Život na hranici extrému: Tibetští šerpové vs mořští nomádi z kmene Bajau Laut

„Nadpřirozené“ schopnosti Tibeťanů začaly západní svět fascinovat během 20. století: Tou dobou se pohledy horolezců stále častěji upínaly k Mount Everestu a záhy se zjistilo, že ve vysoko položených oblastech s nízkým podílem kyslíku, kde zkušení Evropané strádali, neprojevují tibetští Šerpové žádné známky únavy či slabosti.

Předchozí část: Život na hranici extrému: Sanové z pouště Kalahari vs Eskymáci

S průměrem přesahujícím 4 500 m n. m. patří Tibetská náhorní plošina k nejvýše položeným osídleným oblastem světa, a tamní obyvatelé proto dýchají vzduch s pouhými 60 % kyslíku oproti nížinám. U neuvyklého jedince to může vyvolat akutní horskou nemoc, jež se vedle únavy a slabosti projevuje také zvracením či malátností. 

Dýchej co nejvíc

Místní obyvatelé se však s tvrdými podmínkami sžívají už minimálně tři tisíce let a s nedostatkem kyslíku jim pomohla evoluce, takže se u nich vyvinul „jiný“ způsob dýchání. Na rozdíl od nás vdechují do rozšířených plic víc vzduchu, a to častěji. Mají také v krvi až dvojnásobek oxidu dusnatého, který rozšiřuje cévy. Obojí pak Tibeťanům umožňuje lépe zvládat fyzickou zátěž. 

Vzhledem k extrémní nadmořské výšce a chladnému počasí se dávní předci obývající náhorní plošinu naučili žít výhradně z masa a mléčných výrobků. Oba produkty tam dodnes poskytují jaci, rod tura, který se horským podmínkám přizpůsobil a spásá jen traviny, lišejníky či drobné dřeviny. Místní rovněž pěstovali a zpracovávali ječmen coby jedinou obilovinu, jíž se v regionu dařilo. Dnes se jídelníček díky skleníkům rozšířil o zeleninu a ovoce, navíc funguje obchodní spojení s Čínou, takže si Šerpové i mniši mohou stravu obohatit o další pochutiny.  

Americká krev

Tibeťané však nejsou jediní, kdo se přizpůsobil životu ve vysokých horách. Také jihoameričtí indiáni obývající úpatí And našli způsob, jak se s řidším vzduchem vypořádat – evoluce je ovšem nasměrovala jinak než Asijce. Mají sice rovněž větší plíce, ale dýchají ve stejném tempu jako běžní lidé. Rozdíl tkví v jejich krvi: Je hustší, neboť obsahuje víc červených krvinek, jež vážou větší množství kyslíku. 

Nicméně z dlouhodobého hlediska jde o problematičtější uzpůsobení, protože hustší krev se snadněji sráží, a indiáni tak nezřídka trpí trombózou. S přibývajícím věkem jim pak krev poněkud řídne, a stařešinům se tudíž často nevyhne akutní horská nemoc.   

Mořští nomádi z kmene Bajau Laut

Domovem kmene Bajau Laut se staly ostrovy na jihovýchodě Asie – jeho příslušníci pravidelně překračují hranice Filipín, Malajsie a Indonésie, ale místo aby žili na pevninském území zmíněných států, zabydleli se na moři. Nacházejí v něm potravu i „bezpečný přístav“ a naučili se ho využívat natolik, že souš takřka nepotřebují.  

Jako obydlí jim slouží hausbóty nazývané „lepa“, v nichž žijí celé rodiny. Kmenová flotila se tak může přesouvat mezi lovišti a neustále mít hojnost potravy. Právě kvůli kočovnému stylu života se lidem kmene Bajau Laut přezdívá „mořští cikáni“ případně „mořští nomádi“. Klanové lodě za všech okolností spolupracují a například novomanželé si po sňatku musejí vybrat, zda se budou plavit s rodiči nevěsty, či ženicha. 

Brýle a závaží

V závislosti na ročním období kotví flotila v místech zvaných „sambuangan“, jež se obvykle pojí s významnými kmenovými shromaždišti, jako jsou pohřebiště nebo prameny pitné vody. Za rybí potravou však musejí lidé kmene pod hladinu a právě zde došlo v jejich životech k nejzásadnějšímu přizpůsobení: Lovci totiž tráví denně ve vodě i víc než pět hodin, a přitom nepoužívají kyslíkové bomby.  

Tělo běžného člověka se na podmínky pod hladinou adaptuje snížením frekvence srdečního tepu nebo stažením sleziny, která slouží jako zásobárna okysličené krve. Příslušníci kmene Bajau Laut však takřka bez vybavení překonávají i mnohé profesionální potápěče. Do hloubky přes 70 metrů se vydávají pouze se závažím a vodotěsnými brýlemi. 

Zrozeni k potápění

Pod hladinou pak domorodí plavci vydrží bez nádechu i déle než třináct minut, aniž by jim hrozily jakékoliv zdravotní potíže kvůli nedostatku kyslíku. Pomáhá jim trénink již od útlého věku, ale rovněž evoluční změny: Postupně se u nich vyvinula slezina o polovinu větší než u normálního člověka, jež tak může shromáždit víc okysličené krve. 

TIP: Nepřízeň evoluce: Časem asi přijdeme o schopnost tolerovat alkohol

Při srovnávání členů kmene se přitom ukázalo, že zvětšený orgán mají i ti, kteří se již rybolovu nevěnují – jedná se tudíž o vrozenou adaptaci. Na vysoký tlak v hloubce si však těla domorodců stále ještě nezvykla: Už malým potápěčům se proto propichují ušní bubínky, aby se s podvodním prostředím lépe vyrovnali. Stárnoucí lovce pak ovšem bohužel trápí špatný sluch.