Zvířata v klecích: První zoo dbající na podmínky zvířat vznikly v Británii

Hlavním účelem dnešních zoologických zahrad je ochrana ohrožených druhů, přičemž některé již dokonce v divočině zcela vyhynuly a přežívají výhradně v zajetí. V minulosti se ovšem zájem o pohodu zvířat ocital až na poslední koleji – na prvním místě byla symbolika, kterou tvorové ztělesňovali.

Už staroegyptští faraoni ve 4. tisíciletí př. n. l. s oblibou posílali poddané odchytávat lvy, aby je mohli chovat u dvora na důkaz své moci a bohatství. Mimochodem, tradici vydržovat si ve své blízkosti impozantní šelmy si panovníci v severní Africe uchovali až do minulého století: Například ještě v polovině 60. let žilo na dvoře marockého krále několik exemplářů lva berberského, který z přírody dávno vymizel. Chov v zajetí tak alespoň umožnil, aby se druh rozmnožil a zachoval. 

Zkrotit krále zvířat se rovnalo respektu poddaných i politických protějšků. Ostatně nikoliv náhodou označovali starověcí Římané neprobádaná území v mapách slovy „hic sunt leones“, tedy „zde jsou lvi“. Pověst obávaných bestií si velké kočky udržely až do středověku, a to i na starém kontinentu: Nejznámějšími evropskými lvy se patrně stali ti, kteří obývali londýnský Tower. 

Angličtí lvi nejen v erbu

V Toweru fungovala královská menažerie od počátku 13. století, kdy dlouholetou tradici chovu zvířat zahájil Jan Bezzemek. Písemné záznamy z té doby dokládají, že vyplácel pravidelné mzdy chovatelům. Jeho nástupce Jindřich III. Plantagenet obdržel v roce 1235 darem od římského císaře Fridricha II. Štaufského tři lvy; o dvacet let později přibyl od norského krále lední medvěd a krátce poté i slon dovezený z Francie. 

V průběhu následujících staletí obohatily exotický zvěřinec i další druhy, mimo jiné pumy, šakali nebo tygr. Největším tahákem však po celou dobu zůstávali lvi, kterých tam roku 1708 žilo celkem jedenáct. Za vlády Alžběty I. v 16. století umožnila menažerie přístup veřejnosti: Návštěvníci si mohli zvířata prohlédnout za tři půlpence nebo přinést vlastního psa či kočku, aby posloužili jako potrava velkých šelem. 

Ocitnout se na královském dvoře však pro samotné lvy nepředstavovalo výhru, nýbrž smůlu. Z dochovaných zpráv lze odvodit, že jejich životní podmínky byly tristní. Archeologický průzkum v roce 1999 například odhalil zbytky klecí o rozměrech dva krát tři metry, zatímco dospělý samec může dorůstat až dvou a půl metru. K potěše diváků se v pozdějších letech pořádaly i dnes již nelegální zápasy lvů se psy. Divoká zvířata z Toweru zmizela v roce 1835, kdy se posledních 150 kusů přesunulo do zoo v Regent’s Parku.

Slon jako dárek

Zvířata ze vzdálených lokalit od nepaměti sloužila coby oblíbený diplomatický dar. Ještě v předminulém století tak thajský král Rama IV. nabídl stádo slonů patnáctému americkému prezidentovi Jamesi Buchananovi, který ovšem – s odkazem na kapacitní omezení trávníků před Bílým domem – s mnoha díky odmítl. Oproti tomu římský císař Karel Veliký roku 802 asijského chobotnatce na svůj dvůr pustil: Samce pojmenovaného Abul-Abbas obdržel od bagdádského chalífy Hárúna ar-Rašída jako poděkování za udržování přátelských styků mezi oběma říšemi. 

Panovníci z Orientu obecně měli v oblibě získávat si úctu evropských protějšků právě prostřednictvím zoologických unikátů. Již zmíněný Karel Veliký tak provozoval postupně hned trojici zvěřinců ve třech městech dnešního Německa a Nizozemska, a obyvatelé jeho říše tudíž mohli na vlastní oči spatřit například cizokrajné opice, velbloudy či medvědy. Mnohá zvířata strávila značnou část života převážením napříč kontinentem: Kupříkladu portugalský král Manuel I. na přelomu 15. a 16. století nařídil dopravit do svého proslulého zvěřince v lisabonském paláci Ribeira slony a nosorožce přímo z Indie. Po jednom exempláři od každého druhu následně poslal lodí darem do Říma tehdejšímu papeži Lvovi X., nosorožec však nepřežil ztroskotání. 

Blboun z Prahy

Pozadu nezůstal ani Rudolf II., který proměnil Královskou zahradu a Jelení příkop na Pražském hradě v improvizovanou zoo. Na rohu ulic U Prašného mostu a Mariánské hradby dosud stojí rekonstruovaná budova z roku 1583, dnes sloužící jako restaurace, kterou nechal císař vybudovat coby zázemí pro zaměstnance menažerie. Na přilehlých pozemcích pečovali jeho poddaní o lvy, tygry, levharty či medvědy, zatímco návštěvníci je mohli pozorovat z vedlejšího schodiště s galerií. 

