Zpátky do minulosti: Jak vypadalo hvězdné nebe nad hlavami dinosaurů?

Jak dlouhý byl dinosauří den a která souhvězdí bylo možné zahlédnout na nočním nebi před desítkami milionů let? Konkrétní odpovědi na zmíněné otázky neznáme. Moderní věda však nabízí jistá vodítka, podle nichž je zřejmé, že v dávných dobách vypadala obloha v noci zcela jinak.   

Dnes například víme, že v geologické minulosti byl den výrazně kratší: V době vyhynutí dinosaurů před 66 miliony let měl zhruba 23 hodin a 36 minut, zatímco v období jejich zrodu před 230 miliony let trval jen 22 hodin a 42 minut. S dinosaury se tedy Země otočila za rok 386×. 

Krátce po vzniku naší planety, někdy před 4,5 miliardy let, však podle odhadů astronomů a fyziků panovala ještě odlišnější situace: Z opakovaných radiometrických výzkumů fosilních korálů a přílivových sedimentů, stejně jako z teoretických modelů vyplývá, že den trval asi jen 6–7 hodin, a do roka se proto vešel zhruba 1 400×. 

Neexistující souhvězdí

A jak tedy vypadala noční obloha v době dinosaurů? Zatím víme s jistotou pouze tolik, že se Měsíc jevil o něco větší, protože byl k Zemi blíž. Na vlastní oči byste však zmíněný rozdíl nezachytili – odhalil by jej až dalekohled nebo přesné měřicí přístroje. 

Co se souhvězdí týče, dnešní astronomové jich rozlišují celkem 88. Kdybychom se ovšem mohli přenést zpět do druhohorní éry (začala zhruba před 250 miliony let), nespatřili bychom žádné z nich. Souhvězdí ve skutečnosti neexistují: Jedná se pouze o myšlené obrazce, které vytvářejí blízké hvězdy na nebi, tak jak je pozorujeme z povrchu Země.

Pokud bychom však stejné stálice sledovali například z jiné planety, utvářely by úplně jiný vzor, a některé z nich bychom možná neviděli vůbec. Na konci druhohor, asi před 66 miliony let, se přitom celá Sluneční soustava i se Zemí nacházela přibližně o třetinu otočky kolem galaktického středu zpět, takže šance na rozeznání nám dnes známých souhvězdí byly prakticky nulové. 

Nováčci i vytrvalci

Podstatná je také skutečnost, že mnohé z dobře viditelných hvězd současné oblohy v éře dinosaurů ještě neexistovaly. Ke stálicím, jež vznikly až po konci druhohor, patří například červený veleobr Betelgeuze ze souhvězdí Orionu, jedna z největších hvězd pozorovatelných dnes ze Země i bez dalekohledu. Gigant asi o tisícinásobném průměru našeho Slunce se zrodil teprve před 6–8 miliony let, a dinosaurům tedy nebe rozhodně nezkrášloval. 

Některé stálice, jako skupina modrých hvězd z otevřené hvězdokupy Plejády nebo třeba Polárka, se nejspíš zformovaly právě v období druhohor. Jiné zas zářily již v průběhu celé éry dinosaurů i dlouho před ní: Kromě našeho Slunce (jež vzniklo před 4,6 miliardy let) jde třeba o Vegu ze souhvězdí Lyry, která je stará asi 450 milionů let, nebo o ještě mnohem letitější Arcturus z Pastýře, jehož věk vědci odhadují na 6–10 miliard let.

Některé hvězdy by se také před miliony let jevily mnohem jasnější, nebo naopak slabší: Zatímco dnes dělí nejbližší stálici po Slunci – Proximu Centauri – od Země 4,24 světelného roku, tehdy se mohla nějaká hvězda nacházet třeba i o polovinu blíž. A zapomínat bychom neměli ani na fakt, že v druhohorách panovaly na naší planetě mnohem lepší podmínky pro sledování noční oblohy, protože neexistovalo světelné znečištění. 

Mezi vozem a nožem

Zatímco Měsíc, viditelné planety a Slunce by na pozemském nebi vypadaly prakticky stejně i v éře dinosaurů, souhvězdí by se zkrátka jevila jinak. Dnešní počítače umějí propočítat polohu známých hvězd řádově desítky až stovky tisíc let dopředu i zpět. Díky tomu například víme, že Velký vůz bude zhruba za sto tisíc let připomínat spíš „velký nůž“. 

Zatím jsme však nedokázali modelovat přibližný vzhled nebeských uskupení víc než 1,5 milionu let zpět v čase, což na dobu dinosaurů nestačí. Kromě toho s každým dalším statisícem roků významně stoupá nejistota, pokud jde o konkrétní polohy hvězd: Některé mohly být kdysi na nebi „navíc“, načež explodovaly jako supernovy, jiné se ještě nezrodily nebo je tenkrát kvůli velké vzdálenosti nebylo možné pozorovat pouhýma očima…