Život v zemi bez vody: Kdy přijdou do vyprahlé Etiopie lepší zítřky?

Zeinab Taherová kdysi kočovala etiopskou divočinou s obrovským stádem 350 ovcí, koz a skotu, díky němuž dokázala uživit nejen sebe, ale také svých devět dětí. Pak ovšem nepřišly podzimní deště a tráva, na níž se měl pást její dobytek, nevyrostla. Životodárná vláha se nedostavila ani na jaře a Zeinabina zvířata začala umírat… V šedesáti letech se tak žena musela usadit v provizorním táboře spolu s několika tisíci dalších nešťastníků, které počasí připravilo o zdroj potravy a jejichž život teď závisí výhradně na mezinárodní pomoci. 

Období sucha se postupně zhoršují a je čím dál víc zřejmé, že za to může globální oteplování. Změna podnebí a nestálost počasí ovlivňují zemi tak drasticky, že budou muset obyvatelé přehodnotit své zvyky a nejspíš se vzdát živobytí, jaké znali doposud. 

Mizející obživa

V Etiopii, která má na rozdíl od Somálska a Jižního Súdánu stabilní vládu, zatím drží většinu obyvatel při životě nouzová opatření a zahraniční charitativní pomoc. Podobný systém však není udržitelný trvale, a tak se země snaží přimět lidi ke změně – je potřeba, aby svou obživu založili na odvětvích, jež nejsou tolik citlivá na sucho. 

„V mnoha pasteveckých zemích už se chovem ovcí a dobytka jednoduše neuživíte,“ tvrdí Samir Wanmali, zástupce ředitele organizace World Food Program, která se zabývá potravinovou pomocí. Na jihovýchodě Etiopie se kvůli suchu muselo svých stád vzdát na 450 tisíc lidí a teď přežívají v táborech. 

V jednom takovém – na obrovské písečné pláni poseté chýšemi z plastu a větví – si Zeinab povzdechla, že i když zničující sucha pominou, stejně už se nebude moct k pastevectví vrátit. „I kdyby teď začalo pršet, jednoduše nemám žádná zvířata, která bych mohla chovat,“ vysvětluje. 

Krize se opakuje 

Loni kvůli fenoménu El Niño (viz Klimatický chlapeček) nedopadla vláha ani na úrodnou etiopskou vysočinu a víc než deset milionů tamních obyvatel zůstalo závislých na potravinové pomoci. Letos se proměnlivé teploty Indického oceánu projevily zničujícím suchem na jihovýchodě země, který je i tak daleko vyprahlejší, a přebývají tam proto hlavně kočovníci: V etiopském pohraničí se Somálskem žije zhruba pět milionů lidí, přičemž 40 % z nich se živí pastevectvím. 

K záchraně vysočiny loni vláda vyčlenila v přepočtu 15,6 miliardy korun a dalších zhruba 22,3 miliardy získala od mezinárodních agentur. Letošní krizi však musí zvládnout s mnohem menším rozpočtem, jelikož většina vnější pomoci směřuje k hladovějícím a válkami zničeným státům v okolí, jako jsou Somálsko, Jižní Súdán, Nigérie a Jemen. 

Nechuť pomáhat

„Svět nemá příliš chuť pomáhat s řešením dalšího sucha v Etiopii,“ vysvětluje John Graham, bývalý ředitel etiopské nadace Save the Children. „Dárci chtějí pomoct spíš poničeným zemím, kde se evidentně bez zásahu zvenčí nic nezmění. Etiopie je sama o sobě dost silná,“ dodává. Jakkoliv je však africký stát zdánlivě soběstačný, se současnou krizí si snadno neporadí: Humanitární organizace odhadují, že tam aktuálně zůstává na potravinové dávky odkázáno 7,8 milionu lidí. Než se krize přežene, vyžádá si jejich nasycení v přepočtu asi 22 miliard korun. 

Somálský region zasáhlo ničivé sucho také v letech 2008 a 2011: Spolu s nejistou pomocí od okolního světa to Etiopii přimělo hledat dlouhodobější řešení problémů. „Jde o začarovaný kruh, protože krize střídá krizi a času na vydechnutí a shromáždění zásob obvykle příliš mnoho nezbývá,“ vysvětluje Wanmali. „Je úplně jedno, ve které části Etiopie se nacházíte. Následky klimatických šoků si vás najdou všude.“

Vypěstuj si přežití!

