Irácká Basra: Zanedbané a špinavé Benátky Orientu

V důsledku vleklé války platil Irák dlouhé roky za takřka nedostupnou oblast, v poslední době se však události pohnuly správným směrem, takže se země turistům znovu otevírá. Mezi lokality, které patřily mezi nejbezpečnější i během válečného konfliktu, se řadí město Basra ležící na samotném jihu – na dosah místa, kde řeka Šatt al-Arab vzniklá spojením Eufratu a Tigridu ústí do Perského zálivu.

Dokonce ještě dnes si Basra ponechává status bazarového města, jež po staletí zářilo na mapě coby klíčová obchodní křižovatka. Výjimečná pověst ho předcházela a obchodníci opěvovali jeho krásu, protkanou vodními kanály i bazary s exotickým zbožím. A přestože zmíněná éra již patří minulosti, romantikou prastarých časů oplývá Basra dál.

Pád na periferii

Její dějiny se začaly psát spolu se zrodem islámu: Roku 636 ji založili vojáci chalífy Umara I., a ve srovnání se starověkou Mezopotámií a jejími prosperujícími městy Ur, Uruk či Babylon je tedy mladičká. Uvedený „hendikep“ se však usilovně snaží vyvážit významem, jaký od dob svého vzniku zaujímá v iráckých dějinách. Nelehké začátky nesoucí se ve znamení boje s nedostatkem vody a horkým klimatem dokázala Basra obdivuhodně překonat, a nakonec vyrostla ve třetí největší irácké sídlo hned po Bagdádu a Mosulu.

Pomyslný zlatý věk prožila za vlády dynastie Abbásovců zhruba v 8. století. Panovníci sice spravovali mocný chalífát z Bagdádu vzdáleného přes čtyři sta kilometrů, Basra však v té době rovněž vzkvétala: Stala se vyhledávaným cílem filozofů, básníků i spisovatelů. Karta se obrátila na přelomu 9. a 10. století, kdy ji z velké části zdevastovaly dva překotné vpády nepřátelských vojsk. V souladu se známým rčením „kde řinčí zbraně, múzy mlčí“ se rázem ocitla na periferii a jediné, co se po následující staletí měnilo, byla jména panovníků. Basra ovšem nikdy nezanikla docela – když tam ve 14. století zavítal marocký cestovatel Ibn Battúta, poznamenal si, že jde o „město plné ovocných zahrad, kde se střetává slané a sladké moře“.

Ve víru války

O částečné oživení vyhaslé slávy se v 16. století postarali Portugalci, kteří se v regionu objevovali čím dál častěji, následováni Osmany a Peršany. Zásadní zvrat však přinesl dynamický vír 20. století, kdy v čele Iráku stanul Saddám Husajn. Irácko-íránský konflikt mezi léty 1980 a 1988 vyhnal z Basry na půl milionu obyvatel. A sotva se začalo blýskat na lepší časy, přelila se zemí na počátku 90. let operace Pouštní bouře, při níž armády osmadvaceti států v čele s USA vpadly na Blízký východ, aby osvobodily Irákem okupovaný Kuvajt.

Vytoužený mír se však nekonal ani poté: Prezident krvavě potlačil lidovou vzpouru, a nepřímo tak Basru uvrhl do temnoty. Teprve po jeho pádu v roce 2003 – v době, kdy se celá země zmítala v ničivé spirále etnického a náboženského násilí – se město paradoxně stalo oázou relativního klidu. A zůstalo jí i během zatím posledního konfliktu, kdy se severní část Iráku topila v krvi pod vlajkou Islámského státu. Dnes se Basře ekonomicky daří a v jejím panoramatu přibývá jedna výšková budova za druhou.

Zanedbané a špinavé

Slunce v ulicích doslova žhne hned od rána. Ostatně jde o jedno z nejteplejších míst Iráku, a když je v Bagdádu třicet stupňů, v Basře rtuť teploměru atakuje čtyřicítku. Připočteme-li značnou vlhkost od řeky Šatt al-Arab, je zřejmé, že se k prohlídce starého města hodí jiné roční období než léto.

V minulosti Basra tvořila ozdobu Iráku a její orientální duše se částečně zachovala dodnes, přestože se ztrácí před očima s tím, jak vládu přebírá uspěchaný moderní život. Ranní chaos v ošuntělých ulicích tak připomíná jakékoliv jiné velkoměsto. Teprve když se spletí uliček dostanete až do starého centra, vytratí se troubení klaksonů do zvláštního ticha. Ve srovnání s dávno minulými dobami dnes v místě žije pouhá hrstka lidí, jak dokládají vybydlené domy i zanedbaná síť vodních kanálů. Kdysi přitom bývaly pýchou města, a právě díky nim si Basra vysloužila přezdívku „Benátky východu“. Na Itálii si tam dnes ovšem vzpomene málokdo: Vodní hladinu pokrývá vrstva odpadků, z níž se line nepříjemný zápach, a přestože kanály lemují vznešené budovy zdobené okenicemi i dřevěnými balkony zvanými mašrabíja, okolí působí zanedbaně.

Pulzující bazar

Zatímco uličky starého města zůstávají klidné a tiché, tržiště v ostrém kontrastu k nim představuje pravý opak. Hranice patrně nejživějšího místa v Basře nelze přesně vymezit: Postrádá centrální adresu v podobě náměstí či budovy – naopak se rozlévá ulicemi, zaplňuje celou čtvrť, a místy přetéká i do okolí. Změť stánků, mezi nimiž se proplétají potulní prodejci, se nachází v těsném sousedství kanálu protínajícího město. A také ona se proměnila v jakousi časovanou bombu, kde převládá ruch, hlasité vyvolávání prodavačů a hlava na hlavě.

Lidé jsou tam přesto usměvavější než třeba v Mosulu, a pokud by člověk nevěděl, kde je, snadno by si místo spletl s Íránem. Ve skutečnosti leží státní hranice o pouhých patnáct kilometrů dál, takže se vlivy obou zemí mísí. Mnohé ženy například nosí černé čádory.

Saddámova jachta

K nejatraktivnějším lokalitám Basry patří nábřeží řeky Šatt al-Arab. Ráno u vody potkáte spoustu lidí, zato v poledním horku tam nebude živá duše. Při pohledu na protější břeh, kde se kupí dvě desítky rezavějících lodních vraků, přesto není snadné zapomenout, že se město ještě relativně nedávno nacházelo uprostřed bojů. Právě od mohutného veletoku se dal počátek americké invaze do Iráku v roce 2003 sledovat doslova v přímém přenosu, a u nábřeží zůstala dokonce kotvit odstavená prezidentova jachta, třebaže majitel – popravený koncem roku 2006 v Bagdádu – se pro ni už nevrátí. 

TIP: Svítání nad Bagdádem: Irácká metropole zažívá poválečnou renesanci

Na připomínky Husajnovy éry však v Basře narazíte téměř na každém kroku. Měl svá sídla roztroušená po celé zemi a všude zaměstnával služebnictvo i kuchaře, kteří museli být permanentně připraveni, že se může prezident kdykoliv objevit. Konkrétně v Basře sice příliš často nepobýval, přesto po něm zůstaly četné paláce a některé se už dočkaly rekonstrukce: Jeden se kupříkladu proměnil v galerii.