Změny klimatu: Když kvetla poušť Sahara

Současná tvář Sahary nabízí bezútěšný obrázek. Kam až oko dohlédne, rozprostírají se nekonečné písečné duny a kamenné pláně bez jakékoliv zeleně. Ale nebylo tomu tak vždy: Archeologické nálezy dokládají, že má dnešní vyprahlá krajina za sebou velmi svěží historii

16.12.2021 - Lenka Hrabalová



Dosud nevíme, jak Sahara vznikla, ba ani jak přesně je stará. Podle některých teorií se začala formovat přibližně před dvěma až třemi miliony let, jiné hovoří dokonce o sedmi – což by odpovídalo době, kdy v oněch místech vyschlo dávné moře Tethys. V různých obdobích pravěku spočívaly skutečně některé části dnešní pouště pod vodou.

Poklady v písku

Nejslavnější pozůstatek někdejšího moře představuje vádí al-Hítán neboli Údolí velryb v dnešním Egyptě, ležící uprostřed dun daleko od hlavních cest. Místní lidé říkají okolním kopcům kvůli žhnoucímu vedru „pekelné hory“, zato archeologové na ně nedají dopustit: Nikde jinde na světě se totiž nepodařilo odkrýt tolik specifických fosilií pravěkých velryb druhu Archaeoceti, díky čemuž se památka dostala i na seznam UNESCO.

Masožraví kytovci připomínající hady žili přibližně před 50 miliony let, přičemž ostatky největšího nalezeného jedince měří 21 metrů a lze na nich dobře pozorovat formování končetin a prstů.

V egyptském Údolí velryb se dochovaly kostry prehistorických kytovců (foto: Shutterstock)

Právě v Egyptě se dochovaly nejen nejpůsobivější, ale také nejdostupnější pozůstatky „podvodní“ historie Sahary. Moře ostatně region zalévalo ještě relativně nedávno. V písku u oázy Farafra se stále ukrývají tisíce mušlí a škeblí trčících ze zářivě bílých křídových útvarů, jež připomínají vlny. U oázy Síwa si můžete mezi dunami nasbírat nádherně zachovalé hvězdice a v neobydlených pustinách Maroka čekají na své objevitele drobné mušle i živočichové uvízlí kdysi v tmavém kameni. V hlubokých dolech nedaleko Erfúdu se fosilie dokonce těží a vyrábějí se z nich sochy či nábytek, například luxusní a velmi těžké jídelní stoly.

Koloběh pouště

Vědci předpokládají, že se Sahara mění v cyklech dlouhých asi 20 tisíc let, které se vážou na kolísající intenzitu slunečního svitu, a tedy i sílu monzunů. Během popsaných výkyvů se pak v oblasti radikálně mění klima. V současnosti probíhá suchý cyklus a poušť expanduje, což ovlivňuje životy statisíců lidí žijících v jejím srdci i na okraji. Dnešní Sahara má rozlohu přes devět milionů kilometrů čtverečních a nepřestává růst. Města a sídla po jejím obvodu čelí rozšiřování dun, takže se tamní oázy zdálky nezřídka jeví jen jako vrcholky palem trčící z písku. 

Konec doby ledové mezi 10. a 5. tisíciletím př. n. l. však přinesl do pouště víc dešťů, načež se proměnila v obyvatelný kus země. Například jezero Čad dosáhlo díky vyšším srážkám gigantické rozlohy 350 000 km², zatímco dnes jde o „pouhých“ 1 500 km². Kolem roku 4200 př. n. l. ovšem Sahara získala stejně vyprahlou tvář, jakou ukazovala o osm tisíc let dřív. Navíc byla daleko větší než dnes – dokonce takřka vyschlo Viktoriino jezero a Bílý Nil. A přestože procesy způsobující poslední cyklus vysychání sílily celá tisíciletí, zelená a úrodná Sahara zmizela z geologického hlediska prakticky přes noc: Travnaté plochy a stromy se vytratily během pouhých 200 let, takže si rychlosti změn mohli povšimnout i naši tehdejší předkové

Saharský pravěk

Lidé žili na okraji africké pouště po tisíce let. Zmíněná proměna v savanu na konci doby ledové jim umožnila dostat se i do jejího srdce, kde po sobě zanechali řadu památek. Například v oblasti Tassili n’Adždžer v jihovýchodním Alžírsku se dochovalo na 30 tisíc skalních maleb a rytin. Vyobrazují mimo jiné hrochy a krokodýly, tedy zvířata zcela závislá na přístupu k vodním zdrojům. O někdejší přítomnosti vláhy svědčí i moderní satelitní snímky, jež zachycují bezpočet vyschlých říčních koryt neboli vádí. Z jejich šířky plyne, že se kdysi jednalo o mohutné toky.

