Zooterapie na vzestupu: Zvířata nám umí pomoci s bolením na duši i na těle
To, co majitelé domácích mazlíčků vědí už dávno, teď potvrzuje čím dál víc vědeckých studií: Interakce člověka a zvířete prokazatelně zlepšuje lidské
zdraví. Platí to jak o tom fyzickém, tak psychickém. A rozhodně se netýká pouze psích přátel
Porovnáte-li životní styl lidí žijících v domácnosti sdílené se zvířetem a těch, kteří žádného takového společníka nevlastní, najdete překvapivě velké množství rozdílů. Povinnosti vyplývající z péče o chlupaté, popřípadě opeřené tvory mohou zároveň přinášet i překvapivé vedlejší efekty ovlivňující zdraví člověka. Typickým příkladem je venčení – není žádným tajemstvím, že procházky na čerstvém vzduchu jsou zdraví prospěšné. Jako neméně důležitá se ovšem ukazuje třeba i zdánlivá maličkost v podobě hlazení hebké srsti nebo obyčejného pozorování akvária. Obojí je uklidňující a nese s sebou měřitelné zlepšení nálady.
Boj s bolestí i osaměním
Pokud se při mazlení se svým zvířetem cítíte lépe, nejde o náhodu: V krvi totiž v takových chvílích klesá hladina stresových hormonů. Opakovaně to prokazují výzkumy, kterých v této oblasti začalo rapidně přibývat během posledních desítek let, ačkoliv důkazy o pozitivním vlivu přítomnosti zvířete jsou mnohem starší – podle archeologických nálezů lidé už ve starověku tíhli ke svým zvířatům natolik, že jim po smrti zhotovovali náhrobky. Tehdy zřejmě netušili, co je příčinou tak úzké vazby, ale dnes už vědci znají odpověď.
I krátkodobá interakce se zvířetem (údajně stačí jen tři minuty) snižuje množství stresového hormonu kortizolu v krvi a naopak vede ke zvýšení hladiny oxytocinu, známého jako hormon štěstí a důvěry. Omezením stresu dojde zároveň ke zpomalení srdečního tepu a snížení krevního tlaku. Někteří výzkumníci u dobrovolníků vysledovali dokonce vyšší hladiny imunoglobulinu A, což je jedna z protilátek, které se podílejí na ochraně těla proti mikroorganismům.
V neposlední řadě přítomnost zvířete dokáže ovlivňovat subjektivní vnímání bolesti, protože orientace člověka na zvíře odvede jeho pozornost jinam. Boj s chronickou bolestí je nepříjemnou komplikací zdravotního stavu zejména u starších lidí, případně pacientů v léčebnách dlouhodobě nemocných, a uvedeného pozitivního efektu proto využívají odborní canisterapeuti. Ti se svými zvířaty daná zařízení navštěvují a pomáhají zdejším klientům rozptýlit pocit osamělosti.
Právě v tomto ohledu je přínos psů – potažmo jakýchkoliv zvířat – doslova nenahraditelný. Je prokázané, že dlouhodobé odloučení od jiných lidí má za následek vznik depresí a úzkostí. Více než dobře se to projevilo zejména v posledních měsících, kdy koronavirová pandemie omezila sociální kontakty na minimum a nejen senioři často zůstávali zcela sami. Zvlášť palčivý problém musely řešit domovy seniorů, kde ze dne na den začal platit zákaz návštěv a nucené několikaměsíční odloučení od svých blízkých si na psychice klientů pochopitelně vybíralo svou daň. V některých institucích proto přistoupili k originálnímu řešení: Například v jednom floridském domově pro pacienty s demencí opatřili obyvatelům celkem 375 robotických mazlíčků. Jejich vliv na lidské zdraví je totiž kupodivu obdobný jako v případě živých zvířat.
Vzájemná péče
Vedle seniorů jsou specifickou skupinou váleční veteráni trpící posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Ta obnáší mimo jiné opakované návaly úzkostných stavů, při jejichž zvládání se více než dobře uplatňují právě cvičení psi. Zvířata umějí vycítit psychické rozpoložení člověka často ještě mnohem dřív, než si on sám svůj stav uvědomí, a vědci už dokážou vycvičit psy tak, aby člověka s PTSD probudili, jakmile jejich spánek naruší noční můry.