K tamním atrakcím měl patřit i orangutan zvaný „lesní muž“, jeho existenci však žádné spolehlivé záznamy nedokládají. Také není stoprocentně jisté, zda v ptačí rezervaci habsburského panovníka pobýval dnes již vyhynulý dronte mauricijský neboli blboun nejapný či pták dodo. Předpokládá se, že mezi léty 1605 a 1608 obdržel Rudolf II. přinejmenším jednoho opeřence přímo z Mauricia, neboť v jeho sbírkách se příslušná vycpanina nacházela. Ve své době šlo o mimořádnou raritu – o existenci tvora přinesli holandští mořeplavci zprávu teprve roku 1598 a poslední zaznamenané pozorování pochází z 60. let následujícího století. Evropané tedy mohli živého dronteho spatřit jen necelých sto let.

Snídaně ve zvěřinci

Zpočátku sloužily kolekce živočichů primárně pro potěchu majitele, tedy panovníka, který chtěl bohatou expozicí udělat co největší dojem. Nezřídka to znamenalo, že nechal divoká zvířata zápasit mezi sebou, a to i mezidruhově. Například Ludvík XIV. dal ve Vincennes u Paříže postavit dvoupatrovou budovu s balkony obklopujícími obdélníkové nádvoří, kde se konaly souboje na život a na smrt: Do krvavých střetů se tam před zraky významných hostů pouštěli například lvi proti slonům. Atraktivní podívaná se pravidelně konala až do roku 1700, kdy byl místní zvěřinec zrušen a jeho obyvatelé, kteří přežili, se přesunuli do Versailles. V královském paláci proto vyrostl speciální pavilon s mřížovanými kotci, přístupný veřejnosti. 

Primitivní předchůdkyně dnešních zoologických zahrad se po vzoru té versailleské brzy rozšířily po celé Evropě a jedna z nich vznikla i ve vídeňském Schönbrunnu. Původně barokní menažerie se postupně proměnila v historicky první zoo moderního typu, jež klade životní podmínky zvířat přinejmenším naroveň jejich divokým příbuzným. Za její otevření roku 1752 vděčíme Františkovi I. Štěpánu Lotrinskému, manželovi císařovny Marie Terezie, která chodila snídat do pavilonu přímo uprostřed areálu. V roce 1906 se tam také poprvé podařilo rozmnožit slony v zajetí, přestože do té doby považovali vědci něco takového za vyloučené. Další prvenství drží zahrada v již zmíněném londýnském Regent’s Parku, otevřená v roce 1828 původně za účelem vědeckého bádání: Právě s ní se totiž pojí užívání dodnes oblíbené zkratky zoo.

Ušlapán pakoněm

Nad podmínkami, v nichž obyvatelé menažerií zpočátku žili, by však dnešní ochránci přírody patrně lomili rukama. Dokonce i v 19. století vyvolala poprask demonstrativní poprava slona Chuneeho v londýnském zvěřinci, který založil a „zásoboval“ obchodník se zvířaty Edward Cross. Jeho zájem byl především komerční, a nebozí tvorové tak živořili v klecích připomínajících kotce králíkárny. Tlustokožec držený v miniaturní dřevěné ohradě projevoval svou nespokojenost s nehumánním zacházením agresivitou a Cross se rozhodl problém vyřešit jeho usmrcením. K zabití gigantického tvora bylo třeba 152 výstřelů z mušket, za což si dotyčný v dobovém tisku vysloužil značnou kritiku. Pověst si příliš nenapravil ani poté, co se stal ředitelem nové zoologické instituce v Královských zahradách v Surrey. 

Díky koloniím měli Britové přístup k exotickým tvorům takřka ze všech koutů planety, například včetně australských vačnatců. Jejich převoz a následný odchov však ne vždy skončily úspěchem. Tehdejší noviny informovaly o každé lodní přepravě konkrétního živočicha a v přístavech často čekaly davy nadšenců toužících je spatřit. Další osud zvířat býval ovšem neslavný: Mnohá utekla nebo jednoduše nepřežila následné zacházení chovatelů, kteří neměli dostatečné zkušenosti s péčí. Uvedené se týkalo třeba nosorožce z Jižní Afriky, který v Londýně uhynul už po několika týdnech. A ztráty byly i na opačné straně: Například v srpnu 1833 ušlapal ošetřovatele George Charda pakůň poté, co muž sudokopytníka zbičoval ve snaze předvést ho před diváky. 

Zvířata versus návštěvníci

Právě návštěvníci měli až do počátku 19. století, kdy se zrodily první zoo moderního typu, absolutní prioritu – a někdy i poté, co se hlavním cílem nově otevíraných institucí stalo vzdělávání a vědecké poznání.

TIP: Tip na rodinný výlet: 5 nejlákavějších zoologických zahrad

Ve zmíněném Surrey se tak v roce 1844 rozhodli přilákat davy na velkolepé historické rekonstrukce: Díky novým pyrotechnickým efektům tam mohli uspořádat například simulaci velkého požáru Londýna z roku 1666, erupci Vesuvu, při níž z makety sopečného kužele šlehaly červenozelené plameny, nebo námořní bitvy při obléhání Gibraltaru. Netřeba dodávat, že hlasitá vřava provázející podobné akce musela mít na zvířata umístěná v bezprostřední blízkosti traumatizující vliv.