Zázrak zrozený z bažin: Kde se vzaly slavné Benátky?

Ostrůvky a bažiny protkané kanály a lagunami v ústí řek Pád a Piava dlouho obývali jen rybáři. Římané jim říkali incolae lacunae čili obyvatelé lagun a tak trochu nad nimi ohrnovali nos. Už během nájezdů Markomanů a Kvádů v letech 166 až 168 ale Římané poznali, že život na ostrůvcích má nezanedbatelné přednosti. Lidé z pevniny se sem však uchylovali jen na přechodnou dobu. Opravdová migrační vlna se na ostrovy přelila až v 5. století, když na sever Apeninského poloostrova vtrhli Vizigótové. Další vlna imigrantů se vzedmula během řádění Hunů vedených Attilou a později za vpádu Langobardů. 

Bažinaté ostrůvky nenabízely dost místa pro tolik lidí. Noví obyvatelé měli na vybranou. Buď se vrátit na pevninu zmítanou krvavými válkami, nebo získat nový životní prostor na úkor bažin a moře. Zvolili druhou možnost a pustili se do práce. Zaráželi do bahna tisíce dubových kůlů, odvodňovali jezera, prohlubovali kanály. Každou nově dobytou píď pevné půdy pod nohama pak museli zuby nehty bránit proti atakům moře. Náročné terénní úpravy sloužily jako praktická cvičení ze spolupráce. Jednotlivec neměl v drsném světě na pomezí pevniny a moře nejmenší šanci. 

Otázkou přežití byly pro obyvatele ostrovů také technické inovace. Zdaleka nešlo jen o boj s mořem. Stavby musely být lehké, aby je bažina zpevněná dřevěnými pylony unesla. Protože bažinaté podloží zůstávalo navzdory všem snahám nestabilní, vyžadovalo to od staveb i určitou pružnost. 

Bez půdy a bez vody

Budoucí Benátky dostaly do vínku řadu zvláštností. Nebyla tu zemědělská půda. Společnost se tu nedělila na šlechtu a poddané a byla na poměry raného středověku neobyčejně rovnostářská. Bez polí, luk a sadů museli lidé hledat jiné zdroje obživy než zemědělství. Nenabízelo se jim moc jiných možností než námořnictví a obchod. A tak se staly hlavní hnací silou Benátek lodní plachty. Město k prosperitě doklouzalo po mořských vlnách na plachetnicích. Všechno, co se tu vyrobilo, putovalo do světa na lodích. Všechno, co město potřebovalo, přivážely lodě. Ať už do něj přijížděl nebo z něj odjížděl kdokoli, každý cestoval lodí. 

Benátská flotila plnila ještě jeden životně důležitý úkol. Ačkoli jsou ostrovy „vodní svět“, pitná voda tu patří k velkým vzácnostem. Lidé si museli opět vypomáhat důvtipem a technickými vymoženostmi. K těm patřil důmyslný systém na zachytávání srážek. Dešťová voda stékala ze střech domů i z prostranství se zpevněným povrchem do systému kanálů k pískovým filtrům, kde se zbavovala nečistot, a následně se uchovávala v nádržích. Ve 14. století bylo ve městě asi dvě stě tisíc vodních cisteren. Ani to však nestačilo. V letních měsících, kdy nádrže zely prázdnotou, pendlovala flotila lodí mezi městem a pobřežím a na palubách i v podpalubí vozila sudy po okraj naplněné životadárnou tekutinou. 

Největší průmyslový komplex světa

Další pilíř benátského úspěchu se skrýval za vysokými cihlovými zdmi. Na ploše 24 hektarů se tu rozkládal největší průmyslový komplex středověkého světa. Stály tu doky pro stavbu obchodních a válečných lodí, dílny, kde se vyráběly nejen zbraně, děla a střelný prach, ale i plachty, lanoví a spousta dalších věcí. I v tom předběhli Benátčané svou dobu o řadu desetiletí či staletí. O mistrovství benátských řemeslníků svědčí epizoda z roku 1574, kdy město navštívil francouzský král Jindřich III. a tamější loďaři pro něj postavili kompletní galéru během jediné hostiny.

Rychlost nešla v Benátkách nikdy na úkor kvality. Všechny výrobky procházely systematickou kontrolou. Každý dělník měl jasně zadané úkoly a nikdy proto nebylo těžké zjistit, kdo je za odhalenou vadu zodpovědný. Dělník, který zanedbal své povinnosti, byl s okamžitou platností vyhozen. 