Bez ohledu na to, zda člověk vlastní psa, kočku nebo třeba koně, navíc platí ještě jedna poměrně zásadní věc: Takový majitel obecně mívá sklon dbát na své vlastní zdraví víc, než kdyby se nemusel o žádné zvíře starat. Důvod je prostý – záleží mu na tom, aby se s ním něco nestalo, protože tehdy by jeho svěřenec přišel o páníčka. Zodpovědnější pacienti nezanedbávají preventivní prohlídky a nepodceňují návštěvy lékařů, čímž zásadně sníží riziko, že se u nich nepozorovaně rozvine závažná choroba.
Zajímavý experiment nedávno provedli vědci z texaské univerzity: Děti trpící diabetem mají často problém naučit se pravidelně a především včas kontrolovat hladinu glukózy v krvi.
Ovšem ty, které měly v rámci uvedeného pokusu za úkol pečovat o akvárium, se zároveň začaly důsledněji zajímat i o vlastní zdravotní stav. Mimo jiné se také zjistilo, že už samotný akt péče o zvíře může mít terapeutický vliv. Pro každého, kdo se stará o jinou živou bytost, je důležitá zpětná vazba v pocitu vlastní užitečnosti. Jakmile člověk nemá nikoho, kdo je na něm závislý, rychle ztrácí smysl života a dostává se na šikmou plochu v podobě celé série hrozících duševních onemocnění.
Terapie předením
Péče o zvířata podporuje sociální kontakty i nepřímo – společný zájem o činnost motivuje lidi ke sdílení svých zážitků a zkušeností, takže si snadněji vytvářejí nové sítě přátel. Co se týče fyzické stránky, psi jsou vhodní jako impulz ke zdravému pohybu, zatímco kočky prý dokážou pozitivně působit na zhmožděnou tkáň, například bolavé svaly. A to konkrétně schopností, která je vlastní pouze jim: předením. Tento uklidňující zvuk se pohybuje v rozmezí 20–140 Hz a díky tomu, že je plynulý (kočka totiž přede i při nádechu), stimuluje hojení tkáně a pomáhá při potížích se spánkem.
Některé studie navíc připisují kočkám i schopnost snižovat riziko kardiovaskulárních onemocnění. Jejich majitelé mají například až o 40 % nižší pravděpodobnost, že je postihne srdeční příhoda. A pokud už k infarktu přece jen dojde, mají téměř devítinásobně vyšší šanci, že přežijí – což jsou výsledky, jež přinesla už v roce 1980 studie Eriky Friedmanové z baltimorské univerzity v Marylandu.
Psí diagnostik
Nejlepší přítel člověka odvádí skvělou práci nejen v terapii, ale také v diagnostice. Díky více než 200 milionům buněk v nosní sliznici je psí čich v porovnání s tím lidským nesrovnatelně vyvinutější. Dokáže reagovat na přítomnost specifických pachů i v naprosto minimální koncentraci, čehož lze využít hned v několika oborech – mimo jiné právě v medicíně. V posledních týdnech se například intenzivně testuje jejich schopnost rozpoznat osobu nakaženou koronavirem. Už dlouho se ale ví, že psi by mohli najít uplatnění v onkologii.
Nádorem zasažené buňky totiž produkují proteiny, jejichž pach dokáže citlivý psí čenich zachytit v dechu, případně moči nebo stolici nemocného člověka. Psi se doposud spolehlivě projevili při experimentech u pacientů s rakovinou močového měchýře, prostaty, plic, prsu, tlustého střeva, ale i kůže. Lze je relativně snadno vycvičit k tomu, aby v případě detekce specifického pachu zareagovali například štěkotem.
Hotovou pokladnici pachů psím čenichům skýtá lidský pot, jenž obsahuje informace třeba o hladině některých hormonů. Pes tak cítí třeba to, v jaké fázi menstruačního cyklu se žena nachází, případně zda je právě těhotná. Nadějně se jeví výsledky pokusů s diabetiky, jimž v případě náhlého poklesu krevního cukru hrozí glykemický šok. Psy je totiž možné naučit, aby na takovou situaci včas zareagovali a varovali svého pána dřív, než zkolabuje.
