Zlomený samurajský meč: Konec války a kapitulace Japonska (2)
Pouhý den po bombardování Nagasaki, 10. srpna 1945, souhlasilo Japonsko s podmínkami kapitulace stanovenými na konferenci v Postupimi, pokud americký prezident Harry S. Truman nařídí zastavení atomových úderů. Američané, kteří se obávali obrovských ztrát při dobývání japonského souostroví, si oddechli
Nejpozději od roku 1943 bylo zřejmé, že americká invaze v Japonsku by znamenala obrovské ztráty na obou stranách. Vojenští plánovači námořnictva proto prosazovali ukončení války blokádou a bombardováním. Hodnocení japonských diplomatických depeší na nejvyšší úrovni, připravené námořní zpravodajskou službou zdůrazňovalo, že kombinace vojenských a diplomatických odposlechů naznačuje, že císařské ozbrojené síly nebudou souhlasit s přijetím jakýchkoliv podmínek kapitulace, pokud si zachovají schopnost zasáhnout proti invazi.
Devětadvacátého července 1945 generálmajor Charles Willoughby, šéf zpravodajské služby ve štábu generála MacArthura prohlásil, že rostoucí japonská síla na Kjúšú znamená, že „naroste do bodu, kdy budeme muset zaútočit při poměru sil jedna ku jedné, což opravdu není recept na vítězství“. Zpravodajské informace také posílily názor admirála Chestera Nimitze, velitele tichomořského loďstva, který považoval operaci Olympic za nerozumnou.
Pochybnosti o Olympiku
Vyšší štábní důstojníci sdíleli Willoughbyho a Nimitzovy pochybnosti o šanci operace Olympic na úspěch. Šestého srpna, v den, kdy na Hirošimu dopadla atomová bomba, předali Sboru náčelníků štábů zprávu k Olympiku. S ohledem na alarmující čerstvé odhady zpravodajských služeb o japonských přípravách na Kjúšú výbor doporučil, aby náčelníci formulovali „alternativní plán“.
K tomu ale už nedošlo, protože 10. srpna Japonci předložili svůj první mírový návrh: souhlasili s podmínkami stanovenými v červencové Postupimské deklaraci, ovšem se zásadní výjimkou – císař měl zůstat svrchovaný nejen jako vládce Japonska, ale měl stát i nad okupační správou. To by Hirohitovi dalo právo veta nad navrhovanými okupačními reformami, které byly hlavním cílem bezpodmínečné kapitulace. Američané přijali tuto odpověď, ale trvali na tom, aby byl císař podřízen veliteli okupační správy. Hirohito nakonec tyto podmínky přijal 14. srpna.
Zatímco se tokijská vláda klaněla panovníkovu rozhodnutí, postoj ozbrojených sil zůstával nejistý. Přestože ministr války přiměl vysoké představitele armády, aby podepsali souhlas s císařovým ediktem, jedna skupina důstojníků se pokusila v noci ze 14. na 15. srpna o převrat, aby kapitulaci zabránila. Neuspěli však a císař druhého dne ohlásil národu, že Japonsko kapitulovalo.
Efekt bomb
Ve Spojených státech mezitím pokračovala debata o strategii invaze. Sovětské plány na vylodění na Hokkaidó, nejsevernějším japonském ostrově, také možná oživily zájem o alternativní místo útoku, pravděpodobně na severu Honšú. Do dalšího vývoje pak zasáhl ohromný efekt použití atomových bomb na Nagasaki a Hirošimu.
V srpnu byly provedeny zásadní změny v americkém bombardovacím programu. Dvacátá letecká armáda se sídlem na Marianách v té době disponovala 1 002 stroji Boeing B-29. Osmá letecká armáda se přesunovala z Evropy na Okinawu a přezbrojovala se také na B-29 a stíhačky s dlouhým doletem, což byl proces, který měl trvat až do začátku roku 1946. Tehdy měla obě uskupení mít dohromady 1 648 „létajících superpevností“ a téměř 1 000 dálkových stíhaček.
