Znesváření Přemyslovci: Co odstartovalo bratrský boj na život a na smrt?

Podle kronikáře se vůdcem ničemných Vršovců stal „Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší.“ Ten se měl se svými příbuznými notně opít a vymyslet na Jaromíra ošklivý kanadský žertík: „Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána.“

Naštěstí prý tehdy knížete zachránil jeden z jeho služebníků jménem Hovora, který rychle běžel pro pomoc k přátelům knížete. Ti rychle popadli zbraně, nasedli na koně a spěchali k místu činu. „Když je ti činitelé nepravosti (Vršovci) spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchli se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, – neboť jako roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem – rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu.“

Ukrutnosti staronového knížete

Ještě předtím než Jaromír usedl na knížecí stolec, propustil Jindřich II. z vězení Boleslava III. Ten se však nevrátil do Čech, ale namířil si to do Polska, za Boleslavem Chrabrým, „k nejmocnějšímu svému nepříteli. Nevíme, kterými sliby a závazky podařilo se mu získati sobě tohoto jmenovce svého, však Boleslav Chrabrý, jakmile uslyšel o smrti Vladivojově, sebrav na rychlost silné vojsko, vtrhl s ním do Čech, aby posadil Ryšavce opět na trůn.“ Jaromír tak po několika týdnech musel znovu utíkat do bavorského exilu a Boleslav III. se opět ujal vlády. 

Jakmile byl Boleslav III. zpátky u moci, rozhodl se vyřídit si účty se starými nepřáteli. Na Popeleční středu dne 10. února 1003 uspořádal velkou hostinu, na kterou pozval přední české muže. „Jakmile byli pohromadě, nechránění a tvárnou vlídností ukolébaní, hned obořil se na ně s katany svými zrádně a nejprve sám zeti svému meč skrze hlavu prohnav, dal potom zavražditi všecky ty, jichž se nejvíce bál.“  

Kdo byl tím Boleslavovým zetěm? Údajně někdo z rodu Vršovců. Těch Vršovců, o kterých pak Kosmas do své kroniky napsal tuto řádku: „Roku od narození Páně 1003. u nás byli povražděni Vršovci.“ Ovšem Kosmas žil v době o sto let mladší. Daleko spolehlivější je údaj kronikáře Dětmara. „Když Boleslav seznal, že lid jeho mu zlořečí, ačkoli slíbil přísahou mír, tak svou bezbožnost vybičoval, že shromáždil do svého domu všechny předáky, nejprve zetě svého sám zabil, vraziv mu meč do hlavy, potom ostatní bezbranné v ten svatý den postu onen hrozný a zlý člověk zabil...“  

Vězení v temnotě

Krutý čin pomsty, kdy byla zlikvidována opozice, vyvolal zděšení. „V největší tajnosti Čechové vypravili posly k polskému Boleslavovi. Ti mu vylíčili obludnost onoho zločinu a žádali ho, aby je zbavil strachu z budoucnosti,“ vypráví dále kronikář Dětmar.

Polský kníže žádost Čechů vyslyšel a pozval Boleslava III. do Krakova. Zlovolný kníže neměl důvod pozvání odmítnout, bylo to však jeho poslední rozhodnutí. „Když dorazil na smluvené místo, byl nejprve velmi vlídně přijat. Následující noci ho však starší Boleslav nechal oslepit, aby už se na svých poddaných nemohl nikdy ničeho takového dopustit nebo tam dále vládnout.“ Poté byl Boleslav III. internován na neznámém polském hradě, kde až roku 1037 zcela v zapomnění skonal – jako poslední z trojlístku Boleslav, Jaromír, Oldřich.

Krátce poté, co byl Boleslav III. oslepen a uvězněn, sebral polský kníže Boleslav Chrabrý vojsko a vtáhl do Čech, aby se s vděčností a všeobecným souhlasem ujal vlády. Během jednoho roku tak měla země již čtvrtého knížete.

Spor s německým králem

Zatímco se Boleslav Chrabrý v Praze těšil ze svého triumfu a sčítal územní zisky, neboť mu nyní, tedy od jara roku 1003, podléhalo nejen polské knížectví s Lužicí, Slezskem, Krakovskem a Moravou, ale také celé Čechy, uzavřel se v říši boj o trůn. Novým králem se stal Jindřich II., někdejší bavorský vévoda a ochránce české kněžny Emmy i jejích synů, Jaromíra a Oldřicha. Ovládnutí Čech Boleslavem Chrabrým a jeho odmítnutí přijmout Čechy od krále v léno, ještě zvýšilo napětí v již tak vyostřených vztazích mezi říší a Polskem. 