Na obdobném principu funguje i upozornění na blížící se epileptický záchvat. Studie na tomto poli se začaly systematicky provádět teprve na počátku tohoto tisíciletí, nicméně už stačily přinést slibné výsledky: Ukázalo se, že v pachu nemocného člověka se blížící se kolaps projeví až 45 minut před vypuknutím, kdy si dotyčný ještě není ničeho vědom. Pokud tedy pes svého pána upozorní, ten se na něj může včas připravit.
Zooterapie na vzestupu
Navzdory tisíciletému povědomí o léčebném potenciálu zvířat (viz Nic nového pod sluncem) nastal boom nových výzkumů až ve druhé polovině minulého století – poté, co v roce 1962 newyorský dětský psychiatr Boris Levinson publikoval pravděpodobně vůbec první studii o psychoterapeutickém vlivu psa na člověka. Všiml si totiž, že děti jsou otevřenější a lépe reagují na léčbu ve chvílích, když má v ordinaci zrovna svého psa. Odtud už nebylo daleko k tomu, aby se jeho zjištěním inspirovali i další lékaři či vědci.
TIP: Chundelatá terapie: Budou i v českých kancelářích hopsat klokani a kvičet vepři?
Dnes už víme, že k terapii je v zásadě vhodné jakékoliv zvíře, pokud jsme schopni jej vycvičit. Kromě psů, koní nebo koček je hlavně v zahraničí čím dál populárnější například delfinoterapie. Ta je unikátní především tím, že probíhá ve vodě, tedy v prostředí optimálním pro léčbu pohybového aparátu. Ovšem nezanedbatelný je rovněž přínos na poli psychiky, neboť bezprostřední blízkost velkého kytovce představuje pro většinu pacientů životní zážitek.
Nic nového pod sluncem
Pes jakožto zvíře doprovázející člověka od úsvitu dějin měl pro něj vždy speciální postavení. Nepřekvapí proto, že myšlenka využít čtyřnohých přátel k terapeutickým účelům je stará už několik tisíc let. Leccos napoví mytologie mnohých starověkých národů, které připisovaly bohům lékařství zvířecí podobu; například u starých Babyloňanů byla bohyně doprovázená smečkou psů. Tamější lékaři údajně nechávali svá zvířata lízat rány raněných, neboť správně vypozorovali hojivou schopnost jejich slin. A Řekové se pro změnu snažili ulevit od revmatismu tím, že na bolavé klouby přikládali menší plemena.
Naši pradávní předkové rovněž zjistili, že psa lze poměrně snadno vycvičit k tomu, aby sloužil hendikepovaným. Dlouho předtím, než vídeňský kněz Wilhelm Klein zavedl počátkem 19. století pojem „vodicí pes“ a začal se systematickým výcvikem včetně využití speciálních tyčí, jimiž spojil slepce a psa, se experimentováním na tomto poli zabývali například v Číně. Slavný cestovatel Marco Polo si již ve středověku při svých výpravách na Dálný východ povšiml vyobrazení psa doprovázejícího nevidomého muže. Nebyli to ale pouze psi – už v raném středověku pomáhala drobná hospodářská zvířata zejména na dvorech různých ústavů, které poskytovaly azyl pro mentálně nebo fyzicky postižené. Nejstarší dochovaná zmínka o podobné instituci pochází z 9. století z Belgie.
Záznamy dokládající efektivní zapojení zvířecích terapeutů do léčby lidských pacientů se nicméně dlouho objevují jen sporadicky a na jejich masivnější rozmach bylo třeba si počkat až do 19. století, kdy rychle přibývalo specializovaných organizací umožňujících svým klientům léčebný pobyt v přítomnosti zvířat. I slavná britská ošetřovatelka Florence Nightingaleová si poznamenala, že pacienti upoutaní na lůžku se lépe zotavují, pokud je v jejich pokoji umístěna klec s živým ptákem.