Inkvizitor Boblig a čarodějnické procesy na losinském panství

Dne 3. dubna 1678 byla v sobotínském kostele chycena žebračka Marina Schuchová z Vernířovic při krádeži svaté hostie, která měla být při čarovném zaříkávání dána krávě do žrádla, aby dávala více mléka. Bylo zjevné, že jde o zločin čarodějnictví.

Losinské a vízmberské panství (dnes Loučná nad Desnou) spravovala za své nezletilé synovce hraběnka Sybila Gallová, která pověřila hejtmana Adama Vinařského z Kříšova, aby našel odborníka na čarodějnické procesy. Vinařskému asi pomohl jeho tchán Karel Július Kotulínský z Kotulín, vrchní správ­ce biskupského panství Mírov, jehož přítelem byl Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který v té době žil v Olomouci.

Boblig o sobě tvrdil, že má čtyřicetileté zkušenosti z čarodějnických procesů na Jesenicku. Vinařský si to osobně ověřil a zjevně byl spokojen. Dohodl s Bobligem podmínky a 30. srpna 1678 pro něj poslal do Olomouce vůz. V září byl se souhlasem pražského apelačního soudu ustaven inkviziční tribunál ve složení Boblig (ředitel), hejtman Vinařský, důchodní Kristián Meyer, purkra­bí František Václav Vraný, správce panských hamrů Jan Richter a lesmistr Krištof Zeidler.

Otázka kompetence

Jindřich František Boblig pocházel ze Zlatých Hor (nazývaných také Edelstadt), kde jeho předkové získali šlechtický titul s přídomkem „z Edelstadtu“. Protože bylo rodinnou tradicí studovat na univerzitě ve Vídni, soudí se, že i Jindřich studoval práva tam. Doktorát nezískal, a proto byl titulován jako kandidát práva. K výkonu advokátní a soudcovské praxe mu toto vzdělání stačilo.

Představa, že si Boblig mohl při čarodějnických procesech dělat, co chtěl, je naprosto nesmyslná. Činnost losinského inkvizičního soudu byla v kompetenci hraběnky Gallové a od roku 1686 plnoletého Jana Jáchyma ze Žerotína. Losinské vrchnostenské právo podléhalo v první instanci pražskému apelačnímu soudu, odkud přicházela naučení o vedení procesu, například seznam otázek, které byly kladeny při výsleších delikventů, možnost použití tortury a také rozsudky smrti. To vše Gallová potvrzovala.

Boblig a tučná kořist?

O Bobligovi se traduje, že toužil zejména po majetku, který po odsouzených propadl vrchnosti. Losinská vrchnost vyžadovala po příbuzných obětí, aby zaplatili náklady za proces, problémy však byly s jejich vymáháním. Bobliga to vůbec nemuselo zajímat, protože dostával smluvní plat. Některé majetky popravených se sice dostaly do rukou inkvizitorů, ale ti si je museli koupit, i když velmi výhodně. Případ, že by takto kořistil sám Boblig ale není znám.

Boblig měl v Losinách smluven plat 1 zlatý denně, který mu byl v druhé polovině osmdesátých let zvýšen na 1,5 zlatého. Procesní průtahy šly vesměs na vrub pražského apelačního soudu, který si často dával řádně na čas. Pokud by čarodějnické procesy závisely jen na Bobligovi, hranice by hořely daleko častěji. V tom mu však bránila i kapacita losinského vězení, která byla omezena na 6 až 8 lidí.

Podíl majitelů panství

Jaký byl podíl hraběnky Gallové na procesech? Tato vnučka popraveného vůdce českých stavů Jáchyma Ondřeje Šlika byla poprvé provdána do jezuitského prostředí Michnů z Vacínova. Zjevně nenáviděla losinské a vízmberské poddané, z nichž mnozí tajně vyznávali luteránskou víru a vyčítali jejímu bratrovi Přemyslu III. ze Žerotína, že přestoupil na katolictví.

Gallová se domnívala, že její bratr byl zavražděn a zejména byla přesvědčena, že srdce její švagrové Alžběty Juliány rozené z Oppersdorfu, bylo ukradeno a zneužito k čarodějnickým kejklům. Boblig jí slíbil, že to vyšetří, ale hlavnímu podezřelému se podařilo z losinského vězení uprchnout. Gallová nikdy žádného odsouzeného neomilostnila a neudělal to ani její synovec Jan Jáchym. Na losinském popravišti a ve vězení zemřelo 56 lidí, v Šumperku bylo dalších 25 obětí.

Kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna, jemuž tehdy patřil Šumperk, věděl o čarodějnictví ve městě od září 1679. V listopadu 1679 byla zatčena Marie Sattlerová, ale proces proti ní byl poté pozastaven. Podle posudku olomouckého právníka Jana z Gaaru, podléhal Lichtenštejn v první instanci opavskému zemskému právu a v druhé přímo panovníkovi. K jeho cti slouží, že dlouho otálel se zahájením procesu a poté i s tím, aby vůči Sattlerové byla použita tortura. Nakonec se podvolil až císaři Leopoldu I., který mu 1. února 1681 sdělil, že proti Sattlerové, „obviněné z nejhroznějšího a výjimečného zločinu“, se má postupovat útrpným právem. V srpnu 1681 Lichtenštejn žádal Bobliga, aby se stal ředitelem šumperského inkvizičního tribunálu. Boblig po asi měsíčním váhání funkci přijal a vyjednal si denní plat 3 zlaté.

Osud manželů Peschkeových

Podobně zvláštní je případ Marie Peschkeové, manželky šumperského rychtáře, která byla zatčena v roce 1680. Peschkeová vydržela všechny stupně mučení a nejen, že neuronila slzu, ale ani nehlesla, jen se nenávistně dívala na tribunál. V záznamech z konfrontací se ale uvádí, že vypovídala proti některým lidem. Navíc byla popravena, což znamená, že se musela přiznat. Jediným možným vysvětlením je, že se obětovala pro svého manžela Heinricha – že jí Boblig za přiznání slíbil, že ho nechá na pokoji. Když totiž Peschkeovou zatýkali, měla doma asi půlročního synka Hyacinta a další nezletilé děti, o které se Heinrich musel starat.

TIP: Tečka za procesy: Kdo ukončil krvavé slezské hony na čarodějnice?

V červnu 1684 byl ale zatčen i Heinrich Peschke. Hyacint, kterému bylo v té době asi pět let, 14 dní na to zemřel. Peschke vydržel všechen psychický i fyzický nátlak – při natažení na žebřík byl dokonce pálen na boku svící. Propuštěn nebyl a živořil ve vězení. V roce 1692 naléhala dokonce pražská apelace, aby byl proces konečně uzavřen. Peschke přestál nové výslechy a další nátlak, mučen už být nemohl. Zemřel v žaláři „přirozenou“ smrtí v roce 1696, o dva roky dříve než Boblig, který tehdy ve věku 85 let mohl již těžko věc řídit a ovlivňovat.