Navíc Boleslav začal být v Čechách krajně neoblíbený, neboť „ …mezitím Poláci v Čechách pohříchu všelikého násilí se byli dopouštěli, a tím nenávist lidu velikou proti sobě vzbudili. Čechové začali na svá vyhnaná knížata zase vzpomínati a s nimi potají vyjednávati, a Boleslav Chrabrý se na druhém polním tažení Jindřichem podvésti dal.“

Přemyslovci proti Piastovci

Jindřich sebral vojenskou pohotovost, a zatímco Boleslav čekal, že se s ní utká v Lužici, byl Němci převezen. Namísto aby si to namířili přes Lužici do Polska, přešli rychle přes Krušné hory do Čech. „Jaromír a Oldřich se zvláštním věrným houfem táhli v čele vojska německého.“ Celá ta armáda se přiblížila k opevněnému Žatci. Ale dobývat toto město nebylo potřeba. „Rozkacení měšťané sami na polskou posádku se obořivše, je napořád vraždili a ze zdí a skal městských dolů metati se jali.“ Žatec pak odevzdali knížeti Jaromírovi, „…kteréhožto Jindřich již předtím za pána země české vyhlásil.“

Ovšem Boleslav Chrabrý nehodlal o knížecí stolec přijít:  „Jakmile se o tom, co se v Čechách děje, dověděl, pospíchal k obraně Prahy.“ Jenže druhá, řekněme domácí, strana taky nezahálela. „Oldřich umluvil se s osmi vladyky a jedné noci se s třemi sty padesáti muži brannými přiblížil potichu ku Praze, šťastně minul polskou stráž po Bílé hoře rozestavěnou a před úsvitem se ukryl u přátel na Malé Straně pražské.“ Ráno došlo k útoku na město a na Hrad. V tom boji byl při ústupu z Pražského hradu smrtelně raněn také Slavníkovec Soběslav, který spolu se svatým Vojtěchem unikl roku 995 vyvraždění na Libici.

„Boleslav Chrabrý jsouc překvapen silou odboje větší než byl předpokládal, dal se na outěk; vojsko jeho strachem omráčeno následovalo jej. V několika dnech nebylo prý více Poláka v celé zemi.“ Tato polská epizoda skončila mnohem rychleji, než by se před několika měsíci mohlo zdát. „Nazejtří po dobytí Prahy přišel Jaromír do města, dal prohlásiti všeobecný pokoj, zapomenutí toho, co se stalo a obnovení starých pořádků zemských.“ Do Prahy se vydal i německý Jindřich II., „…a potvrdilť u přítomnosti množství lidu Jaromíra v důstojenství knížecím.“

Závislost na říši

O Jaromírově vládě máme minimum zpráv. Víme, že vládl osm let (1004–1012) a že během svého panování věrně sloužil německému panovníkovi, jezdil s ním na válečné výpravy a nechtěl se s ním dostat do jakéhokoli konfliktu. Roku 1012 byl ale svržen svým bratrem Oldřichem a utekl do Merseburku. Sem povolal Jindřich II. i nového českého knížete Oldřicha. Proč? Aby rozhodl, ke komu se přikloní. Pro Jaromíra hovořilo posledních osm let věrných služeb. Pro Oldřicha to, že fakticky vládl v Čechách.

Jindřich, ten měl svoje svědomí široké: „Soudem dosti divným vítěze (Oldřicha pozn. red.) v Čechách potvrdil, vyhnance (Jaromíra pozn. red.) pak nejprv do Utrechtu do vazby poslal, potom ale bratrovi vydal, po čemž nešťastník na hradě Lysé žalářován byl.“ V tomto vězení strávil Jaromír příštích jednadvacet let.  

Nový kníže Oldřich byl muž rázný, schopný a v mnohém jednající bez zábran. Ze tří bratrů zdědil zřejmě nejvíc ze svého děda Boleslava I. a v průběhu let 1012–1034 to také dokázal, když knížectví vyvedl z hluboké krize. Měl zkušenosti s řízením, získané správou vlastního údělu, byl jistě zběhlý v umění vojenském a velmi nekompromisně uměl řešit i vnitřní problémy státu, jak několikrát prokázal ve vztahu k vlastním příbuzným i konkurenčním velmožským rodům.

Tvrdá ruka Oldřichova 

Oldřich se nejdříve rázně vypořádal se s domácími odpůrci. Řada přišla na koho jiného než na Vršovce, kterým nebyl vhod Oldřichův autoritativní styl vlády, a rádi by uvítali zpět Jaromíra. Měli smůlu. Přední Vršovce a mnoho jejich stoupenců nechal Oldřich jednoduše pobít.

TIP: Kníže a pradlena: Uloupil Oldřich Boženu jinému muži?

V následujících letech se kníže přímo či nepřímo účastnil bojů s Boleslavem I. Chrabrým na straně říše. Vedle toho však začal podnikat i vlastní vojenské akce. Roku 1019 Oldřich dobyl na Polácích Moravu a trvale ji připojil k přemyslovskému státu. Kosmas uvádí, že poté její správu svěřil synovi Břetislavovi, „vypudiv ze všech hradů Poláky, z nichž mnoho zajatců, spoutaných vždy po stu v řadách, dal prodati do Uher a ještě dále“. Do konce Oldřichovy vlády zbývalo ještě 15 let, když konečně odezněla krize. Nyní již se synem Břetislavem po boku převzal iniciativu a začal systematicky upevňovat postavení Přemyslovců.