Benátčané také pochopili výhody systému jednotných norem a značení. Lana například barevně odlišovali podle účelu, k jakému byla určena, takže se nemohlo stát, že by někdo použil nevhodné lano. Lodi měly jasně určenou nosnost a čáru maximálního ponoru vyznačenou na boku plavidla. Eliminovalo se tím riziko nehod v důsledku přetížení plavidel nákladem. 

Sklo, hedvábí a knihy

Benátky byly spojeny s celým tehdejším světem a obyvatelé města hbitě importovali všechno, co se jim hodilo. Námořní mapy, mechanické hodiny na veřejných prostranstvích, pojistné smlouvy na lodní náklady nebo podvojné účetnictví okoukali od Janovanů. Knihtisk dovezli i s tiskaři z Německa. Výrobu mýdla, skla, hedvábí, papíru nebo cukru se naučili na Kypru od lidí, kteří tyto technologie ovládli na Blízkém východě. 

Benátčané se neomezovali na pouhý import nebo kopírování cizích dovedností. Dovezli hedvábnictví a barvířství, pozvali textilní mistry z toskánské Luccy a začali vyrábět hedvábné tkaniny takové kvality, že je mohli vyvážet dokonce i do Číny. Podobně tomu bylo v případě knihtisku. Benátky neprosluly jako centrum vzdělanosti. Dokázaly však přilákat německé tiskaře a zahraniční boháče, kteří byli ochotni do výroby knih investovat. Během půlstoletí už Benátky evropskému trhu s knihami dominovaly. A opět by to nebyli Benátčané, kdyby importované know-how dále nerozvíjeli. Vyvinuli nové tiskařské techniky a zavedli knižní ilustrace tištěné z dřevořezů. V Benátkách vycházela tiskem díla antických autorů, ale třeba i notové záznamy a lékařské knihy s obrazovou dokumentací.  

Také slavné sklo vyráběné na benátském ostrově Murano mělo podobnou historii. Suroviny i technologie se importovaly a zdejší sklárny sloužily zpočátku jen k výrobě užitkového skla, jako jsou okenní tabulky nebo nádoby pro každodenní potřebu. Řadou inovací ale dosáhli muranští skláři vrcholného mistrovství. Právě z jejich dílen vycházela vyhlášená benátská zrcadla a na svou dobu velmi kvalitní brýle. Benátčané ovládli trh se sklem na dvě staletí a vyváželi křehkou nádheru až do Číny. Tajemství výroby špičkového skla žárlivě střežili. Skláři nesměli opustit město. Přestoupení zákazu se trestalo utětím pravice nebo i smrtí. 

Město obchodu

K prosperitě dovedl středověké Benátky obchod. Prodejem a nákupem se tu zabývali všichni – muži i ženy, vládcové města i sluhové, vojáci i kněží. Mnohé věci se odtud vyvážely, více se však importovalo. A ještě větší objem zboží Benátkami jen „protékal“. Jedny lodě jej sem přivezly a jiné jej zase odvážely dál. Indický pepř se vozil přes Benátky až do Anglie. Anglické vlněné tkaniny a ruské kožešiny odtud směřovaly do Káhiry. Bavlna ze Sýrie se ani neohřála a už putovala zase dál, třeba do Německa.  

Klíčovou obchodní komoditu středověkých Benátek představovalo koření dovážené z asijských tropů. Pepř z Indie a Indonésie, skořice z Cejlonu, zázvor z Číny, hřebíček a muškátový oříšek z Moluk. Náklady koření se nekazily ani na dlouhé cestě přes půl světa. Byly lehké a málo objemné. A hlavně – Evropa po koření šílela. Poptávka vyháněla ceny k nebesům. V zemích původu se dalo koření pořídit za pakatel. S každou mílí, kterou urazilo v podpalubí obchodních lodí nebo v obchodních karavanách směrem na západ, jeho cena utěšeně narůstala. 

TIP: Předtím a potom: Originální fotoprojekt ukazuje, jak se měnila tvář světových měst

Benátky sloužily jako největší překladiště koření v Evropě. Z Asie putoval drahocenný náklad Perským zálivem nebo Rudým mořem a pak po souši nebo říčními kanály do egyptské Alexandrie, libanonského Týru, byzantské Konstantinopole, syrské Antiochie či do Ajazza. Odtud už směřovalo přes Středozemní moře ve flotilách s ozbrojeným doprovodem do Benátek. Jednou flotilou mohla převážet i 300 tun koření.  Benátčané vypravovali náklady koření dále po Středozemním moři přes Gibraltar až do Anglie a Belgie. Část vozily říční čluny proti proudu Pádu a následně putovalo koření na hřbetech soumarů přes alpské průsmyky do Německa a Francie.