Cíle bombardování
Předběžné vyhodnocení americké bombardovací kampaně v Německu ukázalo, že zdaleka nejefektivnější bylo ničení dopravní infrastruktury a továren na výrobu paliva. Tyto závěry odrážel nový soubor operačních směrnic letectva z 11. srpna 1945. Dvacáté armádě přidělil 178 japonských cílů a osmé 41. Je pochopitelné, že nové směrnice upřednostňovaly dopravu, zejména železniční (67), před městy (35), eufemisticky nazývanými „městské průmyslové oblasti“. Zbývající cíle zahrnovaly letecký průmysl (36), sklady munice (41), arzenály (7), zásobníky ropy (17) a chemické závody (16).
Štábní důstojníci usoudili, že únava osádek a nedostatek náhradníků pravděpodobně omezí hmotnost svržených pum na 50 000 tun měsíčně. To znamenalo, že mezi polovinou srpna a začátkem listopadu by bombardéry svrhly v podstatě totéž množství, jako dopadlo na Japonsko mezi listopadem 1944 a začátkem srpna 1945 (157 000 tun). Navíc výrazně zlepšené zaměřovací přístroje slibovaly znásobit ničivé účinky této tonáže.
Účinná blokáda
Přesun prioritních cílů z měst na dopravu neznamenal, že by civilní obyvatelstvo bylo více ušetřeno ztrát. Naopak útoky na železniční síť hrozily způsobit mnohem větší katastrofu, protože by narušily již tak kritické zásobování potravinami. Od roku 1944 americká námořní blokáda účinně odřízla Japonsko od dovozu potravin a v následujícím roce se zhroutila domácí potravinová produkce císařství. Celkový nedostatek jídla podnítil černý trh, který odčerpal ještě více potravin z oficiálního distribučního systému. Především kvůli očekávané špatné sklizni rýže na podzim 1945 měl národ v následujícím období čelit ještě horší noční můře, než představovaly jaderné zbraně: hladomoru.
V červnu 1945 vyhlásili japonští vůdci své odhodlání bojovat až do konce. Pochopili však, že i kdyby dokázali porazit vylodivší se vojska, nebo jim alespoň způsobit těžké ztráty, mohli by při vyjednávání dosáhnout výsledku, který by zachoval jejich vládu. Obrovské množství Japonců by ale při tomto „míru“ zahynulo během roku 1946 hladem. I tento scénář předpokládal, že potraviny, zejména rýže, budou moci být přepravovány z oblastí s nadprodukcí do míst s nedostatkem zdrojů.
Běžně se pro převoz používaly lodě, ale v srpnu 1945 stála japonská lodní doprava jako organizovaný systém na pokraji zániku – což znamenalo, že přeprava potravin byla odkázána na skromnou železniční síť. Pokud by podle nové směrnice o bombardování došlo k jejímu zničení, pak by téměř polovina populace – prakticky celý jihozápad ostrova Honšú – čelila smrti hladem.
Podpis kapitulace
Druhého září válka 1945 definitivně skončila: zástupci Spojenců a Japonského císařství podepsali na palubě bitevní lodi USS Missouri kotvící v Tokijském zálivu kapitulační listiny. Když začala okupace, americké úřady si brzy uvědomily, že potravinová situace hraničí s katastrofou, přičemž někteří odhadovali, že až 10 milionů lidí by mohlo zemřít hlady. Představitelé okupační správy v čele s MacArthurem přesvědčili Washington, aby dodal velké množství potravin, jinak hrozí hladomor. Tyto zásilky spolu s vratkým přídělovým systémem dokázaly zabránit masivnímu umírání na podvýživu. Japonce však čekaly ještě další tři bídné roky, kdy se populace musela spokojit s velmi chabou stravou.
Následky použití jaderných zbraní budou i nadále přitahovat pozornost dalších generací na konec války v Pacifiku. Přesto by neměly být opomíjeny tyto další dva černé scénáře. Invaze na domovské ostrovy by přinesla obrovské americké i japonské oběti. Zpravodajci na základě ztrát během dobývání Saipanu odhadovali, že dobytí domovských ostrovů by stálo život půl milionu amerických vojáků a několikanásobně víc by jich bylo zraněno. Japonci by při obraně utrpěli ztráty mnohem vyšší. Snad ještě horší následky pro civilní obyvatele by měl hladomor, který by vypukl v zemi odříznuté od zásobování ze zámoří.
