Živá poušť umírá: Chilskou poušť Atacama drancuje těžba lithia
Chilská poušť Atacama patří k nejsušším místům na Zemi, přesto se na ní díky oázám napájeným podzemní vodou udržel život po tisíce let. V současnosti ji však drancují těžaři, kteří z jejích útrob dolují měď a lithium
Šestasedmdesátiletá Sara Plazová si ještě vzpomíná na dobu, kdy vodívala ovce podél starodávné incké stezky vinoucí se mezi studnami a pastvinami. Dnes sleduje motorovou pumpu, která čerpá podzemní vodu nedaleko takřka mrtvé louky Tilopozo, a vysvětluje, že životodárnou tekutinu kradou těžařské společnosti. Pak ukazuje na uschlou trávu okolo kamenných ruin, kde dřív nocovali pastevci: „Nikdo sem už nechodí, protože se tu zvířata nemají na čem pást. Když jsem byla malá, bylo v téhle oblasti tolik vody, že jste si ji mohli splést s mořem.“
Baterie versus příroda
V důsledku objevu masivních nalezišť mědi a lithia se během uplynulých dekád stala z pouště Atacama jedna z nejrušnějších těžařských oblastí světa. V posledních letech navíc dolování nabralo na síle, neboť lithium představuje základ pro výrobu baterií do elektromobilů: Loni jej Chile vyvezlo v množství odpovídajícím přepočtené hodnotě 22,5 miliardy korun, tedy takřka čtyřikrát víc než před čtyřmi lety.
Výrobci elektromobilů, jako je například Tesla, se pomocí levně získaného materiálu snaží snižovat ceny svých produktů. Nárůst podílu elektrických aut na vozovkách patří totiž k nejúčinnějším způsobům boje s klimatickými změnami a z dlouhodobého hlediska by tak bylo možné redukovat emise z dopravy o 16 %. Baterie přitom tvoří nejdražší část elektromobilů, takže atacamské lithium hraje ve zlevňování těchto vozidel významnou roli.
Mars na Zemi
Jenže těžba lithia vyžaduje pumpování a zpracovávání spousty slaného bahna, což narušuje krajinu. V odlehlých oblastech And se tak snaha zachránit planetu přechodem na elektromobily podepisuje na křehkých ekosystémech a odčerpává zásoby pitné vody. „Pokud tohle nazýváme udržitelnou těžbou, lžeme sami sobě,“ tvrdí chilská bioložka Cristina Doradorová, která se zabývá studiem mikrobiálního života v poušti Atacama. „Lithiová horečka musí zpomalit, protože kvůli ní trpí solné pláně, ekosystémy i místní obyvatelé.“
Nejvýnosnější naleziště zmíněného kovu představuje rozlehlá solná pláň v nadmořské výšce necelých 2 000 m. Působí jako z jiného světa a pokrývají ji mělké laguny, kde hnízdí plameňáci. Navíc ji obklopují hory a sopky, takže připomíná gigantickou mísu. Doradorová studuje mikroskopické živočichy v lagunách, jež jsou napájeny z podzemních rezervoárů a horských pramenů. Právě tato voda během uplynulých tisíciletí donesla na pláň vzácné minerály, po nichž dnes lidé touží. Zároveň však udržovala život v krajině pusté tak, že ji vědci využívají k simulování podmínek na Marsu.
Voda, základ těžby
Ačkoliv je tedy povrch pouště vyprahlý, ukrývají se pod ním obří zásoby životodárné tekutiny a těžaři se je nebojí využít. Například největší měděný důl světa náležející koncernu BHP Group čerpá ze studní na východě solné pláně a tentýž zdroj slouží společnosti Antofagasta. Voda je totiž při získávání mědi zcela nepostradatelná: Vytěžené kamení se v ní nejprve čistí a poté se drtí na směs. Ta se pak opět míchá s H2O obohacenou o chemikálie, které pomáhají oddělit měď od zbytkového produktu.
Těžba lithia sice tolik čisté vody nevyžaduje, ale odčerpává se při ní slané bahno zpod povrchu plání. Hmota bohatá na minerály se následně ponechává v nádržích k odpařování. A dvě největší těžařské firmy se zaměřením na lithium, Albemarle a Sociedad Quimica y Minera de Chile SA (SQM), momentálně čerpají bahno v neuvěřitelných objemech.
Platím, tudíž neškodím
Studie zaměřené na environmentální dopad těžby – financované zmíněnými společnostmi, jež by bez nich nezískaly licenci – neodhalily z dlouhodobého hlediska žádné změny v hladině vody či v ekosystémech. Vládní orgán pro správu vody v dané oblasti, Dirección General de Aguas, nemůže jejich údaje s ničím srovnat, protože nedisponuje vlastními naměřenými daty. Nevidí tedy důvod, proč se nevratného poškození přírody obávat. Nejnovější nezávislé práce i svědectví obyvatel však poukazují na prudký úpadek pouště.
Podle chilského vládního výboru pro těžbu nekovových surovin se mezi roky 2000 a 2015 odebralo z podzemních vrstev pláně o 21 % víc vody, než jí přiteklo. Za posledních deset let proto hladina v některých studnách na východě oblasti klesla o metr. V jejím centru se však o stejnou hodnotu snižovala každoročně.
Tisíce litrů za sekundu
Vesnice Peine, která leží k těžařskému území nejblíž, má povoleno čerpat 1,5 litru životadárné tekutiny za sekundu. Uvedeným množstvím pokrývá potřeby svých 400 obyvatel a ubytovaných horníků, jichž může být až 600. Na druhou stranu měděný důl BHP Escondida smí čerpat 1 400 llitrů za sekundu, přičemž Albemarle a SQM mohou za sekundu vytěžit až 2 000 litrů bahna.
