Indický Džódpur: Modré město chaosu, vzdělanosti i ráj filmařů

Džódpur se pomalu probouzí do nového dne a už od časného rána se ulice začínají zaplňovat lidmi. A nejen těmi – pozorné oko si všimne i opic, poskakujících ze střechy na střechu, aby si našly něco na zub. Pevnost Mehrangarh se zvedá nad domy starého města a působí jako obrovský magnet. Každého k sobě po čase stáhne, ať se v Džódpuru nachází kdekoliv. Domky, natřené typickou pronikavě modrou barvou, vrhají do ulice příjemný stín. Ne všechny domy Džódpuru jsou modré, ale tato barva k městu neodmyslitelně patří, a proto se mu přezdívá Modré město.  

Nejprve si prý své domy na modro barvili kněží, tedy bráhmani, aby je odlišili od domů obyčejných lidí, ale současníci pro to mají i jednodušší vysvětlení. „Díky barvě si dům udrží chladnou teplotu i během léta a modrá barva odpuzuje hmyz a komáry" prozrazuje Sanaj, majitel malého tradičního hotelu. Příbytky jsou staré, a pokud popustíte uzdu fantazii, můžete si představit, jak zde vznikaly. Byla to doba, kdy panovník Ráo Džodha dobyl území dnešního města a zřídil zde stát Márvar.

Ulice mnoha barev

Rána jsou Džódpuru magická. Obchodníci otevírají své obchody, vytahují plechové rolety a vymetají smetí na ulici. V těsné blízkosti obchodu chce sice mít každý čisto, ale nikoho nevzruší, pokud je jen o metr dál třeba skládka. Džódpur je však čistší než mnohá jiná indická města. 

Nádvoří hinduistické svatyně je ještě téměř prázdné, ale dva muži už tu sedí beze slova na zemi. Kousek od nich spí v úzké boční uličce tři žebráci, pokrytí vrstvou prachu, který tu přes noc rozvířily projíždějící motorky. Ženy zahalené do sárí pestrých barev sedí před domem a nabízejí čerstvou zeleninu. Každé dveře, každá okenice mají jinou, většinou jásavě pastelovou barvu a díky nádherným sárí, které na sebe vzaly ženy, dostávají scény z ranních džódpurských ulic svěží nádech života.

Nedobytná pevnost

Pevnost Mehrangarh patří k největším pevnostem nejen Rádžastánu, ale dokonce celé Indie. Legenda vypráví, že když se zde panovník Ráo Džodha rozhodl v roce 1459 postavit svou sídelní pevnost, na kopci žil jeden jediný poustevník, kterého panovník vyhnal. Rozzlobený muž proto při odchodu proklel místo nedostatkem vody. Dodnes se v Džódpuru říká, že se sem vracejí extrémní sucha právě proto, a domácí obyvatelé mají problém s vodou. 

Poblíž jedné z bran zaujmou otisky ženských rukou. Patřily ženám maháradži Man Singha, který zemřel v roce 1843. Přísná tradice tehdy kázala, aby pozůstalé manželky doprovázely svého muže i na onen svět, a při rituálu zvaném sátí se položily na pohřební hranici. Tradice pokračovala i ve 20. století, a přestože je dnes oficiálně zakázána, vzácně se sem tam objeví zpráva o manželce, která odchází v plamenech společně se svým mužem. Ruce otlačené na stěně mají punc posvátnosti, a proto je podobně jako oltáříky v chrámech pravidelně natírají červenou či oranžovou barvou.

Poklady paláců

Každý, kdo se ocitne v palácích, zůstane v němém úžasu nad ukrytými poklady. Mezi bohatstvím místních panovníků můžete najít i speciální sedadla na slony, protože ti patřili k tradičním dopravním prostředkům Rádžastánu. 

Někdejší palácové místnosti dnes zaplavila sbírka miniatur, zachycujících nejen božstva z hinduistického panteonu, ale i panovníky, jejich hony na exotická zvířata nebo život v paláci. Z posledního patra paláce se objeví neuvěřitelně krásný pohled na panorama celého Džódpuru. Je skutečně „modrým městem“, které chvilkami vytváří dojem, že se návštěvník ocitl na některém z řeckých ostrovů v Egejském moři. Hlasitá píšťala vás ale rychle vrátí do indické reality. Hudebník opodál se snaží rozhoupat černou kobru, líně vylézající z proutěného košíku. 

Podmanivý chaos tržiště

Ústředním místem starého Džódpuru je vysoká Hodinová věž. Kolem ní se soustředí život města i rozlehlé bazarové uličky. Zajímavě působí prodejci tenkých a dlouhých bambusových tyčí. Dělají se z nich nejen pohřební nosítka, ale pod šikovnýma rukama zde vzniká i nejrůznější nábytek. Staré ženy sedí na chodníku a z prutů vyrábějí košíky, muži zase vyřezávají do dřeva či splétají bambusové žebříky. Mraveniště, ve kterém má každý svoji vymezenou roli.

Nejbarevnější je trh s ovocem a zeleninou. Prodejci jsou muži i ženy a nakupující se občas tlačí, protože si chtějí vybrat nejlepší melouny, papáji, hnědé plody čikku nebo okurky. Žebrající děti tahají lidi za rukávy s nastavenou dlaní, ale každý je posílá pryč. Být žebrákem v Indii je nezáviděníhodná situace. Už proto, že množství těchto dětí se jen tak neztratilo, ale byly uneseny mafií, která je nutí žebrat. 

Obchodníci před sebou tlačí vozíky naplněné banány, hrozny, bramborami, rajčaty i cibulí. Koření a Džódpur odjakživa patří k sobě, a proto na prahu bazaru nesmí chybět ani obchůdky protkané vůní dálek. Čaj na uvítanou tu stále funguje a po něm spustí obchodník své vyprávění. „Kardamom je skvělý do sladkých jídel i do čaje. Používáme ho i do známého masala čaje“ řekne a přiblíží k hostovu nosu několik zelených tobolek. „Koření garam masala je nejtradičnější, téměř do každého indického jídla a pokud použijete koření tandoori, uděláte nejlepší kuře, jaké jste v životě jedli“, říká chlapík v bílé sutaně. Každý podlehne a odnese si koření domů, aby se při jeho vůni mohl v duchu vracet zpátky. Vzpomínka na Džódpur tak díky němu nikdy nevybledne.