totiž usiloval o zřízení vlastního moravského arcibiskupství, čímž by se zbavil závislosti na – a nyní přichází významná česká stopa – Staré Aquileie. Pod aquilejskou církevní jurisdikci totiž Velká Morava v té době spadala! O tři roky dříve Rastislav požádal o misijní výpomoc přímo Řím, avšak neúspěšně. Obrátil se tak na Byzanc, která mu vyhověla a už už si brousila zuby na rozšíření svého církevního vlivu. 

Osud tomu ale chtěl jinak. Když se Cyril a Metoděj po své čtyřicet měsíců trvající misii vraceli zpět do Byzance, z bezpečnostních důvodů to „museli vzít přes Benátky“, kde tou dobou pobýval také aquilejský patriarcha Lupus. Tam jim zřejmě předal zprávu od římského papeže Hadriána II. V Byzanci totiž za nepřítomnosti věrozvěstů proběhl státní převrat a východořímská říše se rozkolísala. Hadrián usoudil, že právě nyní by měl posílit vliv Říma na Velké Moravě. Cyrilu a Metodějovi tak slavnostně slíbil, že umožní zřízení samostatného biskupství, kterým se Velká Morava vyváže z područí Aquileie. 

V rukách Čechů 

Pouta mezi Aquileiou a Čechami se nezpřetrhala ani po vzniku velkomoravského biskupství. Ba naopak. V roce 1075 poslal papež Řehoř VII. nótu prvnímu českému králi Vratislavu II. Požadoval v ní, aby udělil léno svému synovci Svatoborovi, synu knížete Spytihněva II. Byl odmítnut a Svatobor se tak rozhodl pro církevní kariéru. Jakožto papežův oblíbenec se stal římským vyslancem v Čechách, většinu svého času ale trávil v Římě. V roce 1085 vystoupal v církevním žebříčku natolik, že jej jmenovali patriarchou aquilejským a přijal jméno Frederick II. Vysoký církevní post mu ale příliš boží přízně nepřinesl. Než se vůbec na arcibiskupském trůnu zabydlel, roku 1086 ho zavraždili při jakési pouliční vřavě v Cividale del Friuli.

Vraždící Lucemburk 

Ve 12. století se sídlo staroaquilejského patriarchátu přesunulo z Cividale do Udine. Tam trávil většinu času i další český patriarcha. Roku 1350 do města bodře vjel Mikuláš Lucemburský, nemanželský syn krále Jana Lucemburského. Podle dobových svědectví prostě místním sdělil, že odteď je aquilejským patriarchou on. Nepochybně se pro to hodil. Mohl se pochlubit bohatou církevní kariérou: postem probošta v Žatci, funkcí děkana v Olomouci a praxí královského kancléře. Aby Mikuláš ukázal, že to se svým úřadem míní vážně, nechal na přelomu let 1351 a 1352 vyvraždit celý zástup místních šlechticů, o kterých se domníval, že mají na svědomí vraždu jeho předchůdce, patriarchy Bertranda. 

V roce 1354 Mikuláše v Udine navštívil sám král a budoucí císař Svaté říše římské Karel IV. Cestoval tehdy na svou korunovaci do Říma a Mikuláš ho tam hrdě doprovázel. Za odměnu od Karla obdržel tituly říšského vikáře Terstu a generálního vikáře Toskánska, později získal ještě Feltre a Bellun. V posledním jmenovaném městě Mikuláš umírá pokojnou smrtí roku 1358. 

Mafiánské praktiky 

Poslední českou stopou v historii Aquileie zanechal Jan z Moravy, nemanželský syn moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského. V Itálii měli čeští Lucemburkové vynikající jméno. Proto roku 1387 papež Urban VI. udělil aquilejský titul dalšímu českému hodnostáři. V Udine jej přivítali s náležitými poctami a všeobecným nadšením. Jaké překvapení ale asi místní zažívali, když ihned začal s násilnými čistkami. 

To se značně znelíbilo bohatému udinskému rodu Savorgnanů, kteří město prakticky ovládali už několik stovek let. Roku 1389 kdosi zavraždil Federicka z rodu Savorgnanů a rodina zločin přičetla, zřejmě neprávem, právě Janovi. Savorgnané pak o pár let později přikázali zabít Janova rádce, biskupa Augustina. O rok později si smrt došla i pro Jana. Savorgnanský zabiják si na něj počíhal 13. října 1394 přímo na jeho hradě. Místní s ním zúčtovali i po smrti. Nedovolili ho pohřbít jinak než do hrobky jeho strýce, patriarchy Mikuláše. 

Ústup 

Když lucemburský rod na českém trůně vymřel, uzavřela se i lucemburská kapitola v Aquilei. A s nimi i česká stopa v oblasti severní Itálie. Pravdou ale je, že ani Aquileia si neudržela samostatnost. V roce 1420 anektovali Udine a přilehlé oblasti Benátčané. Staroaquilejští patriarchové se znovu stěhovali do Cividale del Friuli. V roce 1455 ale patriarcha Lodovico Trevisan s Benátkami definitivně prohrál dlouhotrvající válku, a než aby nechal město zdevastovat, rozhodl se svůj úřad Benátčanům prodat. 

TIP: Za korunou do Věčného města: Druhá římská jízda Karla IV.

Jejich nadvládě se poddal za důchod v podobě pěti tisíc dukátů ročně. Rychle expandující námořní republika a obchodní supervelmoc pak sjednotila oba aquilejské patriarcháty. Jejich sídelním městem samozřejmě ustanovila Benátky – ostatně patriarchové Nové Aquileie tam sídlili již od roku 1105. Benátská republika si prosadila, že patriarchy bude volit státní rada. Ve věcech světské správy mohli užívat titulů provveditore generale čili generální dohližitel či luogotenente alias důstojník. Patriarchát jako církevní instituce přežíval až do roku 1751, kdy ho rozdělili mezi nově vzniklé stolce v Udine a Gorizii (Görzu).