Zrození legendy dvou světových válek: Protiletadlové kanony K-Zugflak (1)

Osmaosmdesátka“ (v němčině zvaná „Acht-acht“) se dá bez nadsázky popsat jako kultovní a fenomenální zbraň. Opravdu mimořádně se povedla, o čemž jistě nejvíc vypovídá skutečnost, že se velice osvědčila proti vzdušným, pozemním i námořním cílům. Kanon ráže 88 mm se nejvíce proslavil jako protiletadlová zbraň, která se poté ukázala i jako výtečný nástroj proti tankům, ale kořeny jeho vývoje leží u námořnictva. Právě některé válečné lodě císařské Kaiserliche Marine dostaly vůbec první 88mm kanony a na základě této konstrukce se v roce 1916 zrodila první pozemní varianta pod označením K-Zugflak L/45. Dosud zůstává vcelku málo známou zbraní, byť jeden opravdu pěkně dochovaný exemplář lze spatřit v muzeu americké armády na základně Aberdeen.

Děla proti člunům

Na první pohled to může vypadat podivně, dá se však říci, že zrod 88mm kanonu představoval odpověď na veliký rozmach torpéd ve druhé polovině 19. století. Tyto zbraně znamenaly zásadní přelom v rozložení sil válečných plavidel, neboť i malý člun dokázal ohrozit mnohem větší bitevní loď či křižník. Náhle již neplatilo, že velké lodě jsou před malými úplně nebo téměř v bezpečí. Objevila se nová kategorie válečných plavidel střední velikosti, jež měla bojovat proti torpédovým člunům, takže dostala označení „torpedo boat destroyers“, pak už pouze „destroyers“ (torpédoborce).

Tyto lodě musely být rychlé, zároveň ale musely nést účinnou výzbroj, která by dokázala zasáhnout malé a hbité čluny. Správnou volbu nabízely kanony středních ráží, jež poskytovaly vysoké úsťové rychlosti a následně se dostaly i na paluby velkých bitevních lodí a křižníků coby sekundární výzbroj. Příkladem takové nové zbraně se stal právě Kruppův kanon ráže 88 mm, jenž oficiálně vstoupil do služby v roce 1889 pod označením 8,8-cm SK L/30.

Průkopníci z námořnictva

Zkratka SK (Schnellladekanone) sice doslova říkala, že jde o rychlopalný kanon, avšak v Německu měla ve skutečnosti stejný význam jako britská zkratka QF (Quick Fire). Technicky vzato se proto netýkala rychlosti palby, nýbrž uváděla, že kanon používá kovové nábojnice, nikoli textilní kartuše. Údaj L/30 pak říkal, že zbraň měří na délku 30 násobků ráže.

První „osmaosmdesátka“ se objevila na řadě hladinových lodí a potom i na ponorkách, ale admirálové jevili zájem o zvýšení výkonů. Toho se relativně jednoduše dosáhlo prodloužením hlavně, a proto byl v roce 1901 zaveden 88mm kanon SK L/35 a v roce 1905 následovala zbraň SK L/45. Delší hlavně se opravdu odrazily v lepších výkonech, neboť maximální nepřímý dostřel vzrostl z přibližně 8 km na téměř 12 km. V praxi se však zpravidla pálilo přímo a na mnohem kratší vzdálenosti, protože primárním posláním „osmaosmdesátek“ zůstávala obrana flotily před útoky torpédových člunů.

První protivzdušné improvizace

Tak tomu samozřejmě bylo i během první světové války, jenže převaha britského námořnictva způsobila, že velká část císařových pyšných bitevníků mohla jen nečinně čekat v přístavech. Z některých velkých plavidel se proto demontovala výzbroj, která se poté nasadila do pozemních frontových bojů, ačkoli ji zpravidla pořád obsluhovali příslušně vyškolení němečtí námořníci. Takové uplatnění proto čekalo také část palubních 88mm kanonů, jež byly umístěny do pozemních palebných postavení.

Sloužily například jako nástroje pobřežní obrany německých přístavů a loděnic, avšak některé se dostaly také na flanderskou frontu. Právě tam se v rámci improvizace začaly používat i coby protiletadlový prostředek, což sice zdánlivě leželo značně daleko od jejich původního poslání, ale ve skutečnosti existovala i nemalá podobnost. Torpédový člun i letoun představovaly křehké, ale malé a rychlé cíle, proti nimž se muselo pálit s velkým předsazením, a to ideálně ze zbraně s vysokou úsťovou rychlostí. To byl koneckonců rovněž důvod, proč větina velmocí záhy po vypuknutí první světové války zjistila, že nemá vlastně žádné účinné protiletadlové prostředky.