Vedoucí programu na řešení etiopské krize Mitiku Kassa objasňuje, že nouzové dotace od Velké Británie, Spojených států a Evropské unie zajistí lidem jídlo až do podzimu. „Uvědomujeme si, že tato opatření problém zmírňují, ale neřeší – pracujeme proto na nových způsobech, jak získávat vodu,“ dodává. Vláda se snaží přivést vláhu do vyschlých částí země kopáním hloubkových studní a rozvodňováním těch několika málo řek, jež Etiopií protékají. Pokud by se vodu do jihovýchodního regionu opravdu podařilo dostat, mohla by se pastevecká oblast alespoň částečně změnit v zemědělskou. 

Úřady dál upozorňují, že na jihovýchodě spadne každý rok méně srážek. „Situace se stále zhoršuje, proto se snažíme lidem vysvětlit, že musejí začít žít jinak – k pastevectví by si měli přibrat také zemědělství,“ vysvětluje Ali Maadey. Zemědělci by si pak mohli vypěstovat jídlo a krmivo pro zvířata v zavlažených oblastech, přičemž jejich stáda by se měla zmenšit na únosnou mez tak, aby je nebyl problém nakrmit v období sucha.   

Přestat kočovat?

Ke změně se úřady snaží přimět stařešiny a další vůdce společenství – odkazují je na zavedené farmy v místech, kde se lidé rozhodli přistoupit na nové podmínky a bojovat s nepřízní počasí. Podél řek je takových oblastí hned několik: Z vyprahlé krajiny vystupují zelené lány kukuřice a dalších plodin, ale pořád to nestačí. „Rozvést po vyschlé zemi vodu pro potřeby zemědělství je značně náročné a vláda na to nevyčleňuje moc peněz,“ stěžuje si Maadey. 

Místní jsou navíc velmi nedůvěřiví. Pro lidi, kteří po generace putovali krajinou jako nomádi, je představa usídlení se na farmě skličující. „O pěstování plodin vůbec nic nevíme,“ vysvětluje Kira Ali, které je 63 let a žije v dočasném táboře spolu se Zeinab. Ani bydlení ve stísněné komunitě se jí však nezamlouvá. 

Zničující sucho tak nakonec zřejmě přiměje ke změně i zatvrzelé kočovníky – Zeinab už vůči zemědělství přestává mít výhrady: „Vláda by nás chtěla usadit na jednom místě na stálo. Měli bychom tam školy a lékařská centra, jen bychom museli zapomenout na kočování. Kdybych žila u zdroje vody, asi bych se dokázala stát farmářkou, ale potřebovala bych se nejdřív naučit, jak pěstovat plodiny.“ 

Zrození měst

Dřívější marxistický režim často obyvatele oblastí zasažených suchem násilně přemisťoval a nutil je farmařit – což mělo katastrofické následky. Současná vláda se proto snaží lidi na změnu nejprve připravit. Michael Jacobs stojí v čele amerického programu PRIME, který má pomoct při návratu hospodářských zvířat do zdecimovaných částí Etiopie. Podle něj sucho přiměje lidi změnit pohled na život. „Pokud Etiopie prodělá ještě několik podobných období, populace hospodářských zvířat prudce poklesne. K pastevectví se pak podle našich odhadů nebude moct vrátit víc než polovina lidí, kteří přijdou o dobytek,“ vysvětluje. 

V rámci programu PRIME však Jacobs nenabádá Etiopany výhradně k zemědělství – pomáhá jim také přeorientovat se na další žádoucí odvětví průmyslu: Školí je v truhlářství, svářečství a jiných technických oborech, které budou potřeba při budování a správě vznikajících městských regionů. 

Naděje zůstává

Podle Jacobse zůstane sice chov zvířat navždy součástí etiopské kultury, je však nutné neustrnout v čase a posouvat se vpřed – nejen kvůli klimatickým změnám, ale také s vývojem společnosti. 

Jeho myšlenky potvrzuje mimo jiné pětapadesátiletý Abdallahi Abdulay. Tomu sice uhynulo stádo koz a dobytka, které dokázalo uživit jeho tři ženy a osmnáct dětí, aspoň mu však zůstaly pozemky – a ty nyní poslouží jako odrazový můstek do nového života. „Pokud začne pršet, budu pěstovat plodiny. Za ně si pak koupím nová zvířata,“ věří.