Nárůst populace, charakteristické nomádským a pasteveckým způsobem života, však urychlil opětovné vysychání pouště. Stáda koz totiž zkonzumují prakticky všechnu vegetaci, která se bez dostatku vláhy nestihne obnovit. S tím, jak se pastviny zmenšovaly, lidé zamířili jinam. Nakonec museli odejít i vysocí, svalnatí a velmi zruční příslušníci kiffianské lovecké kultury – to když začala mizet také jezera, kolem nichž se kdysi usadili.

První hromadná lidská migrace se ovšem odehrála už dlouho předtím, konkrétně před necelými dvěma miliony let, a rovněž souvisela se změnou klimatu: Příslušníci tzv. olduvanské kultury druhu Homo erectus doputovali během zmíněné vlny až do Číny. Důvodem nuceného útěku ze Sahary se později staly i mezikmenové spory – své domovy tak museli opustit například Egypťané kvůli útokům Berberů.

Zrod velkých civilizací 

Střídavé vysychání a opětovné zelenání pouště však v důsledku přineslo i pozitivní změny. Lidé utíkající před suchem se začali koncentrovat kolem velkých zásobáren vody, například Nilu. Větší množství obyvatel na jednom místě dávalo vzniknout novým státním formám, jež se odvíjely mimo jiné od zodpovědné správy vodních zdrojů. A to přímo podnítilo zrod egyptské civilizace, jež se později stala kolébkou moderního světa a ovlivnila dění na třech kontinentech. 

Ještě dřív však na území Sahary vládla kultura núbijská. Pro Egypťany se sice region ležící na jih proti proudu Nilu stal hlavně zdrojem silných otroků, ale zpočátku tamní vladaři faraonům konkurovali. Stavitelé monolitů připomínajících Stonehenge sídlili v Núbijské poušti v oblasti dnešního Abú Simbelu již od 8. tisíciletí př. n. l. a postupně vybudovali organizovaná sídla i sofistikovaná náboženská centra, kde se dnes nacházejí nejstarší sochy Egypta – až na to, že je nevytvořili Egypťané. Núbijci také znali hvězdy a orientovali podle nich své chrámy: Jejich hvězdné mapy pocházejí podle historiků z 5. tisíciletí př. n. l., a jsou tedy zřejmě nejstarší na světě. Dodnes přitom zůstává nevyjasněnou otázkou, co se s danou civilizací stalo a jak moc severní sousedy inspirovala. 

Otazníky se vznášejí i nad berberským kmenovým svazem Garamantů, jenž vznikl okolo roku 500 př. n. l. přímo v srdci Sahary, v dnešním libyjském Fezzánu. Tamní městská centra mohla prosperovat díky tomu, že jejich obyvatelé dokázali kopat hluboké tunely a těžit podzemní vodu. Vliv rychle rostoucí říše záhy dosáhl až do Středomoří a místní navázali obchodní styky s Řeky a Římany, kteří od nich kupovali zejména otroky. Jenže kolem 5. století se kmenový svaz rozpadl, poté co v oblasti nezbyla už žádná podzemní voda.

Zpátky do zelené? 

Pokud by přírodní cykly běžely bez vnějších zásahů, čekalo by Saharu další zelenání. Zhruba za 15 tisíc let by se klima ochladilo a zesílily by srážky, což by vedlo k obnově větších vodních ploch, savany a také stromů. Nicméně současné vzrůstání teplot přirozený rytmus narušuje, přičemž není jisté, jak přesně. Klimatické modely se liší, převažuje však názor, že by globální oteplování mohlo příchod vlhké Sahary spíš urychlit.

TIP: Nepříjemné změny: Oteplování planety zřejmě posune podnebný pás vlhkých tropů

Podobné změny na sebe samozřejmě nechají čekat ještě tisíce let, ale pravděpodobně se dostaví dost brzy na to, aby lidskou civilizaci potrápily. Podle předpovědí by totiž koncentrace vlhkosti nad středem afrického kontinentu proměnila monzunové cykly, jež zasahují do Atlantiku. To by mohlo obratem povzbudit proudění směřující k pobřeží Severní a Střední Ameriky. A to znamená víc tropických bouří a tornád. 

Jednohrbý symbol

K Sahaře neodmyslitelně patří velbloudi, ovšem jednohrbý dromedár ve skutečnosti není v africké poušti původní. Zdomácněl nejspíš v Arábii či v dnešním Somálsku kolem 3. tisíciletí př. n. l. (podle některých zdrojů ještě dřív) a do zbytku černého kontinentu se rozšířil až posléze. Jeho domestikace každopádně přinesla místním obyvatelům nové možnosti přesunu i zdroje potravy. Velbloudí maso a mléko jsou totiž velmi výživné, přičemž řadu využití skýtá rovněž odolná a kvalitní kůže. Podle odhadů dnes v Africe žijí tři miliony dromedárů.


Další články v sekci