Lidem z Peine povolený objem vody často nestačí. Na noc proto kohoutky vysychají, aby se naplnily nádrže. V létě však voda mnohdy neteče ani přes den a obyvatelé zůstávají „na suchu“ i 96 hodin. Výbor pro těžbu nekovových surovin spojil ve svých výzkumech ubývání H2O s čerpáním slaného bahna. Zároveň hledal způsob, jak by mohla vláda nezávisle na těžařích sledovat změny v krajině. Když se ovšem loni v březnu podruhé ujal prezidentského křesla Sebastián Piñera, zmíněný výbor rozpustil.
Uvolněná pravidla
V Atacamě prší jen zřídka a zároveň jde o nejslunečnější oblast světa – průměrně přijímá o 30 % víc paprsků než třeba Mohavská poušť. Voda se proto ze slaného bahna v rezervoárech odpařuje velmi rychle a lithium lze získat snadno a levně. Těžební proces však již zastaral: Byl vyvinut v 50. letech minulého století a má za následek masivní plýtvání. Těžařské společnosti i vědci sice hledají způsob, jak odpařování bahna z celého postupu vypustit – v ideálním případě by se do suroviny přidávala „chemie“ a voda by se posléze vracela do spodních vrstev pláně. Jenže před zavedením do praxe se musí uskutečnit ještě řada vylepšení a dalších kroků.
Podle Atacamské lidové rady, organizace zaštiťující osmnáct domorodých skupin žijících okolo pláně, se louky a laguny na východě oblasti postupně zmenšují a populace plameňáků klesá. „Každá firma má vlastní průzkumy, které dokazují, že neporušuje pravidla,“ vysvětluje environmentální koordinátor Francisco Mondaca. „Problém spočívá v tom, že jsou pravidla příliš benevolentní. Voda, rostliny i živočichové se navíc sledují odděleně, takže nevíme, jak změna v jedné lokalitě ovlivňuje zbytek ekosystému.“
Změníme se, ale…
Domorodí obyvatelé volají po změně, a rada proto v laguně na solné pláni zprovoznila svou první monitorovací stanici. Bude nepřetržitě hlídat úroveň vody, a vytvoří tak protiváhu ke statistikám, jež jednou za měsíc dodávají těžařské společnosti. Během příštího roku by se mělo uvést do provozu hned čtrnáct podobných zařízení. „Vláda se snaží na pánev přilákat co nejvíc těžařů. Nemá však prostředky, aby na všechny dohlížela,“ vysvětluje prezident rady Sergio Cubillos. „Lidé si musejí uvědomit, že získávání lithia ničí životní prostředí.“
Firma BHP se zavázala, že do roku 2030 přestane k těžbě v Chile využívat přírodní pitnou vodu, a investovala v přepočtu již přes 90 miliard korun do zařízení na odsolování vody z moře. Výměnou požaduje prodloužení těžebních práv do téhož roku s tím, že sníží spotřebu H2O na „pouhých“ 640 litrů za sekundu. Oficiální zpráva vedení kromě toho dodává, že kroky společnosti nemají jiné následky, než jaké se předpokládaly při udělování původní licence.
Vrchol ironie
Mohutný nárůst poptávky po lithiu však přivádí na atacamskou pláň i do jiných lokalit další firmy prahnoucí po zisku. Prospektoři hledají ložiska zhruba na 40 % solných pánví Chile. A Doradorová varuje, že pokud bude trend pokračovat, voda jednoduše dojde – tak jako už dřív v minulosti. Coby příklad uvádí rovinu Lagunillas, kterou během více než deseti let těžby poničil důl společnosti BHP. Tatáž firma stojí za vysušením oblasti Punta Negra. A lokalita Michincha zas utrpěla kvůli měděnému dolu koncernů Anglo American a Glencore.
TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano: Na dosah jihoamerického nebe
Atacamská solná pláň je nejrozlehlejší v Chile, takže se na ní dopady těžby projeví pomaleji. Mondaca z lidové rady však tvrdí, že je ohrožena úplně stejně. Dodává také, že studie těžařských společností nepočítají s globálním oteplováním, které vysychání urychluje. „Kvůli klimatickým změnám je problém těžby ještě palčivější,“ uvádí. „Podle těžařských firem se dopady jejich počínání neprojeví dřív než za dvacet let. Jenže pokud započítáme oteplování, mohli bychom následky pocítit za dekádu, nebo i pět roků. Kdo ví.“ Zelená iniciativa, jež propaguje elektromobily poháněné lithiovými bateriemi, se tak možná zcela ironicky stane další kampaní ničící životní prostředí.
Kvetoucí pustina
Atacama je druhou nejsušší oblastí na Zemi – předčí ji pouze antarktická údolí McMurdo. V její nehostinnosti hraje roli nejen štít And, který brání průniku vlhkých větrů z východu kontinentu, ale také oceánské proudění. Ačkoliv totiž poušť přiléhá k Pacifiku pobřežím zhruba o délce 1 000 km, studený Peruánský proud spolu s rotací Země stáčí takřka všechna dešťová mračna zpět nad moře. Průměrný roční srážkový úhrn v lokalitě o rozloze 105 000 km² tak činí přibližně 15 mm, někde však spadnou pouhé 1–3 mm. Přesto v poušti podle některých odhadů žije až milion lidí.