Žena v mužském světě: Orlí lovkyně přepisuje tradice

Lov s pomocí orlů skalních je uměním, které si kazašští lovci předávají po celá tisíciletí. Vycvičit majestátního dravce v lovce, na nějž je stoprocentní spoleh – to je práce na dlouhé roky. Přesto nomádi nesahají například po střelných zbraních a když se každý rok sjedou na Festival zlatého orla, nemusejí se chlubit jen pečlivě střeženým koníčkem. Tady je „orlí lov“ stále živý.

Žena v mužském světě

„Tentokrát se na festival sjelo 120 lovců a je to tedy velmi úspěšný ročník. Osmnáct účastníků jsme ocenili za jejich výjimečné výkony. Cílem festivalu je nejen zachování orlího lovu, ale také dalších tradic kazašské kultury,“ vysvětluje předseda Asociace orlích lovců Medeukhan Saipolda. 

Na podzim roku 2018 se konal už devatenáctý ročník festivalu, který se jako každý rok nesl v duchu oslavy dědictví po kazašských rodinách, jež se po pádu Sovětského svazu usadily právě v nejzápadnějším cípu Mongolska. Tentokrát ale bylo něco jinak. Slavnostní kožešinové čepice, vyšívané kabátce i nabroušené dýky – tím vším se nepyšnili jen muži, ale i ženy.

Mezi Kazachy se říká, že existuje tisíc způsobů, jak vycvičit orla a každá rodina má ten svůj. Jedno pravidlo ale dodržovali všichni – orlí lov je uměním, které bylo odpradávna vyhrazeno jen a pouze mužům. Aišolpan Nurgaivová se proto do boje s tradicí musela pustit s velkou odvahou a v ryze mužském světě se dokázala prosadit… 

Revoluce ve třinácti letech

O osudu odvážné dívenky v roce 2016 dokonce vznikl snímek Malá sokolnice (The Eagle Huntress), který Aišolpan zřejmě trochu pomohl uhladit cestu k jejímu snu. „Hrát ve filmu pro mě bylo hrozně těžké, styděla jsem se. Pak se to ale zlepšilo,“ vzpomíná Aišolpan. Dívka se vzepřela zavedeným zvykům, a když jí bylo třináct let, přesvědčila otce, aby ji začal učit sokolnictví. Právě třináct let je věk, kdy jsou chlapci dost silní, aby si podle názoru zkušených poradili s tvrdým klimatem a náročným terénem, který jako orlí lovci musejí zdolávat. Když pak Aišolpan na festivalu jako vůbec první žena porazila mužské soupeře, museli chlapi uznat, že i ženy patří do sokolnických řad.

„Ženy jsou rovnocenné soupeřky. Přesto rozlišuji mezi profesionálními lovci a těmi, kteří mají sokolnictví jako koníček. Věřím, že i díky tomu sokolnictví nevymizí,“ vyjadřuje svůj názor spoluzakladatel festivalu Dalaikhan Bushai. 

Svoboda po osmileté službě

Díky účasti Aišolpan se na festival sjelo i několik dalších dívek, které poměřily síly s mužskými soupeři. Jejich úkol v královské disciplíně je jasný – přivolat orla z nedalekého horského hřebenu, aby co nejrychleji přiletěl na nataženou paži. O vítězi rozhoduje rychlost a přesnost. „Začal mě to učit můj dědeček, který mi do péče svěřil orlí mládě,“ vysvětluje další orlí lovkyně Zamanbol Talapová, která chce jít v Aišolpiných stopách a splnit si sen jako orlí lovkyně. To Aišolpan má ještě vyšší cíle: „V budoucnosti si chci otevřít školu, kde se budou učit i další ženy.“

TIP: Slavnosti orlů: Drsné sokolnické klání uprostřed kyrgyzské stepi

Vztah mezi orlem a lovcem je až posvátný. Vždyť lovci berou orlí samičky ještě z hnízd – dokud neumějí létat. Teprve po pěti letech výcviku jsou připraveny předvést své dechberoucí umění. A protože Kazaši ctí přírodu a svobodu, po osmi letech služby vypouštějí orly zpět do divočiny. Na tom nic nemění ani orlí lovkyně. Jedinou změnou ve staleté tradici tak je skutečnost, že pod kožešinovou čapkou dnes můžete vidět nejen tváře mužů, ale i žen.