Znovuzrozené moře: Středozemní moře postihlo nevětší vymírání od zániku dinosaurů
Když před 5,5 milionu let takřka vyschlo Středozemní moře, nastala epizoda největšího vymírání od doby, kdy před 66 miliony roků vyhubil dopad meteoritu dinosaury. Jak dokázal mořský život odolávat tváří v tvář tak rozsáhlé krizi?
Většinu dna Středozemního moře pokrývá vrstva soli o mocnosti až tří kilometrů a objemu téměř milionu kilometrů krychlových. Její přítomnost svědčí o geologicky krátkém období zhruba 190 tisíc let, kdy se zmíněné evropské moře ocitlo v izolaci od světového oceánu.
Situaci zapříčinila desková tektonika. Středomořská pánev, uvězněná mezi dvěma kontinenty přibližujícími se o dva centimetry ročně, byla odříznuta od Atlantiku. Její vody se kvůli suchému podnebí rychle vypařovaly a zanechaly po sobě obrovské množství soli. V téměř vysušené pánvi zbylo několik mimořádně slaných jezer, podobných současnému Mrtvému moři, a nastala epizoda známá jako messinská solná krize.
Z vody solná poušť
Jak dokázal mořský život čelit podobně rozsáhlé environmentální katastrofě? Odpověď nedávno přinesla studie publikovaná v časopise Science, kterou vedla geoložka Konstantina Agiadiová z Universität Wien. Tým odborníků prozkoumal veškerá fosilní data ze Středozemního moře z doby před 3,6–12 miliony let. Zjistil tak, že po odříznutí vodní plochy tamní život prakticky vymizel. Teprve díky následnému znovuosídlení atlantickými druhy vznikla středomořská fauna podobná té současné.
Vědci analyzovali přes 750 odborných prací, přičemž zdokumentovali téměř 23 tisíc vzorků fosilního mořského života. Doložili tak výskyt 4 897 druhů obývajících Středozemní moře ještě před jeho zasolením. Celkem 779 druhů z uvedeného počtu patřilo pravděpodobně k endemitům, jež se vyskytují pouze v dané oblasti, ovšem po katastrofě jich zbylo jen 86. Zmizeli mimo jiné i všichni tropičtí koráli, do té doby zastoupení v hojném počtu.
Migranti z Atlantiku
Podařilo se však přežít některým endemickým druhům sardinek a ze savců pak třeba sirénám, příbuzným dnešních kapustňáků a dugongů. Nepovedlo se sice vysvětlit, jak dokázaly katastrofu přečkat a jaká útočiště jim umožnila vyhnout se radikálnímu zvýšení teplot a hladiny soli. Studie však zjistila, že život neměl dostatek času na adaptaci a že vymřelé druhy později nahradili živočichové z Atlantiku, kteří do Středozemního moře migrovali. Kupříkladu několik v současnosti ikonických druhů, včetně velkých bílých žraloků či delfínů, se v oblasti objevilo až po krizi.
Vědce pak obzvlášť zaujalo zjištění, že dnešní bohatství fauny v západní části Středozemního moře přineslo až opětovné zaplavení pánve. Dřív se přitom vyšším počtem druhů vyznačovalo Jónské a Levantské moře na východě.
Varovná lekce
Izolace Středomoří měla tedy katastrofální dopad na tamní faunu a flóru a zničila většinu mořských ekosystémů. Když se nakonec protrhla gibraltarská pevninská hráz, začaly do středomořské pánve proudit vody Atlantiku. Obnova bohatství tamních ekosystémů pak trvala víc než 1,7 milionu let a její studium představuje první kvantifikaci toho, jak příroda reaguje na podobně masivní vymírání.
Podle odborníků nám geologická minulost Země odhalí víc než jakýkoliv experiment. Studie tak kromě poučení přináší i varování: Zatím netušíme, jak dlouho potrvá, než se mořský život vzpamatuje ze změn globálního rozsahu odehrávajících se v současnosti.
